Po téměř padesáti létech novinařiny aneb Jak jsem měl za reportáž zaplatit

Nejedno stavitelské oko se zalíbením pohlédne na třípodlažní honosný viladům (až na nehodící se falcovanou plechovou střechu) v Těšínské ulici ve Slezské Ostravě. Dříve sloužil náruživým zákazníkům coby vykřičený dům, proslulý službami štíhlých i lepých děv. Nyní je to muzeum.

Jeden by si myslel, že jde o pokračování tehdejších časů v podobě exponátů vysloužilých robertků či splasklých nafukovacích panen. Druhý však přišel s letákem, kde stálo: Vojenské muzeum – expozice historických uniforem z druhé světové války. Inu, když jsem byl na tiskovce v tehdejším provozu, proč nenapsat reportáž ze současnosti.

Po srdečném uvítání slečnou pokladní však nastal první zádrhel - v interiéru se nesmí fotit. Chápu nařízení pana majitele, vždyť vojenské uniformy viděl takřka každý, např. ve filmu, v knihách nebo v jiných muzeích, kde se může fotografovat, třeba v Chuchelné. Ale když už jsem vešel, chtěl jsem si je alespoň prohlédnout. A je tu další ouha – musím si koupit vstupenku. Na dotaz proč si redaktor za práci musí zaplatit, jsem dostal ujištění, že zde platí i děti, takže všichni, i novináři. Tak jsem, milí čtenáři, chca nechca, opustil onu budovu s pocitem nevděku za neuskutečněnou bezplatnou nabídku informovat v celostátním i zahraničním tisku o zajímavé novince a chytřejší o to, že novinářský průkaz byl zde bezcenná kartička. Možná, že když bych vstoupil ve své uniformě majora v. v., byl bych vpuštěn. Nevím však, zda-li bych nebyl zařazen jako jeden z exponátů...