Architekt Antonín Wiehl, tvůrce a představitel české neorenesance (1846–1910)

Jméno architekta Antonína Wiehla, od jehož narození letos uplyne 170 let, už není příliš známé, přesto, že kolem staveb, které vytvořil a staveb postavených v jeho stylu jinými architekty stále chodíme a nejen v Praze.

Nejznámější díla

Prakticky ve všech městech naší země se s jeho prací setkáváme. Kromě běžných domů však vytvořil dva objekty, které v této zemi zná snad každý, hrobku Slavín a arkády na vyšehradském hřbitově a budovu dnešního Smetanova muzea na Novotného lávce u Karlova mostu.

Život Antonína Wiehla

Antoním Wiehl se narodil 26. 4. 1846 v Plasích, v dnešním okrese Plzeň–sever. Studoval na pražské technice u profesora Josefa Zítka a po dokončení studia v roce 1868 jeden rok cestoval po západní a jižní Evropě. Během této cesty se převážně zajímal o renesanční stavby, které ho zcela uchvátily. Po návratu absolvoval stavební praxi ve Slatiňanech u Chrudimi u novogotického architekta Františka Schmoranze a poté v letech 1871–73 působil jako asistent na pražské technice. Současně studoval českou renesanční architekturu 16. století a vytvořil systém jejich charakteristických znaků, které aplikoval ve vlastní tvorbě [1].

Již v r. 1873 si v Praze otevřel vlastní kancelář a začal pracovat jako samostatný architekt. Velmi brzy začal být úspěšný. Byla to doba rozvoje měšťanské společnosti, která si přála reprezentační veřejné stavby i obytné domy s historickými reminiscencemi. Wiehl se stal jejich pražským architektem, naprostá většina jeho staveb byla postavena v Praze [2].

Tvorba

Některé Wiehlovy stavby se přirozeně nedochovaly nebo byly pozdějšími přestavbami změněny, ale většina je dochována alespoň z vnějšku v původní podobě a dnes většinou krásně restaurována. Jednou z nejstarších dochovaných staveb je dům sochaře Bohumila Schnircha (1845–1901) z r. 1875 v Praze v Mikovcově ulici čp. 543/5, na kterém se již uplatnilo Wiehlovo pojetí neorenesanční výzdoby vytvořené podle návrhů vlastníka domu (obr. 1). Na tomto domě začala spolupráce Antonína Wiehla s architektem Janem Zeyerem, bratrem spisovatele Julia Zeyera. V následujících letech spolu postavili obytné domy v Divadelní ulici čp. 1032 a 1033 a v ulici Karoliny Světlé dům čp. 317/15 a sousedící dům. Zajímavý je zejména dům č. 15 z r. 1877, který se od sousedícího domu a ostatních Wiehlových staveb liší tím, že není postaven ve stylu české neorenesance, ale ve stylu italské palladianské renesance s mohutnými sloupy v průčelí (obr. 2) [3].

Spolupráce se staviteli Josefem Schulzem a Karlem Gemperlem

Antonín Wiehl krátce spolupracoval i s Josefem Schulzem [4], z této spolupráce vznikl v letech 1975–9 dům Společenstva stavitelů na Kozím náměstí čp. 915. Následoval Wiehlem postavený, pro něj typický dům v ulici Na Poříčí čp. 1059. V r. 1883 Wiehl vytvořil ve spolupráci s Josefem Václavem Myslbekem pamětní desku J. E. Purkyně, která byla umístěna ve Spálené ulici na domě, kde Purkyně bydlel a zemřel, ale která musela být přemístěna na budovu České pojišťovny postavené na místě původního domu.

Ze stejné doby je i Wiehlova budova dnešního Muzea Bedřicha Smetany na Novotného lávce čp. 201 (obr. 3), která byla postavena původně pro vodárnu hl. m. Prahy v sousedství bývalých staroměstských mlýnů. Smetanovo muzeum bylo v této budově otevřeno v r. 1936 zásluhou Společnosti Bedřicha Smetany. V r. 1984 byl před muzeum umístěn pomník Bedřicha Smetany od J. Malejovského.

V letech 1885–89 Antonín Wiehl spolupracoval se stavitelem Karlem Gemperlem a spolu vytvořili dva rohové monumentální činžáky, jeden na rohu ulic Na Poříčí a Havlíčkovy, Havlíčkova 1682/15, postavený v letech 1885–86 (obr. 4) a druhý na Starém Městě na rohu ulic Jilské a Skořepky čp. 527 z let 1888–1889.

Zatoupení A. Wiehla nejen v architektuře

V této době už byl Antoním Wiehl nejen žádaným architektem, ale i známou osobností pražského života. Byl členem České akademie věd, kde působil jako místopředseda archeologické komise, byl předsedou Spolku inženýrů a architektů, po určitou dobu předsedal i výtvarnému odboru Umělecké besedy a v letech 1882–94 byl členem Obecního zastupitelstva pražského. Současně se věnoval i odborné publicistické činnosti, malbě krajin a kresbě. V architektuře se stal vůdčí osobností pro řadu dalších architektů.

Wiehlovy práce na vyšehradském hřbitově

V r. 1889 začaly Wiehlovy práce na Vyšehradském hřbitově. S jednou z jeho prací se setkáme hned při vstupu na hřbitov branou vedle průčelí vyšehradského kostela sv. Petra a Pavla. Kovová litá vrata vznikla kolem r. 1890 podle Wiehlova návrhu. Významnější jsou však Wiehlovy práce na vlastním hřbitově, který byl založen r. 1869 z podnětu vyšehradského probošta Václava Štulce na výrazně rozšířeném prostoru starého farního hřbitova z r. 1660. Původní architektonickou úpravu navrhl Antonín Barvitius (1823–1901), který je i autorem některých hrobek na obvodu hřbitova. Antonín Wiehl v této práci pokračoval.

V letech 1889–90 architektonicky projektoval Slavín jako společnou hrobku zasloužilých a slavných můžů a žen, jejíž sochařskou výzdobu vytvořil v letech 1889–93 Josef Mauder (obr. 5). Jako prvý byl do ještě ne zcela dokončené hrobky v r. 1901 uložen Julius Zeyer, bratr Wiehlova přítele a častého spolupracovníka Jana Zeyera. Dalším Wiehlovým dílem na Vyšehradě jsou arkády postavené v letech 1889–93, které vedou od Slavína podél východní a severní zdi hřbitova (obr. 6). Wiehl vytvořil i několik náhrobků v arkádách, např. v rohu umístěné hrobky rodiny Riegrovy a Bráfovy. Jako druhá hrobka od této je hrobka rodiny Wiehlovy, do které byl pohřben i Antonín Wiehl.

Současně s prací na Vyšehradě probíhaly přípravy na Zemskou jubilejní výstavu, která se konala v r. 1891 na výstavišti v Holešovicích. Antonín Wiehl byl projektantem tohoto výstaviště a autorem řady objektů, ze kterých se v původní podobě zachovala jen budova původní pošty v levém rohu areálu výstaviště (obr. 7). Wiehlem vytvořená dřevěná vstupní brána byla zbořena v r. 1952, kdy se z výstaviště stal Park kultury a oddechu Julia Fučíka.

Další z jeho děl

V následujících devadesátých letech Antonín Wiehl sám vytvořil ještě dvě větší stavby, v letech 1893–94 faru u kostela sv. Petra v Biskupské ulici čp. 1137/94 (obr. 8) a poté v letech 1895–96 svůj vlastní dům na rohu Václavského náměstí čp. 792 a Vodičkovy ulice. Fasádu tohoto domu zdobí malby podle návrhů Mikoláše Alše a kartonů Josefa Fanty (obr. 9). Dům, ve kterém je knihkupectví Academia, byl za Květnové revoluce r. 1945 dosti poškozen, ale byl brzy opraven. Malby byly restaurovány v letech 1977–78 (obr. 10).

Kromě těchto prací Anntonín Wiehl ve spolupráci s Osvaldem Polívkou [5] v r. 1891 zvítězil v konkurzu na stavbu Městské spořitelny v Praze, která byla podle jejich plánů v letech 1892–94 postavena. Byla to první veřejná pražská stavba realizovaná pouze českými umělci a z českého materiálu. V r. 1953 byla zneužita pro Muzeum Klementa Gottwalda, ale po r. 1990 restaurována a dnes slouží jako Česká spořitelna. Obdobně Antonín Wiehl vypracoval návrh budovy Muzea hl. m. Prahy, jehož projekt zpracoval a budovu v letech 1896–98 postavil Antonín Balšánek [6].

V letech 1904–06 Antoním Wiehl spolupracoval s Kamilem Hilbertem [7] na rekonstrukci jižního křídla Novoměstské radnice. Tato část radnice pochází z let 1411–16, v letech 1520–26 byla přestavěna v renesančním slohu a na straně do Karlova náměstí opatřena vysokými pozdně gotickými štíty. V tomto stavu se dochovala až do r. 1806, kdy byla radnice klasicistně přestavěna pro potřeby kriminálního soudu. V letech 1904–05 byly tyto přestavby odstraněny a jižní křídlo bylo rekonstruováno podle dochovaných nákresů do renesanční podoby z 1. pol. 16. stol.

Závěr

Všechny uvedené stavby i další nejmenované jsou v Praze, Wiehl byl typický pražský architekt. Mimo Prahu navrhl v r. 1881 pouze architekturu pomníku Jana Žižky od Josefa Václava Myslbeka pro náměstí v Čáslavi a úpravy kostela Nejsvětější Trojice v Dobříši.

Antonín Wiehl zemřel v Praze 4. 11. 1910 a byl uložen do výše zmíněné rodinné hrobky v arkádách vyšehradského hřbitova.

Literatura:

[1] Kolektiv autorů: Kdo byl kdo v našich dějinách do r. 1918. Vydalo nakladatelství Libri, 1996.ISBN 80-85983-96-0

[2] Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století. Paseka, Petr Meissner, 1999.ISBN 80-7185-245-7

[3] Emanuel Poche: Prahou krok za krokem. 2. přepracované vydání. Nakladatelství Panorama Praha 1985

[4] www.stavebnictvi3000.cz. Vydavatelství Vega s r.o. Autoři Milan Kašpar a Alena Michálková (2014). Architekti Josef Zítek a Josef Schulz

[5] www.stavebnictvi3000.cz. Vydavatelství Vega s r.o.. Autoři Milan Kašpar a Alena Michálková (2014). Architekt Osvald Polívka

[6] www.stavebnictvi3000.cz. Vydavatelství Vega s r.o. Autoři Milan Kašpar a Alena Michálková (2015). Architekt Antonín Balšánek (1865–1921)

[7] www.stavebnictvi3000.cz. Vydavatelství Vega s r.o. Autoři Milan Kašpar a Alena Michálková (2013). Kamil Hilbert, architekt a průkopník památkové péče – 2.část: Vrcholná tvorba