Architekt Dušan Samo Jurkovič (2. část)

V prvé části vzpomínky na architekta Dušana Jurkoviče jsme se zabývali jeho životem a tvorbou v období od mládí do vypuknutí první světové války, obdobím, ve kterém vytvořil své slavné stavby v secesně-folklorním stylu. Z nich jsou nejznámější Pustevny na Radhošti, budovy v lázních Luhačovice, chata na Rezku, úprava zámku v Novém Městě nad Metují či křížová cesta v poutním místě Hostýn [1] [2]. Následující období popisuje toto pokračování.

Po vypuknutí první světové války byl Jurkovič příslušníkem vojenského velitelství v Krakově, které mělo na starosti výstavbu a péči o hřbitovy vojáků padlých v bojích v Haliči.

Halič je málo známý kraj mezi řekami Horní Vislou a Prutem, jehož západní část od hranic s Ukrajinou dnes patří Polsku, východní část patří Ukrajině s centrem ve Lvově. Ve svých vzpomínkách na významné architekty jsme se této oblasti již dotkli, jižně od Lvova v oblasti Bukovina je město Černovice, kde v letech 1864–1882 architekt Josef Hlávka (1831–1908) budoval komplex biskupské rezidence. Komplex dnes slouží jako univerzita a v r. 2011 byl zařazen na seznam památek UNESCO [3].

Před první světovou válkou celá oblast Haliče patřila Rakousku, ale po vypuknutí války ji již v r. 1914 téměř celou okupovalo Rusko. V následujícím roce ji velkou protiofenzívou rakouská a německá vojska dobyla zpět, ale při bojích padlo celkem přesně evidovaných 60 829 vojáků. Po skončení bojů se v oblasti začaly budovat vojenské hřbitovy a památníky, část hřbitovů vznikla na místě hromadných hrobů, ale většina padlých, celkem 42 749 osob, byla exhumována a pohřbena na nových hřbitovech. Na nich jsou uloženy ostatky příslušníků všech tří armád, rakouské, německé i ruské. Poláci jako obyvatelé země, která byla v minulosti dělena mezi sousední státy, byli příslušníky všech tří armád.

Celá oblast bojů byla rozdělena do deseti okresů a Dušan Jurkovič byl v letech 1916–18 pověřen péčí o 10. okres, který zabíral kraj od města Gorlice přes Jaslo k Dukle, kde probíhaly boje v letech 1914–15. Je to oblast s členitým terénem, která byla po bojích zdecimovaná a téměř vylidněná.

Jurkovič na tomto území vytvořil celkem 28 hřbitovů a upravil 4 hromadné hroby [4], pracoval zejména s kamenem a dřevem a stylově vycházel z lidových staveb a svých zkušeností, zejména se stavbou křížové cesty na Hostýně.

Po válce se západní Halič stala součástí Polska, které se války samo neúčastnilo a kraj válečných střetů byl velmi vylidněný. Proto se o vojenské hřbitovy téměř nepečovalo a řada z nich úplně zanikla. To postihlo i Jurkovičovo dílo, dochovaly se jen některé, např. hřbitov Rotunda, Krempna (obr. 1), Grab (obr. 2), Vola Ciekliňska a další.

Po skončení války a vzniku Československé republiky se Dušan Jurkovič přestěhoval z Brna do Bratislavy a přijal místo vládního komisaře v Úřadu pro ochranu památek a přírody. Působil v něm pouze v letech 1919–22, ale podílel se na vypracování základní koncepce činnosti. Ochraně a rekonstrukcím památek se však věnoval i po odchodu z úřadu stejně jako stavbám pro rozvoj turistiky na Slovensku, navrhl např. chatu u Skalice či tři stanice lanové dráhy z Tatranské Lomnice na Lomnický štít realizované v letech 1936–39.

Ve vlastní tvorbě často návrhoval různé památníky. Nejvýznamnější a také nejznámější z nich je mohyla Milana Rastislava Štefánika na Bradle, která byla dokončena r. 1928 (obr. 3). Štefánik byl po tragické smrti na Jurkovičův návrh na Bradle pohřben a Jurkovič začal ihned tvořit památník, kdy využil zkušenosti z prací na vojenských hřbitovech. Navrhl i řadu dalších památníků, hrobku Pavla Országa Hviezdoslava v r. 1924 či památník Jána Kollára v Mošovciach a mnoho dalších, ale většina se nerealizovala.

Ve své civilní tvorbě opustil předválečný folklorní styl a přiklonil se k funkcionalismu, jak dokládá např. Kochovo sanatorium v Bratislavě z r. 1929, vlastní vila v Bratislavě z let 1923–24, nájemné domy pro legionáře z r. 1923 a řada dalších. Kontakty s českým a moravským prostředím však nepřerušil, stýkal se s českou inteligencí, která v době první republiky v Bratislavě působila. Také doplňoval některé své předválečné práce, r. 1924 navrhl doplňující úpravy zámku v Novém Městě nad Metují, v r. 1925 turistický hotel na Radhošti, úpravy hradu Kunětická hora u Pardubic a další. V Bratislavě pracoval na rekonstrukci Bratislavského hradu.

Za svou práci získal řadu ocenění. Od r. 1920 byl členem Masarykovy akademie práce, r. 1929 byl jmenován členem České akademie věd a umění, r. 1939 obdržel titul dr.h.c. Univerzity Komenského v Bratislavě. Je pohřben v hrobce, kterou si sám navrhl.

V Brně je Jurkovičova památka stále velmi živá. Ve snaze přiblížit jeho život a práci byla v minulých letech rekonstruována vila, kterou si Dušan Jurkovič po r. 1905 postavil v Brně Žabovřeskách. Žabovřesky se součástí Brna staly až v r. 1919, ale již od počátku 20. století se tam budovaly rodinné domy. Jurkovičova vila byla jedna z prvních staveb v této oblasti. Byla dokončena v polovině roku 1906 a v období od 26. srpna do 20. září v ní byla otevřena expozice „Dušan Jurkovič”. Vystavovala návrhy, modely a kresby Jurkovičových prací, ale hlavním exponátem byla sama vila (obr. 4). V přízemí byla hlavní obytná hala prostupující až ke krovu vily, ve které byla knihovna. Výklenek haly zvaný alkovna sloužil převážně jako prostor pro paní domu. V sousedství byl přijímací salon, který byl současně využíván jako výstavní místnost prodejného nábytku, dále hudební salon, jídelna, dětský pokoj a ložnice, v podlaží byl hostinský pokoj, ateliér a terasa. V suterénu byl byt domovníka a vinný sklípek. Vybavení domu bylo doplněno uměleckými díly od Jana Štursy a bratří Uprků, na bočním štítě domu byla mozaika na téma pohádky „Bača a šiarkan” (drak), kterou navrhl Adolf Kašpar a vyrobila firma Benedikta Škarky. Jurkovič vilu obýval s manželkou a třemi syny.

Když se odstěhoval na Slovensko, vilu v Brně prodal. V době socialismu byl dům považován za příliš rozsáhlý a rozdělen na byty pro tři nájemníky. V r. 1963 byl dům zapsán mezi kulturní památky, ale stále zůstával soukromý. Až v r. 2006 jej český stát odkoupil a předal Moravské galerii ke správě. Byl proveden stavebně historický průzkum a vypracovány plány na obnovu a zpřístupnění památky.

Vlastní rekonstrukce proběhla v letech 2009–10 včetně vstupu (obr. 5) a zahrady. Místo původní mozaiky je dnes ve štítě malba na stejný námět (obr. 6). Podle dochovaných fragmentů vybavení a dokumentace bylo obnoveno vybavení hlavních obytných prostor, haly s alkovnou (obr. 7), kde se nic nedochovalo, zůstaly prázdné místnosti a jsou využity pro novou expozici, která je velmi zajímavá. Aby se neporušily opravené stěny, je v prostoru místnosti postavena konstrukce, do které jsou umístěny jednotlivé exponáty, fotografie i dochované části nábytku (obr. 8). Největším zásahem do domu bylo zabudování výtahu pro bezbariérový přístup, šachta výtahu byla do domu zasunuta zhora při rekonstrukci střechy. Na zahradě byla obnovena původní kompozice cest a ponechána či obnovena výsadba. Tím vzniklo Centrum Dušana Sama Jurkoviče.

Investorem rekonstrukce byla Moravská galerie v Brně, autory rekonstrukce firma TRANSAT architekti [5].

V Brně se dochovaly ještě dvě další Jurkovičovy stavby, vila Josefa a Augusty Kuncových sousedící s Jurkovičovou vilou, která je nyní v rekonstrukci a v dnešní Dvořákově ulici č. 10 nájemní dům navržený r. 1908 pro majitele skláren Benedikta Škardu (1840–1912), který na rekonstrukci ještě čeká (obr. 9).

Zajímavý osud měl návrh rozhledny pro turistický spolek ve Valašském Meziříčí, na kterém Jurkovič začal pracovat již v r. 1896. Návrh zůstal jen v podobě nákresu, Jurkovič se tomuto úkolu dále nevěnoval (obr. 10).

Až v r. 2011 architekt Antonín Závada tento návrh na základě vědecké rekonstrukce dopracoval pro město Rožnov pod Radhoštěm a rozhledna byla postavena v sousedství skanzenu Valašské muzeum v přírodě (obr. 11). Stavba byla provedena z tradičních materiálů tradičními postupy a v barevnosti pro Jurkoviče typické. Rozhledna je vysoká 31 m a ve výšce 18,8 m je vyhlídková plošina. Stojí na kopci, na jehož úpatí bývaly lázně, po kterých se zachovaly promenádní chodníky kolem součásti skanzenu zvané Valašská dědina, které budou také obnoveny [6].

Rozhledna je dalším atraktivním prvkem skanzenu a hlavně další památkou na architekta, který se zasloužil o dochování a rozvinutí prvků lidové architektury.

Literatura

[1] Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století. Paseka, Petr Meissner, 1999, ISBN 80-7185-245-7

[2] Milan Kašpar, Alena Michálková: Architekt Dušan Samo Jurkovič. První část. Stavebnictví a interiér r. 21, č. 5/2013, s. 61–63

[3] Milan Kašpar, Alena Michálková: Ocenění zahraničního díla českého architekta a stavitele Josefa Hlávky. Stavebnictví a interiér r. 20, č. 2/2012, s. 42–44

[4] Matúš Dulla: Vojenské cintoriny v západnej Haliči od Dušana Jurkoviče (1916–1917). Sprievodca. Neoprint Plus s.r.o. Vysoká škola výtvarných umění, Bratislava, 2002, ISBN 80-88675-80-4

[5] Petr Všetečka et al., TRANSAT architekti: Stoletá kráska v novém. Časopis stavebnictví, 8/2011, www.casopisstavebnictvi.cz

[6] Petr Zázvorka: Mistrovské dílo řady profesí. Realizace Jurkovičova odkazu. Časopis stavebnictví 4/2012, www.casopisstavebnictvi.cz

Související články

• Architekt Dušan Samo Jurkovič, 1. část