Energetika a klimatické změny

Klimatické podmínky na zemi zhruba před 300 miliony let umožnily zahájení procesu vzniku fosilních paliv, jejichž podstatnou složkou je uhlík. Teprve v 18. století rozvoj techniky a průmyslu vyvolal zájem o tyto zdroje energie a v důsledku růstu počtu obyvatel a rozvoje civilizace jejich spotřeba trvale roste a jejich zásoby jsou stále rychleji spotřebovávány. Energetické využívání paliv vyžaduje jejich spálení, a to co nejdokonalejší, a produktem dokonalého spalování uhlíku je oxid uhličitý. Článek se věnuje vztahu mezi antropogenními emisemi tohoto plynu a klimatickými změnami a problematice odstraňování oxidu uhličitého.

Logicky se nabízejí dvě klíčové otázky:
1. Jak dlouho vydrží „energetické konzervy“ z prvohor?
2. Může jejich intenzivní spalování ovlivnit životní podmínky na povrchu planety?
Jsou to otázky opravdu zásadního významu. Spolehlivá a dostupná energie je základním kamenem moderní společnosti, ale ta pro svou existenci nezbytně potřebuje také vyhovující prostředí.

Hledání odpovědí na obě otázky vůbec není snadné. Lze odhadnout trendy rostoucí spotřeby a opačně působícího zvyšování účinnosti a výsledek porovnat se známými kapacitami zásob. Takto se došlo k obecně známým závěrům: Uhlí vystačí na několik století, ropa a zemní plyn na několik desetiletí. Nejistým údajem je v této kalkulaci kapacita zásob. Výsledky vycházejí z údajů o ekonomicky vytěžitelných zásobách. Vezmeme-li v úvahu přirozený růst ceny energie a trvalý rozvoj technologií, musí kapacita ekonomicky vytěžitelných zásob růst, protože vyšší konečná cena energie pokryje zvýšené těžební náklady. Konečným limitem jsou až zásoby geologické a i zde je nutné vzít na vědomí, že vedle známých ložisek existují i ložiska dosud neobjevená. Publikace [1], zpracovaná pro přípravu podkladů k debatě o klimatických změnách, uvádí, že z celkové kapacity zásob fosilních paliv bylo ke konci druhého tisíciletí spotřebováno zhruba jedno procento a necelá pětina je připravena k okamžitému využívání. Jedná se o zdroje, které bývají označovány jako nekonvenční.

Autoři článku [2] uvádějí, že podle odhadů poradenské společnosti Cambridge Energy Research Associates se do roku 2010 objeví každoročně dvacet a více velkých nových naleziš. ropy, schopných společně zvýšit celosvětovou těžební kapacitu o 15 %. Za pozornost stojí také již několik let probíhající odborná diskuse o vyčerpatelnosti či konečnosti zásob ropy a zemního plynu. Existují teorie, popisující nepřetržitý vznik uhlovodíkových paliv v hlubinách země [3]. To vše naznačuje, že pohled na budoucnost energetických zásob nemusí nutně být tak pesimistický, jak se obvykle veřejnosti předkládá. Zcela netradiční pohled na tuto problematiku nabízí neobyčejně zajímavá publikace [4].

Odpověď na druhou otázku je rovněž nesnadná a její hledání je záměrem tohoto článku. Základní myšlenka je jednoduchá, a snad právě proto dnes stojí toto téma v centru pozornosti nejen odborné veřejnosti: Zásoby uhlíku z období před milióny let, až donedávna uložené v zemi, se dnes intenzivně spalují a oxid uhličitý vzniklý spalováním je vypouštěn do ovzduší. Jeho koncentrace v atmosféře roste, což posiluje přirozený skleníkový efekt planety a vyvolává obavu z nadměrného oteplování zemského povrchu. Takový vývoj přirozeně podněcuje vytváření katastrofických vizí.

Se znalostí úspěšných výsledků dosažených při čištění spalin nyní zúžíme druhou otázku položenou v úvodu takto: Může spalování uhlíkatých fosilních paliv posílením skleníkového efektu ovlivnit zemské klima? Pokud připustíme, že může, ujasněme si dále, jaká jsou možná řešení vzniklého problému a jaké budou jejich ekonomické dopady.

Problematika skleníkového efektu

Skleníkový efekt je přirozenou a pro život nezbytnou součástí planety. Díky němu je průměrná teplota zemského povrchu zhruba 15 °C a panuje značná shoda v názoru, že bez něj by byla tato teplota o asi 33 °C nižší . Na tvorbě skleníkového efektu se podílí ze dvou třetin vodní pára obsažená v atmosféře a z 30 % oxid uhličitý, zbytek připadá na všechny ostatní skleníkové plyny. Zbývá ještě dodat, že přibližně 7 % oxidu uhličitého obsaženého v atmosféře pochází z lidské činnosti (je tvořeno antropogenními emisemi).

Emise oxidu uhličitého do ovzduší, jejich rozptyl v atmosféře a následující pohlcování zemským povrchem jsou součásti složitého a dosud bilančně ne zcela jasného uhlíkového cyklu planety, v němž se ročně vyměňuje zhruba 60 Gt uhlíku mezi atmosférou a pevninou, 90 Gt mezi atmosférou a povrchem oceánů a 100 Gt mezi povrchem a hlubinami oceánů [5]. Roční příspěvek oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv do atmosféry představuje 5,5 Gt uhlíku, tedy o něco více než 20 Gt oxidu uhličitého. Není bez zajímavosti, že současná lidská populace vydýchá do ovzduší ročně 2 až 3 Gt oxidu uhličitého.

Průměrná teplota zemského povrchu a obsah oxidu uhličitého v atmosféře spolu nepochybně úzce souvisejí. Dokládají to grafy na obr. 1, které ukazují historický průběh těchto dvou parametrů získaný analýzou vzorků ledu pocházejících z polární stanice Vostok [6].

Vývoj teploty zhruba od poloviny 19. století do současnosti znázorňuje graf teplotní odchylky uvedený na obr. 2 nahoře. Tento graf je hlavním argumentem pro nutnost snižovat spotřebu fosilních paliv a tomu odpovídající produkci oxidu uhličitého. V dolní části obrázku je současně znázorněn vývoj spotřeby uhlíkatých paliv v období let 1890 až 1990 a je zjevné, že tyto dvě křivky si příliš neodpovídají. Jde zejména o to, že zatímco v první polovině tohoto období bylo spotřebováno pouhých 20 % stoleté spotřeby paliv a teplota se zvýšila o 0,4 °C, zatímco ve druhé polovině období při 80 % spotřeby došlo ke stejnému zvýšení teploty (opět o 0,4 °C). Zhruba třicetiletá stagnace teploty je rovněž těžko vysvětlitelná.

Pochybnosti vzbuzují také záznamy povrchové teploty z konce 20. století. Měření byla prováděna na stacionárních meteorologických stanicích, za použití meteorologických balonů a ze satelitů. Jak ukazuje obr. 3, jsou rozdíly značné; moderní měřicí techniky dokonce vykazují trend k poklesu teploty.

Oteplování zemského povrchu a s ním související možné klimatické změny jsou nesporně vážným tématem současnosti. Je přirozené, že k němu přispívá růst počtu obyvatel planety a rozvoj civilizace. To dokládá (byť v omezeném rozsahu) také historický vývoj lokální teploty měřené v pražském Klementinu, která úzce koresponduje s růstem počtu obyvatel hlavního města. Zásadní otázkou však zůstává, zda existence lidstva je opravdu hybnou silou současného (tolik diskutovaného) oteplování, nebo zda variabilita teplotního pole a související změny klimatu jsou důsledkem působení solárně-planetárních vztahů, změn sluneční činnosti, vývoje teplotního pole Země, změny zemského albeda nebo vulkanické činnosti činnosti (viz [8]), zkrátka důsledkem působení dosud nedostatečně poznaných přírodních sil.

Výsledky hodnocení vlivu Slunce na změny klimatu uvedené ve studii [9] ukazují, že variace průměrných ročních teplot úzce koresponduje se změnami intenzity slunečního záření. Shoda četnosti slunečních skvrn s vývojem průměrné teploty zemského povrchu v posledních více než sto letech je přinejmenším překvapivá – viz obr. 4.

Odpověď na otázku, zda může spalování uhlíkatých fosilních paliv posílením skleníkového efektu ovlivnit zemské klima, tedy zní: Ano. Není však známa míra tohoto ovlivnění a pravděpodobně nebude příliš vysoká, protože příspěvek antropogenních emisí do uhlíkového cyklu je málo významný. Mnohem významnější se zdají být přírodní vlivy, dosud příliš málo poznané. Dnešní poznatky vedou k závěru, že současný trend zvyšování teploty se za 40 až 50 let změní na sestupný a v průběhu příštích 5 000 let nastane nová doba ledová [8].

Nicméně schválením Kjótského protokolu bylo vyhlášeno celosvětové úsilí o snižování emisí oxidu uhličitého jako opatření k omezení růstu globálního oteplování, a je tedy vhodné připomenout si problematiku produkce oxidu uhličitého ze spalování paliv.

Produkty spalování

Spalování je součástí procesu transformace chemicky vázané energie paliva na jinou formu energie, převážně tepelnou a elektrickou. Aktivními prvky paliva, tj. nositeli energie, jsou uhlík, vodík a síra a kvalita spalovacího procesu se hodnotí především podle toho, zda se podaří tyto hořlavé prvky dokonale spálit. Produkty dokonalého spalování jsou: oxid uhličitý, voda a oxid siřičitý. Z jednoho kilogramu uhlíku vznikne asi 3,7 kg oxidu uhličitého, ať jde o jakékoli uhlíkaté palivo. Protože klíčovým parametrem paliv je výhřevnost (samozřejmě vedle ceny), je snaha hodnotit paliva podle množství vyprodukovaného oxidu uhličitého na jednotku energie.

Z uvedeného důvodu byl definován emisní faktor, který porovnává množství oxidu uhličitého vzniklého spálením 1 kg paliva a výhřevnost paliva. Bude-li uveden obsah uhlíku v palivu C^r [%] a výhřevnost paliva Q_i^r [MJ.kg^-1], bude emisní faktor přírodních sil.

(1)

Pro hodnocení paliv se také používá emisní faktor uhlíku, který jednoduše porovnává obsah uhlíku v palivu s výhřevností paliva. Tato hodnocení umožňují snadné srovnání různých druhů paliv a vítězí v něm paliva s nízkým obsahem uhlíku a s vysokou výhřevností. (Absolutním vítězem je samozřejmě vodík.) Jde však o hodnocení dávno vzniklých paliv, nikoliv o hodnocení způsobu jejich využívání. Racionální hodnocení musí vycházet z toho, že rozhodující je množství získané, nikoli vložené energie, a musí vzít v úvahu účinnost transformace energie ?_c, která budiž vyjádřena v %. Pro hodnocení energetických zdrojů je vhodné definovat měrnou emisi e_CO2, vyjadřující množství vyprodukovaného oxidu uhličitého připadající na jednotku vyrobené energie.

(2)

Takto vyjádřená měrná emise oxidu uhličitého z energetických zdrojů bere v úvahu úroveň technického rozvoje, vývoj technologií a stav lidského poznání a jednoznačně ukazuje, že racionálně lze emise snižovat zvyšováním účinnosti.

(3)

Pro konkrétní palivo se rovnice (2) zjednoduší na tvar a nabídne jednoduchý závěr: Snižování emisí oxidu uhličitého z energetických zdrojů je totéž, co zvyšování jejich účinnosti.

Možnosti snížení emisí oxidu uhličitého do ovzduší

Při posuzování možností snížení produkce oxidu uhličitého z energetických zdrojů je nutné vzít na vědomí, že v současné době zabezpečují fosilní paliva asi 85 % světové spotřeby energie a někdy se o době, v níž žijeme, mluví jako o období karbonské (uhlíkové) ekonomiky. Jakákoliv přijatá opatření nemohou situaci zásadně změnit, nebo. neexistuje rovnocenná náhrada současného dominantního zdroje energie. Naděje vkládané do obnovitelných zdrojů [10] se s postupem času redukují, protože prvotní nadšení [9] již přechází do fáze realizačního vystřízlivění a málokdo již věří, že je možné z nich v brzké době v České republice vyrábět 8 % elektřiny. Potenciálně významnější nabídku představují jaderné zdroje a zdá se, že po období naprostého odmítání přichází čas jejich renesance.

Obnovitelné a jaderné zdroje jako jediné neprodukují oxid uhličitý. (Spalování biomasy dostalo výjimku.) Jejich rozvoj je proto dvojnásob žádoucí a později se ukáže, co bylo cennější, zda jejich příspěvek do struktury spotřeby energie, anebo nulový potenciál globálního oteplování. Rozhodně dosud nikdo nezpochybnil požadavek využívat všechny dostupné zdroje energie.

Jak ukázala předcházející kapitola, je přirozeným a racionálním řešením problému zvyšování účinnosti, nejen transformace energie, ale celého energetického systému. Snaha o dokonalejší využití energie paliv charakterizuje celý historický vývoj energetiky a vede k uplatňování výsledků výzkumu a vývoje technologií odpovídajících aktuálnímu stavu technického vývoje a lidského poznání. Vyšší účinnost přináší nižší spotřebu paliv, obecně snižuje produkci škodlivin vznikajících při jejich spalování a prodlužuje životnost zásob. Uplatňování moderních technologií s vysokou účinností transformace energie je výrazně omezováno ekonomicky, vyšší investiční náročnost vyžaduje prodloužení životnosti zařízení, a tak se bude prodlužovat interval obnovy a zpomalovat nástup technologií s nižší produkcí oxidu uhličitého. Délka intervalu obnovy energetických bloků naznačuje reálnou rychlost jejich modernizace, uplatňující moderní technologie s vyšší účinností a nižší produkcí škodlivin a oxidu uhličitého.

Pokud se ukáže, že je životně nezbytné omezit produkci oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv (což se zdaleka netýká pouze energetických zdrojů), bude zapotřebí vyvinout a uplatnit nové technologie, které umožňují odstraňování a dlouhodobě spolehlivé ukládání oxidu uhličitého. (Dosud není jasné, jak se nezbytnost takového rozhodnutí prokáže, naopak pochybnosti o jeho efektivnosti jsou značné.) Možné systémy umožňující separaci oxidu uhličitého jsou schematicky představeny na obr. 5.

Nejjednodušším řešením je prostá separace ze spalin, která bude díky poměrně nízké koncentraci oxidu uhličitého ve spalinách málo efektivní. Tento nedostatek odstraní spalování s kyslíkem, umožňující obsah oxidu uhličitého ve spalinách několikanásobně zvýšit. Systém ovšem vyžaduje zdroj kyslíku. U systému se zplyňováním tuhých paliv (integrovaného zplyňovacího kombinovaného cyklu, IGCC) se nabízí separace oxidu uhličitého z vyrobeného procesního plynu a toto řešení představuje cestu k vodíkové energetice. Přirozeně bude nejdražší.

Nejnáročnější úlohou bude vývoj použitelné a spolehlivé technologie odstraňování (separace) oxidu uhličitého ze spalin nebo z energoplynu. Z technologií, které jsou v současné době známy a nacházejí se v různých stadiích vývoje, se k použití nabízí

• vypírání spalin,
• kryogenní technika,
• separační membrány,
• tuhé adsorbenty.

V nejpokročilejším stadiu je vývoj vypírání oxidu uhličitého ze spalin monoetanolaminem (MEA). Největší provozovaná jednotka tohoto druhu (Trona, Kalifornie) disponuje výkonem 800 t oxidu uhličitého denně, což přibližně odpovídá uhelnému bloku o výkonu 50 MW [11].

Kryogenní separace se široce používá pro komprimované plyny, obsahující více než 90 % oxidu uhličitého. Je energeticky dosti náročná a její výhodou je, že produkuje zkapalněný plyn. Zbývající technologie jsou dosud velmi vzdálené komerčnímu využití.

Ke kryogenním technologiím lze přiřadit i postupy využívající chlazení a kondenzaci. Jeden z nich je součástí systému CES (Clean Energy System), připravovaného k první realizaci. Jeho schéma je znázorněno na obr. 6. Současné řešení používá jako palivo zemní plyn, který je spalován spolu s kyslíkem v trubkovém reaktoru. Teplota v reaktoru je řízena množstvím vstřikované vody. Z reaktoru vystupuje směs vodní páry a oxidu uhličitého (paroplynová směs, PPS), která expanduje v turbíně a v kondenzátoru se obě složky přirozeně oddělí.

Oxid uhličitý získaný ze spalin nebo z procesního plynu bude zapotřebí uložit tak, aby spolehlivě setrval v úložišti co nejdelší dobu. Za minimum je považováno jedno století. K využití se nabízí

• vyčerpaná ložiska ropy a zemního plynu,
• hlubinné zásobníky slané vody, (salinické aquifery)
• netěžitelná uhelná ložiska,
• dna oceánů.

Vyčerpaná nebo dočerpávaná ložiska ropy a zemního plynu se zdají být výhodným řešením z několika důvodů: Náklady na ukládání nebudou příliš vysoké, ložiska se nacházejí v dobře známých geologických podmínkách a jejich kvalita a kapacita jsou historicky ověřené, neboť již sloužily jako zásobníky miliony let. Pravděpodobně bude také možné částečně využít současná těžební zařízení. Navíc, zejména v případě ropných ložisek, lze počítat s dodatečnou těžbou, neboť ukládaný oxid uhličitý vytlačí na povrch nevytěžené zbytky.

Ukládání do hlubinných zásobníků slaných vod je perspektivní zejména pro značnou odhadovanou kapacitu a navíc se jedná o vody jinak nevyužitelné. Tato technologie je ověřována v Severním moři v rámci projektu Sleipner Storage Project. Ročně se téměř 1 mil. t oxidu uhličitého pocházejícího z čištění těženého zemního plynu ukládá do rozsáhlého rezervoáru, ležícího v hloubce 800 m pod mořským dnem [11].

Ukládání do nevytěžitelných ložisek nabízí energetický zisk ve formě slojového metanu (degazačního plynu). Klasickou degazací uhelných ložisek lze získat přibližně polovinu metanu z uhelné hmoty, která dokáže adsorbovat dvojnásobný objem oxidu uhličitého než metanu. Injektáž oxidu uhličitého proto posílí zisk slojového metanu z degazace. Tato technologie, známá jako ECBM (Enhanced Coal Bed Methane), je již tři roky ověřována v USA (Allison Unit, Nové Mexiko).

Obrovská množství oxidu uhličitého obsahují oceány, většinou ve formě bikarbonátů. Soudí se, že je ho tam uloženo asi 50krát více než v atmosféře. Transport uhlíku mezi povrchem oceánů a hlubinami je velice pomalý. Ukládání oxidu uhličitého do mořských hlubin se nabízí jako vhodné řešení, avšak záleží na hloubce uložení. Injektáž do hloubek 1500 m by měla zaručit bezpečné uložení po dobu nejméně 500 let, hloubky větší než 3 000 m vytvářejí podmínky pro ukládání „jezer“ kapalného oxidu uhličitého a oxidu uhličitého ve formě hydrátu. Hlavní předností tohoto úložiště je obrovská kapacita, ale nejasný je dosud způsob technického řešení dopravy do tak velkých hloubek ve vhodných lokalitách a zejména environmentální vlivy na mořský život.

Možné řešení ukládání oxidu uhličitého názorně ukazuje obr. 7.

Pro vytvoření názoru na problematiku ukládání je zapotřebí znát odhadované kapacity jednotlivých úložišť. Podle údajů Greenhouse Gas R&D Programme (IEA) nabízejí jednotlivé druhy úložiš. tyto kapacity:

• vyčerpaná ropná ložiska: 125 Gt CO₂
• vyčerpaná ložiska zemního plynu: 800 Gt CO₂
• hlubinné salinické aquifery: 400 až 10 000 Gt CO₂
• netěžitelná uhelná ložiska: 150 Gt CO2
• oceány: 10⁶ Gt CO₂

Současná roční světová antropogenní produkce oxidu uhličitého je odhadována na 23 Gt.

Stane-li se ukládání oxidu uhličitého součástí obchodování s emisními povolenkami, bude zapotřebí zavést spolehlivé měření jeho množství. Vhodné technologie jsou již dnes k dispozici. Pro kontrolu stavu zásobníků bude nutné vyvinout vhodné metody geologického monitoringu.

Náklady na odstraňování oxidu uhličitého

Studie zpracovaná v rámci Greenhouse Gas R&D Programme, jejíž výsledky jsou uvedeny v 10], se věnovala ekonomickému hodnocení technologie odstraňování a ukládání oxidu uhličitého uplatněné u tří 500MW energetických bloků – kombinovaného cyklu se spalováním zemního plynu (NGCC), uhelného bloku s práškovým ohništěm (PC) a integrovaného zplyňovacího kombinovaného cyklu (IGCC).

Vybavení bloků veškerým zařízením potřebným pro separaci oxidu uhličitého a jeho kompresi na 110 bar představuje významné zvýšení vlastní spotřeby, a tedy snížení celkové účinnosti. Výsledky výpočtů poklesu účinnosti a měrných emisí jsou uvedeny v tab. 1.

Investiční náklady se výrazně zvýší, kvalifikované odhady uvádějí, že u kombinovaného cyklu se spalováním zemního plynu se náklady zvýší dvakrát, u uhelného bloku s práškovým ohništěm 1,8krát a u kombinovaného cyklu se zplyňováním uhlí 1,5krát. Tomu odpovídá zvýšení výrobních nákladů, jak to v závislosti na ceně paliva ukazuje graf na obr. 8.

Uvedené výsledky studie lze shrnout takto: Odstranění oxidu uhličitého ze spalin u elektrického bloku 500 MWe zajistí snížení jeho emisí do ovzduší asi o 80 %. Náklady na výrobu elektřiny se zvýší o 50 % při spalování zemního plynu a o 70 % při spalování uhlí. Na zvýšení výrobních nákladů se zhruba stejnou měrou podílí nárůst investičních nákladů a pokles celkové účinnosti bloku. Zvýšení ceny elektřiny pro konečného odběratele nebude tak výrazné, nebo. velkou část konečné ceny představují náklady na přenos, prodejní poplatky a daně. Optimisticky lze poznamenat, že v případě širokého použití popisovaných technologií a jejich dalšího vývoje lze v poměrně krátké době očekávat výrazné snížení investičních nákladů. Příkladem může být cenový vývoj odsiřovacích zařízení. Od roku 1970, kdy byla poprvé instalována v průmyslovém měřítku, se investiční náklady snížily na zhruba jednu čtvrtinu.

Náklady na ukládání se odhadují na 1 až 3 USD na 1 t plynu, náklady na dopravní potrubí zhruba na stejnou hodnotu a celkové náklady na dopravu a uložení do vzdálenosti 300 km představují přibližně 8 USD na 1 t uloženého oxidu uhličitého.

Závěr

Souvislost průměrné teploty zemského povrchu a obsahu oxidu uhličitého v ovzduší je nepochybná. Rovněž nemůže být pochyb o tom, že intenzivní spalování uhlíkatých fosilních paliv zvyšuje obsah oxidu uhličitého v atmosféře. Lze odhadovat, že příspěvek antropogenních emisí ze spalování paliv do ovzduší, a tedy vliv člověka na zvýšení skleníkového efektu bude v řádu jednotek procent. A dosud není objasněno, co je v této vazbě teplota – koncentrace oxidu uhličitého příčinou a co následkem. Člověk vždy usiloval o ovládnutí přírody a vždy neúspěšně. Že by se mu to podařilo – by. negativně – právě v tomto případě, je málo pravděpodobné.

Dosavadní poznatky o problematice snižování emisí oxidu uhličitého ze spalování uhlíkatých paliv vedou ke dvěma významným závěrům. Snížení emisí lze dosáhnout zvyšováním efektivity energetického systému a racionálním hospodařením s energií. Takové řešení podporuje zájem o výzkum a vývoj technologií a uplatnění lidského poznání a navíc přináší snižování spotřeby paliv a omezování produkce škodlivin a prodlužuje životnost zásob. Uplatnění zásadních opatření, razantně snižujících emise oxidu uhličitého, bude velmi drahé a obtížně použitelné v širokém měřítku a jejich účinek, jakkoli veliký, se projeví opožděně, několik desetiletí po vykonání prvních kroků.

Vedle úsilí o zvyšování efektivity v energetice (a nejen tam) bude užitečné vzít na vědomí růst teploty zemského povrchu a věnovat síly a prostředky přizpůsobení se tomuto jevu, jak o tom pojednává kniha [12]. Člověk se nejspíše nikdy nestane vládcem přírody. Naštěstí.

Článek vychází z přednášky přednesené v červnu 2005 na semináři pořádaném v Ostravě Asociací energetických manažerů a věnovaném problematice obchodování se skleníkovými plyny. Téma bylo zpracováváno v rámci řešení Výzkumného záměru Procesy snižování produkce CO2, MSM 619 891 0019.

Přečtěte si zajímavý rozhovor Leoše Kyši na toto téma v článku Vědec: Klaus má s globálním oteplováním pravdu, který byl uveřejněn 4. 3. 2008 na serveru www.tyden.cz.

Literatura
[1] IPCC, Climate Change 2001: Mitigation, Cambridge University Press, Cambridge 2001.
[2] Palmeri, Ch., Coy, P.: Zbývá nám dost ropy? EURO, 2005, č. 28,
[3] Kenney J.F.:Consideration About Recent Predictions of Impending Shortages of Petroleum Evaluated from the Perspektive of Modern Petroleum Science, Dow Jones& Copany,Inc, 1999, ISSN 1526-5757
[4] Hampl, M.: Vyčerpání zdrojů – dobře prodejný mýtus, CEP, Praha 2004, ISBN 80-86547-28-0.
[5] Taylor, F. W.: Skleníkový efekt a změna klimatu, Československý časopis pro fyziku, Fyzikální ústav AV ČR, 52/2002,s.108-123, ISSN 0009-0700
[6] UN Environment Programme/GRID-Arendal, http://www.grida.no/climate/vital/intro.htm.
[7] Gray, V.: The cause of global warming, http://www.john-daly.com/cause/cause.htm.
[8] Schejbal, C.: Fyzikální pole Země a geologicko-environmentální vědy, Sborník vědeckých prací VŠB-TU Ostrava, 1/1998, řada hornickogeologická, s.63-82
[9] Hoyt, D. V., Schatten, K. H.: The role of the Sun in climate change, Oxford University Press. New York, Oxford 1997, ISBN 0-19-509414-X
[10] Geller, H.: Energy revolution, Island Press, 2003, ISBN 1-55963-964-4.
[11] IEA: Carbon Dioxide Capture and Storage, IEA/OECD, 2000, DTI/Pub URN 00/1081
[12] Bradley, R. L.: Climate alarmism reconsidered, IEA, London 2003; české vydání Kritika klimatického alarmismu, VŠB-TU Ostrava, VEC, Ostrava 2004, ISBN 80-248-0636-3.