Požadavky na vnitřní prostředí budov

Kvalita prostředí budov má rozhodující vliv na pohodu nebo dokonce zdravotní stav člověka. Proto jsou přípustné hodnoty jednotlivých faktorů prostředí sledovány, jsou dány jejich limity, postupy pro měření a hodnocení. Jedná se o celý soubor fyzikálních, chemických a biologických faktorů – tepelně vlhkostní podmínky, proudění vzduchu, prašnost, osvětlení, hluk a vibrace, elektrická a elektromagnetická pole, koncentrace chemických látek v ovzduší i případná mikrobiální kontaminace. Všechny tyto faktory jsou ovlivněny jak činností člověka, tak vlastní stavbou – konstrukcí budovy i vybavením interiéru. Většinu z nich dokážeme ovlivnit větráním vnitřních prostorů.

Větrání budov

Že všechny vnitřní prostory ve kterých se člověk pohybuje musí být větratelné a větrané je dáno stavebním zákonem. Konkrétní požadavky na větrání, tj. dávky vzduchu na osobu, na m² podlahové plochy nebo násobnost výměny vzduchu v prostoru, byly do roku 2000 rozpracovány v hygienických předpisech, v současné době je najdeme v prováděcích předpisech ke „zdravotnímu" zákonu a k zákoníku práce. Platné předpisy řešící větrání jsou uvedeny pod body 4., 5., 8., 10. a 11. na konci článku. Je tedy patrné, že závazné požadavky na větrání jsou našimi předpisy stanoveny především pro pracovní prostředí, školské a stravovací budovy a bazény, ale pro ostatní pobytové prostory – definované v §13 vyhlášky č. 137/1998 Sb. (stavební vyhlášky) a především pro byty a bytové domy zcela chybí.

Pro pracovní prostředí jsou dána množství větracího vzduchu v závislosti na prováděné činnosti (předpisy 4. a 5.):

• 50 m³·h^-1 na osobu vykonávající lehkou práci převážně v sedě,
  
• 70 m³·h^-1 na osobu pro práci převážně ve stoje a v chůzi,
  
• 90 m³·h^-1 na osobu při těžké fyzické práci.

Jsou to pouze základní hygienická minima, která je třeba zvýšit v případě vzniku škodlivin na pracovišti (včetně tepla a vlhkosti) – právě k zajištění příslušných limitů pro jednotlivé znečišťující látky ve vzduchu.

Pro byty se můžeme opřít pouze o doporučení ČSN 73 05402 Tepelná ochrana budov, Funkční požadavky, nebo o doporučení zahraničních předpisů. Obecné kritérium pro stanovení nezbytného množství větracího vzduchu v bytech vychází z produkce člověkem vydechovaného CO₂ (Pettenkoferovo kritérium): při produkci 20 l./(h·os), bez dalšího vnitřního zdroje, při venkovní koncentraci 0,03 % CO₂ a požadované vnitřní 0,1 až 0,15 % CO₂ vychází cca 15 až 25 m³·h^-1 přiváděného venkovního vzduchu na osobu. Tento výpočet je používán i v ostatních zemích, přesto se jednotlivé požadavky na větrání bytů v jednotlivých zemích liší, co do množství větracího vzduchu i způsobu vyjádření požadavku na větrání – tab. 1. Vzhledem k tomu, že větrání je činnost energeticky velmi náročná, je vždy nutné najít kompromis mezi dodržením hygienických požadavků na větrání při optimalizaci vynaložené energie. Toto není vždy možné dosáhnout při přirozeném větrání bytů.

Mikroklimatické podmínky vnitřního prostředí

Je známo, že tepelné podmínky mají mnohem větší vliv na subjektivní pocit pohody člověka, míru odpočinku i skutečnou produktivitu práce než nežádoucí škodliviny či obtěžující hluk. Každý by měl mít, především ve svém domově, zajištěnu tepelnou pohodu. Předpokladem je vyrovnaný stav toku tepla mezi člověkem a prostředím bez viditelného pocení, nebo naopak bez pocitu chladu a bez použití ochranných termoregulačních procesů lidského těla. Celý stav se dá popsat rovnicí tepelné pohody, která zjednodušeně říká, že nastává rovnováha mezi teplem, které člověk vyprodukuje, a teplem sdíleným do okolí. Proto v našich předpisech najdeme limitní hodnoty pro teploty, proudění a relativní vlhkost vzduchu ve vnitřním prostředí. Opět jen pro pracovní prostředí v závislosti na vykonávané činnosti a použitém oděvu (třída práce).

Navíc zde máme ještě vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 6/2003 Sb., kterou se stanoví hygienické limity chemických, fyzikálních a biologických ukazatelů pro vnitřní prostředí pobytových místností některých staveb (prováděcí předpis k zákonu č. 258/2000 Sb.), kde jsou požadavky pro mikroklimatické podmínky kulturních a sportovních hal, prodejních prostor, hotelů, ústavů sociálních služeb a dalších – ale byty opět chybí.

Postup podlé této vyhlášky také není jednoznačný, prostory jsou definovány velmi obecně – např. haly kulturních a sportovních zařízení mohou představovat divadlo i hokejový areál, kde určitě nelze dodržet uvedené požadavky.

Teplota v obytných místnostech bytových domů by se měla v zimě pohybovat v rozmezí 22 ± 2 °C, v létě by neměla přesáhnout 26 °C, přičemž povrchové vnitřních ploch v interiéru by se neměly od výsledné teploty v místnosti lišit o více než ± 2 °C (hovoříme o „výsledné teplotě kulového teploměru", která je i výpočtovou teplotní veličinou např. podle ČSN 06 0210; nejsou-li v interiéru výrazné sálavé složky tepla nebo vysoké proudění vzduchu, neliší se od teploty vzduchu měřené běžným teplotním čidlem).

Individuální vnímání tepla a vlhkosti

Nelze zajistit optimální tepelně vlhkostní stav prostředí tak, aby vyhovoval všem lidem. Teplota vzduchu je totiž parametr velmi individuálně vnímaný (její vnímání je závislé např. na pohlaví, množství podkožního tuku, na okamžité indispozici, zdravotním stavu i náladě člověka). Podílejí se i faktory psychické a sociální. Někdy je pocit tepelného diskomfortu zástupným faktorem právě psychického stavu člověka. Individuální vnímání teplot lze graficky znázornit - procento osob nespokojených s daným tepelným stavem prostředí odpovídající chování běžné zdravé populace, je na obr. 1.

Rizika vyšších teplot

Při stoupající teplotě dochází k intenzivnějšímu uvolňování VOC – organických těkavých sloučenin. V domácnostech jich lze identifikovat asi 2 000, v běžné domácnosti se jich vyskytuje kolem 50 a u řady z nich byly prokázány negativní zdravotní účinky. Dlouhodobé působení nižších koncentrací může vyvolat jemné neurologické změny, akutní působení se může projevit jako otrava, některé z látek této skupiny mají karcinogenní účinek. Jsou to látky, které si do interiéru dodáváme sami (čisticí prostředky, deodoranty, kosmetické přípravky, osvěžovače vzduchu, vonné oleje, nátěry, barvy a laky, koberce, podlahoviny, dezinfekční, deratizační a dezinsekční prostředky, ale i kouření a venkovní znečištění.

Nezbytné větrání

Jejich odstranění z interiéru je možné pouze dostatečným větráním. Vnímání teploty ovlivňuje další z mikroklimatických veličin – rychlost proudění vzduchu. Ta se může stát velmi obtěžujícím faktorem prostředí. Měla by se pohybovat v rozmezí 0,1 – 0,2 m·s¹. Je-li rychlost proudění nižší než 0,05 m·s^-1, působí tento stav na člověka, zejména při vyšších teplotách vzduchu, jako „těžký, nedýchatelný vzduch", je-li vyšší než 0,25 m·s^-1, např. již při teplotě 22 °C může způsobit u citlivějších jedinců silný pocit nepohody, pocit průvanu. Rychle proudící vzduch může kromě pocitu nepohody způsobit i zdravotní potíže, především v létě, kdy se člověk intenzivněji potí. Proudícím vzduchem dochází k tzv. adiabatickému odpařování potu. Teplo potřebné k odpařování je odebíráno z pokožky a ta je tím ochlazována.

Relativní vlhkost vzduchu

Optimální hodnoty pro lidský organismus se pohybují kolem 40 % (30 – 50 %). Vyšší vlhkost škodí spíše budovám, než člověku a je jednou z podmínek růstu plísní a mikroorganismů. Nižší vlhkost – pod 20 %, může působit na lidský organismus dosti negativně (dochází k vysychání sliznic a ztrátě jejich obranyschopnosti). Je tak otevřena cesta ke snazšímu onemocnění horních i dolních cest dýchacích. Bohužel relativní vlhkosti pod 20 % jsou běžným úkazem všech vytápěných vnitřních prostor, kde není možné vzduch uměle zvlhčovat. Pokud ale pravidelně větráme jsme schopni toto nepříjemné zimní období přečkat bez nějakého výrazného ovlivnění našeho zdravotního stavu (větráním si ale nepomůžeme při velkých mrazech, protože v tomto období je obsah vlhkosti ve vzduchu velmi nízký – vlhkost je „vymrzlá"). Jak pociťuje zdravý jedinec vlhkost vzduchu v závislosti na teplotě interiéru je na obr. 2.

Závěr

Nemáme sice k dispozici závazné požadavky na jednotlivé faktory charakterizující kvalitu vnitřního prostředí bytů i některých provozů. Ale existují ověřená doporučení, která zajistí ochranu našeho zdraví. Tato doporučení bychom měli respektovat, protože ochrana zdraví musí být vždy na prvním místě, i když „nás to něco stojí".

Předpisy v oblasti kvality vnitřního prostředí staveb

Zákony

• č. 50/1976 Sb. stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů
• č. 20/1966 Sb. o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů – především zákona č.258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů
• č. 65/1965 Sb. zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – především zákona č.155/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů

Prováděcí předpisy

1. nařízení vlády č. 502/2000 Sb. o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (prováděcí předpis k zákonu č. 258/2000 Sb.)
2. nařízení vlády č. 88/2004 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 502/2000 Sb. o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (prováděcí předpis k zákonu č. 258/2000 Sb.)
3. nařízení vlády č. 480/2000 Sb. o ochraně zdraví před neionizujícím zářením (prováděcí předpis k zákonu č. 258/2000 Sb.)
4. nařízení vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci (prováděcí předpis k zákonu č. 155/2000 Sb.)
5. nařízení vlády č. 523/2002 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci (prováděcí předpis k zákonu č. 155/2000 Sb.)
6. nařízení vlády č. 101/2005 Sb. o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí (prováděcí předpis k zákonu č. 155/2000 Sb.)
7. vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb. o obecných technických požadavcích na výstavbu (prováděcí předpis ke stavebnímu zákonu)
8. vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 410/2005 Sb. o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých (prováděcí předpis k zákonu č. 258/2000 Sb.)
9. vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 6/2003 Sb., kterou se stanoví hygienické limity chemických, fyzikálních a biologických ukazatelů pro vnitřní prostředí pobytových místností některých staveb (prováděcí předpis k zákonu č. 258/2000 Sb.)
10. vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 137/2004 Sb. o hygienických požadavcích na stravovací služby a o zásadách osobní a provozní hygieny při činnostech epidemiologicky závažných (prováděcí předpis k zákonu č. 258/2000 Sb. - část vyhlášky je od 1. 1. 2006 nahrazena Nařízeními ES č. 852/2004 a 882/2004)
11. vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 135/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na koupaliště, sauny a hygienické limity písku v pískovištích venkovních hracích ploch (prováděcí předpis k zákonu č. 258/2000 Sb.)
12. vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli (prováděcí předpis k zákonu č. 258/2000 Sb.)
13. vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 255/2003 Sb., kterou se stanoví správná lékárenská praxe, bližší podmínky přípravy a úpravy léčivých přípravků, výdeje a zacházení s léčivými přípravky ve zdravotnických zařízeních a bližší podmínky provozu lékáren a dalších provozovatelů vydávajících léčivé přípravky (prováděcí předpis k zákonu č. 258/2000 Sb.)

---