Znovu objevené – větrné a prachové zábrany

Pokud zkoumáme něco nového dosti dlouho a dosti podrobně, většinou zjistíme, že už to tady bylo… Dosti často se stává, že některé věci, termíny nebo postupy, které už tu kdysi byly, bereme na vědomí teprve tehdy, když k nám přicházejí ze zahraničí jako nové, objevné techniky nebo technologie.

Ačkoliv je v této zemi nejrozšířenější technologií výstavby obytných domů zděná stavba, rozvíjí se souběžně budování obytných podkroví i objem realizovaných dřevostaveb. Současně rostou i nároky na uplatňovaná technická řešení. Investoři si více váží vydávaných peněz nejen při pořizování stavby, ale i během jejího provozu. Každý nadbytečný výdaj oproti plánovanému stavu se pak projevuje ve zvýšeném tlaku na odpovědnost projektanta i dodavatele stavby za její technickou i ekonomickou úroveň.

Jedním z největších běžných výdajů jsou pak náklady na vytápění stavby. Jako zdroj jejich omezení a docílení úspor bývá uváděna dostatečná tepelná izolace. Zkušenosti uživatelů i specialistů na tepelnou techniku však potvrzují, že nejen tepelný odpor izolace, ale i skladby obálkových konstrukcí (stěn a střešních ploch) jsou zábranou proti úniku tepla. Jejich skladby, nevhodné nebo špatně provedené detaily mohou zásadním vlivem zvýšit spotřebu energie na vytápění a často se tak opravdu děje. Nárůst tepelných ztrát pak výrazně snižuje uživatelský komfort a zvyšuje provozní náklady.

Přitom právě dřevostavby a konstrukce obdobné (např. podkroví) mohou být při kvalifikovaném návrhu a pečlivém provedení energeticky velmi úsporné. U detailů je však skutečně nezbytné sledovat více faktorů než pouze tloušťku tepelné izolace. Je nutné zohlednit i vliv výztužných prvků (procházejících celou konstrukcí) jako jsou krokve, paždíky, sloupky aj. a zejména pak omezit celkovou vzduchovou infiltraci konstrukcí (k její redukci slouží většinou parotěsná zábrana) a navíc potlačit ztráty vlastní průvzdušnosti tepelné izolace (většinou z minerálních nebo skelných vláken).

Poznámka:

Právě k omezení ztrát průvzdušností tepelné izolace při nárazovém větru zmiňoval už před třiceti lety (tzn. v 70. letech minulého století) soubor tehdejších ČSN (730540, 0542 a 0549) tzv. větrné zábrany. Měly být umístěny do 2 m od vstupních a výstupních otvorů do odvětrávané vzduchové mezery na vrchní líc tepelné izolace. Návrh jejich materiálové báze odpovídal době – byly uvažovány dřevovláknité desky (Hobra, Sololit aj.). V průběhu let se však doporučení z normy vytratilo. Konec poznámky.

Dnes, s rostoucími nároky na energetickou úspornost staveb, se větrné zábrany opět vynořily. Tentokrát odjinud a v nové, ekonomičtější podobě z oblastí s drsnějším klimatem a vyššími provozně ekonomickými nároky na stavby, ze Skandinávie. Tamější dlouhodobé empirické sledování tepelných ztrát přineslo zajímavé výsledky a potvrdilo zdejší, třicet let stará doporučení. Při nárazovém větru totiž může přechodné snížení účinku tepelné izolace v šikmých střešních konstrukcích bez těchto zábran dosáhnout 30 až 40 %. Navíc se objevil další negativní jev způsobující tentokrát trvalou, nevratnou změnu k horšímu. Je to postupné zanášení vláknité tepelné izolace volně poletujícím prachem, které může snížit účinnost tepelné izolace až o dalších 25%. Pokud se k těmto empiricky ověřeným hodnotám přičtou další, bohužel běžné ztráty (tepelné mosty, infiltrace spárami), spotřeba energie vzroste nezanedbatelným způsobem, se kterým stavebník a většinou ani projektant a dodavatel nepočítali.

Skandinávci na tato zjištění reagovali vývojem a výrobou tzv. větrných a prachových zábran na různých materiálových bázích, které potlačují uvedené ztráty zhruba na desetinu. Zábrany umísťují kontaktně po celé ploše (vzhledem k nízkým pořizovacím nákladům) na líc izolace (nejen v oblasti vstupních a výstupních otvorů), s pečlivým napojením na přiléhající nebo prostupující konstrukce. Využívají materiály s nízkým difúzním odporem (ekvivalent. difúzní tloušťka je cca 0,14 až 0,20 m) a sníženou vzduchovou infiltrací (její součinitel 0,001 –0,007 m³/(m²hPa).

Výrobky a konstrukční doporučení pro zábrany se v jednotlivých zemích Skandinávie poněkud liší. V Dánsku se odlišují výrobky podle účelu užití (pro stěny nebo střešní pláště). Na stěny užívají mikroperforovaný voskovaný kartón pokrytý tenkou PE folií (Monarflex Decofol nebo Tetofol), pro střešní pláště používají především dvou až třívrstvé fólie z lisovaných polyesterových vláken, které jsou obdobou pojistných kontaktních difúzních fólií pod krytinu (Monarflex Monarperm). Ve Švédsku účely nerozlišují a pro všechny konstrukce vystačí s jediným typem výrobku, kterým jsou dvou až třívrstvé fólie z lisovaných polyesterových vláken (Icopal Windy).

Norsko pak, patrně s ohledem na nejdrsnější klima a největší vliv větru, používá třívrstvé desky s jádrem z kartonu upraveného karbonatací a překrytého oboustranně voskovaným kartonem (Icopal Brettex). Základní rozměry jsou přizpůsobeny obvyklým rozměrům běžných staveb. Šířka 1,30 m odpovídá dvojnásobku běžné vzdálenosti krokví (0,60 m), délky 5,4 až 9,18 m. Pás se přikotví na hřebeni střechy a rozloží po spádnici na krokve. Na svislé konstrukce je možné aplikovat pásy Monarflex Decofol nebo Tetofol.

České podmínky však nejsou, s výjimkou horských oblastí, tak exponované, aby jmenovaná konstrukční řešení zde automaticky našla širší uplatnění.

Původní česká myšlenka tedy proběhla světem a vrátila se zpět k nám, prověřená praxí, ze zahraničí. Není důvod jí nevěřit. Aplikace výrobků je velmi jednoduchá a lze tedy požadovat po projektantovi jejich uplatnění ve skladbě stěn i střešních plášťů a po dodavateli pak její pečlivé provedení. Způsobů, jak omezit energetické ztráty, není nikdy dost. Dnes už asi nikdo nepředpokládá, že ceny energií se budou snižovat.

Je jen škoda, že původní myšlenky musely přijít zpět odjinud, abychom je vzali konečně na vědomí.