Globální oteplování nevyvolávají jen emise skleníkových plynů. Solární oteplování.

Globální oteplování chápeme, že je způsobeno člověkem, přesněji skleníkovými plyny, které člověk vypouští do atmosféry. O solárním oteplování neuvažujeme. Předpokládá se, že solární konstanta (tedy množství slunečního záření pohlcené Zemí nebo její atmosférou) se sice mění, ale tak málo, že jej nelze v rámci chyby měření zaznamenat. Skutečný solární příspěvek k současnému oteplování může být vysoký.

(„Se zájmem čtu vaše články o vlivu či nevlivu člověka na globální klimatickou situaci. Nicméně vliv, který bývá zcela opomíjen a o kterém se příliš nezmiňujete ani vy, je vliv slunce. O tomto jevu - o solárním oteplování - píše v posledním čísle Vesmíru Václav Cílek. Pokud se Vám ještě tento článek nedostal do ruky, doporučuji," napsala do redakce čtenářka J.O. Citovaný článek nyní přinášíme v plném znění a čtenářce velmi děkujeme za typ)

Skleníkové plyny nezvyšují teplotu na Zemi aneb nepochopení podstaty věci

Dnešní myšlení o změně klimatu říká, že tzv. skleníkové plyny, hlavně oxid uhličitý, oteplují planetu. Ukažme si, že skleníkové plyny oteplují planetu podobně jako jiné plyny v…

Sluneční aktivita osciluje v měřítku známého 11letého cyklu a v řadě dalších delších cyklů o délce trvání například 90 let, ale právě u nejvýraznějšího a nejkratšího 11letého cyklu se vliv na klimatické změny posuzuje velice obtížně, protože je modifikován teplotní setrvačností oceánu. Solární oteplování je přirozený proces vedoucí prostřednictvím vyšší sluneční aktivity k vyšší teplotě povrchu Země.

Solární oteplování je pravděpodobně velké politické téma budoucnosti, protože říká, že se Země do nějaké míry otepluje i bez lidského přičinění. Politici o tom zatím příliš nemluví – buďto se k nim zprávy ještě nedostaly, nebo se bojí blamáže, kdyby se vědci zmýlili. Solární oteplování však hýbe vědeckou komunitou, i když v téměř každém článku autoři někde na závěr opatrně říkají, že největší díl odpovědnosti za oteplování leží na lidstvu. Nicméně vyznění hlavních statí bývá poněkud odlišné a vyplývá z nich dominantní vliv Slunce na zemské klima předindustriální doby. Například období Maunderova minima v letech 1645–1715, kdy bylo nejméně slunečních skvrn a nejnižší sluneční aktivita, odpovídá některým výrazně chladným epizodám malé ledové doby a podobná závislost se dá vysledovat i pro dřívější chladné epizody.

Lavinu článků a úvah o solárním oteplování v podstatě způsobily dva články citované v závěru této zprávy. V roce 2003 publikoval tým astronoma Ilji Usoskina odhad počtu slunečních skvrn za posledních 1150 let [1]. Práce vychází z měření obsahu kosmogenních izotopů, zvláště ¹⁰Be v ledových vrtech, a z jejich srovnání se záznamem počtu slunečních skvrn, který je veden od roku 1610. Výpočet je založen na předpokladu, že množství kosmického záření je zhruba stabilní, ale na Zemi jej dopadá tím méně, čím větší je magnetická aktivita Slunce, která kosmické záření odstiňuje. Jinými slovy – větší množství kosmogenních izotopů indikuje nižší sluneční aktivitu a tento předpoklad se dá pro posledních 400 let ověřit právě z počtu reálně pozorovaných slunečních skvrn. Závěr práce byl neočekávaný – zhruba od roku 1940 panuje největší sluneční aktivita od 9. století naší éry.

O rok později vyšlo v časopisu Nature pokračování příběhu, ale tentokrát protažené o 11 tisíc let do minulosti [2]. V tomto případě byl jako indikátor míry sluneční aktivity použit nestabilní izotop uhlíku ¹⁴C. Ten vzniká působením kosmického záření na oxid uhličitý v atmosféře. Oxid uhličitý je v průběhu fotosyntézy přijímán rostlinami. Když potřebujeme zjistit rok po roce, nebo dokonce sezonu po sezoně, kolik kdy bylo radioaktivního uhlíku v atmosféře, stačí když odpočítáme letokruhy do minulosti a analyzujeme příslušnou přírůstkovou linii. Protože se zmíněný izotop uhlíku samovolně rozpadá (s poločasem rozpadu 5715 let), je nutné podle stáří letokruhu dopočítat chybějící množství.

Dál musíme vzít v úvahu magnetické pole Země, které rovněž stíní kosmické záření a jehož intenzita se mění naštěstí poměrně pomalu, takže i tento krok výpočtu je považován za věrohodný. Pak ale narazíme na větší neznámou – zdaleka největší množství rychle uvolnitelného oxidu uhličitého obsahují hlubokomořské vody. Pokud by se náhle měnila mořská cirkulace, bude se nejspíš měnit i množství oxidu uhličitého v atmosféře, a tím i množství radioaktivního uhlíku. Ani tato proměnlivost asi nebude příliš velká, protože bubliny v ledových vrtech ukazují, že v holocénu měl oxid uhličitý spíš setrvalou úroveň.

Závěr této studie je ještě pozoruhodnější. Autoři spočítali, že současná úroveň magnetické sluneční aktivity je nejvyšší za posledních 8,2 tisíce let! Již osm tisíc let nebylo Slunce tak aktivní jako v posledních 70 letech. V holocenním fosilním záznamu dále nalézáme 31 období, kdy desetiletý průměr počtu slunečních skvrn (a tedy epizod rychlého oteplení) překročil 50. Dnes jich je přes 70. Další důležitý údaj se týká toho, jak dlouho epizody zvýšené sluneční aktivity trvají. Průměrná délka je pouhých 30 let a nejdelší perioda dosáhla 90 let. Vyplývá z toho, že současné období zvýšené sluneční aktivity je nejen neobvykle intenzivní, ale také nezvykle dlouhé. Podle všeho by mělo skončit během několika let, ale nejpozději během prvních několika budoucích desetiletí. Celkový solární příspěvek k současnému oteplování může být zhruba 30 %.

Klima v holocénu proti skleníkové hypotéze

Když analyzujeme průběh teplotních změn, jejich periodicitu a odchylky od průměrné teploty holocénu, je zřejmé, že současným oteplením se vyrovnává nedávný pokles teplot v malé…

Komentář: Další publikované práce a diskuse se týkají spíš přesnosti jednotlivých kroků výpočtu, ale nezpochybňují základní myšlenku, jíž je současná – a doufejme již odeznívající – extrémní sluneční aktivita. Z hlediska lidstva či prostého časového měřítka našich životů se vlastně ocitáme v klimaticky mimořádné situaci, ve které se sčítá oteplování způsobené Sluncem s oteplováním způsobeným člověkem. Nikdy za posledních 650 tisíc let nebyla koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře tak vysoká jako dnes. Provádíme vlastně neobvykle vzrušující klimatický experiment planetárního rozměru.

V tomto příspěvku již není místo na to, abychom se zabývali vlivem oteplování na mořské proudění, ale stojí za to připomenout, že oceán jako obrovský akumulátor tepla má tak velkou teplotní setrvačnost, že vliv kumulované sluneční energie bude působit ještě roky poté, co solární oteplování odezní.

Přečtěte si zajímavý rozhovor Leoše Kyši na toto téma v článku Vědec: Klaus má s globálním oteplováním pravdu, který byl uveřejněn 4. 3. 2008 na serveru www.tyden.cz.

Téma: Globální oteplování

Literatura a zdroje:

[1] Usoskin et al.: A Millennium Scale Sunspot Number Reconstruction: Evidence for an Unusually Active Sun Since the 1940’s., Phys. Rev. Letters 91/21, 1–4, 2003,

[2] Solanki S. K. et al.: Unusual activity of the Sun during recent decades compared to the previous 11 000 years, Nature 431, 1084–1087, 2004

Související odkazy:

1) Užívejme si tepla, dokud trvá
2) Zapomeňte na globální oteplování, možná přichází další malá doba ledová ... na globální ochlazování dnes nejsme připraveni ani psychicky ani energeticky. S touto variantou vůbec nepočítáme, globální ochlazení pro nás představuje něco na způsob sci-fi. Lidstvo přitom mělo v historii problémy právě s globálním ochlazováním, každé globální oteplování vítalo s otevřenou náručí. Teplo představovalo snadný život a úrodu, zima nesnáze, neúrodu, hladomory a války. Až na konci 20. století lidé obrátili na ruby své priority. (odkaz na "http://www.euroekonom.cz/analyzy-clanky.php?type=jz-globalni-oteplovani-ochlazovani"> je nedohledatelný)
3) Odkaz na text Korupce v Mezivládním panelu o změně klimatu na adrese "http://www.osel.cz/index.php?clanek=3315&akce=show2&dev=1" je nedohledatelný.