Znovuoživení průmyslového areálu Dolní oblast Vítkovice
O Dolní oblasti Vítkovic toho bylo napsáno mnoho. Národní kulturní památka nacházející se poblíž centra Ostravy neustále přitahuje pozornost médií, architektů, projektantů a samotných návštěvníků nejen díky své historii, ale především i díky zdařilé rekonstrukci. Letos v tomto areálu vznikly další dvě stavby, jež získaly ocenění Stavba roku.
Píše se datum 27. září 1998 a na Vysoké peci číslo 1 se koná poslední odpich. Znamená to, že zde po 162 letech definitivně končí výroba surového železa. Vítkovické pece chladnou a obrovský areál se postupně stává kulturní památkou. Pro mnoho lidí, kteří zde pracovali, je tato událost velkou slávou a satisfakcí. Pro několik dalších spíše otázníkem, co s touto oblastní bude dál. Mezi památkáři v této době panuje názor, že nejlepší metoda jak vše zachovat, je metoda tzv. posledního dne. Dělníci odejdou, odloží oblečení, nářadí, cokoliv, co k práci potřebují a objekt se stává národní památkou se vší autenticitou, která k tomu patří.
Z pece však již nejde kouř, plynojem je vypuštěný, všechny technologické aparatury jsou zbaveny své funkce a žádní dělníci se zde nepohybují. Několik zvědavých návštěvníků se občas přijde podívat, jak celý objekt vypadá a myšlenkami se na chvíli vrátí do minulosti. Jakmile však udělají několik fotografií a odejdou, již se nevrátí. Areál, který bezvýznamné feudální městečko Moravská Ostrava přeměnil na průmyslové velkoměsto, je mrtvý.
Během několika dalších let dochází k privatizaci, majitelem se stává současný investor Jan Světlík a začíná hledat možnosti, co s touto památkou lze dále dělat a jak ji zachovat. Nadějí je příchod architekta Josefa Pleskota, který na celou situaci s odstupem času vzpomíná: „V roce 2007 jsem byl pozván panem Janem Světlíkem do Ostravy, abych se podíval, co to vlastně je. Loučil se se mnou s větou, kterou si pamatuji do dneška. Kdyby vás něco napadlo, tak se ozvěte.”
„Potom, co jsem viděl, mě ale opravdu nic nenapadlo. Když jsem se vrátil z průzkumné mise v Dolních Vítkovicích, tak jsem prostě nebyl schopný vymyslet nic jiného, než že jsem tu mapu, kterou jsem si vyhledal na googlu, pečlivě začmáral a považoval jsem tu zakázku za vyřízenou. Řekl jsem si, prostě nevím,” dodává Josef Pleskot, jenž se následující dva roky Janu Světlíkovi neozval.
Rok 2009, cesta nové prosperity
V roce 2009 se nakonec Josefu Pleskotovi ozývá Jan Světlík sám. Tentokrát však s konkrétním požadavkem. Z plynojemu by rád udělal kulturní multifunkční sál pro 1500 lidí. A tak následuje další cesta pana architekta do Ostravy.
„Když jsem tam přijel, tak se ten stav od roku 2007 moc nelišil. Ve mně se však začala najednou probouzet taková zvláštní zvědavost,” říká Josef Pleskot a několik dalších týdnů se projektu věnuje. Snaží se zorientovat v místě, dělá prostorové a urbanistické analýzy, pokouší se zachytit vztah tohoto místa k centru města. Přemýšlí nad geomorfologií. Ostravice, která místem protéká, je nyní spíše stokou než řekou. Jaký vztah ale k tomuto místu měla ještě před tím, než vznikl průmyslový areál? Je nějaký vztah tohoto místa k centru města? A je vůbec důležitý? „Postupně vznikaly všemožné otázky a těžko se nacházely vazby. Vyjasnění přišlo, až když jsme našli mapy, které pocházely zhruba z roku 1850. Tam jsme zjistili, že území mezi Moravskou Ostravou a Dolními Vítkovicemi bylo dříve poetické území. Podél Ostravice vedly cesty, ale já si tam hned dosazoval povinnou školní četbu. Všechny ty mezilidské vztahy, které se možná literárně řečeno na těchto cestách mezi poli a luky odehrávaly. Když jsem si pak mapu z roku 1850 přetisknul do toho brownfieldu, začala najednou žít a dávat smysl.”
V tu chvíli začíná být vše srozumitelnější. Vznikají pravoúhlé a diagonální rastry a lépe uvědomitelné jsou i vzdálenosti. Původní myšlenka, že je to do centra daleko, je najednou vyvrácena a vzniká víra, že je centrum poměrně blízko. „Já v každém území hledám nějaké souvislosti, rastry, či něco takového,” zmiňuje Josef Pleskot a všímá si, že lze Vítkovice rozdělit do pochopitelného rastru o přibližně 125 × 125 m. V areálu Dolních Vítkovic to v zásadě znamená co čtverec, to investiční celek. Podobně jako to dříve navrhl samotný Paul Kupelwieser. V jednom čtverci plynojem, v dalším vysoká pec, v dalším energetická ústředna. Následně se dopisují spoje a komunikace
Urbanistická mapa je během několika málo týdnů hotova a s ní i návrh na proměnu plynojemu v multifunkční halu. Jasné se zdají býti i další stavby a aby se místo přiblížilo poetickému území z roku 1850, jsou vyčleněny 4 nejlepší investiční celky pro park.
V roce 2011 se zvedá zvon plynojemu do původní polohy. Startuje se reaktivace plynojemu, Vysoké pece č. 1 a VI. energetické ústředny. O rok později se rodí Vysoká pec č. 1, Multifunkční aula Gong, Malý svět techniky U6 a začíná rovněž stavba Science and Technology Centra. V roce 2013 vítají Technickoindustriální areály v Ostravě návštěvníka s pořadovým číslem 1 000 000 a Multifunkční aula Gong získává titul nejpovedenější české stavby roku 2013. O další dva roky později získává hlavní cenu v soutěži Stavba roku i nádstavba Vysoké pece č.1
Nástavba Vysoké pece č. 1
Samotné základy nejstarší dámy, jak je v areálu nazývána VP1, pochází až z roku 1911. Během svých produktivních let nad ní neustále hořely plameny. Denně vyrobila 1 200 tun surového železa. Rokem 1998 však vyhasíná a záře, která ji dříve tolik charakterizovala, se již neobjevuje. Nadějí, že tomu tak nebude navždy, je opět návrh od architekta Josefa Pleskota. „Když jsem v roce 2009 propadl kouzlu industriálního dědictví, propojila se mi v hlavě silně myšlenka s ruskou avantgardou a ikonickou stavbou věže třetí internacionály od Vladimira Tatlina. Vzal jsem si tedy tento etos z počátku 20. století a řekl si, že se sem musí nějak vrátit. Se svým ideovým odkazem, bez té ideologie. A tak jsem v roce 2009 nad VP1 s radostí nakreslil tuhle záři. Nemohl jsem se zkrátka smířit s tím, že nad tou věží již nic nebude hořet a bude tam provždy tma.”
Zatímco dříve v žhavých útrobách VP1 chodili slévači a vysokopecaři, od roku 2012 se zde procházejí návštěvníci se zájmem o historii a techniku. O další tři roky později se vrací i její záře či plameny. Tentokrát v podobě nástavby podobné třetí internacionále od Vladimira Tatlina.
