Architekt Jan Zázvorka a Národní památník

Součástí nedávných oslav šedesátého devátého výročí ukončení druhé světové války bylo i kladení věnců ke hrobům Neznámých vojínů u Národního památníku na Žižkově. Tím se na televizních obrazovkách objevil i tento památník, který je nejvýznamnějším dílem architekta Jana Zázvorky, od jehož narození letos uplynulo sto třicet let.

Jan Zázvorka se narodil 21. 1. 1884 v Praze a 27. 5. 1963 v Praze zemřel [1],[2]. Byl dalším z řady žáků Jana Kotěry [3], na Uměleckoprůmyslové škole v Praze studoval v letech 1901–1906 a poté v letech 1906–1914 pracoval v Kotěrově ateliéru. Po vypuknutí první světové války narukoval a převážnou část války strávil jako voják v zajetí. Po návratu do Prahy pracoval v letech 1920–26 ve firmě Záruba-Pfeffermann, ale již v r. 1926 si otevřel vlastní ateliér.

Ovlivněn válečnými zážitky vytvořil dva významné pomníky, pomník bitvy u Zborova na Ukrajině a pomník legionářů ve francouzském Terronu. V Praze nejprve navrhoval rodinné i činžovní domy, např. v letech 1925–31 domy pro družstvo Zátiší v Praze-Holešovicích, ale směřoval spíše k monumentální tvorbě.

Architektonické soutěže na budovy Vojenského muzea a Památníku osvobození

Jan Zázvorka se od poloviny dvacátých let účastnil architektonických soutěží na budovu Vojenského muzea a zejména Národního památníku, tehdy také nazývaného Památník osvobození, na vrchu Vítkově na pražském Žižkově.

Z těchto dvou objektů bylo podle Zázvorkova projektu nejprve v letech 1927–31 postaveno Vojenské muzeum (obr. 1), pro které Jan Zázvorka navrhl i vnitřní zařízení. Národní památník byl postaven v letech 1929–32.

Vzniku památníku předcházel návrh na postavení pomníku Jana Žižky. Již v r. 1882 občané Žižkova založili spolek pro postavení Žižkova pomníku a v r. 1907 město darovalo pozemek. První architektonická soutěž na pomník proběhla v r. 1914, ale vypuknutí první světové války práce přerušilo.

Po skončení války byla idea rozšířena o návrh na výstavbu Památníku osvobození, dnes zvaného Národní památník, kterým by se uctila památka čsl. legionářů a čsl. odboje.

Architektonickou soutěž v r. 1925 vyhrál Jan Zázvorka se spoluautorem Janem Gillarem a podle jejich projektu byl památník v letech 1929–32 postaven [4]. Budovu tvoří železobetonový skelet obložený žulovými deskami. Rozměry památníku byly imponující, délka 143 m, šířka 31,5 m a výška rovněž 31,5 m. Památník upoutal i mezinárodní pozornost a v r. 1937 byl v Paříži ohodnocen cenou Grand Prix.

Na výzdobě památníku začali pracovat přední umělci té doby. Karel Pokorný vytvořil mramorové reliéfy Útěk, Obrana, Umírání a Smrt, Otakar Švec sochy Věrnost a Statečnost, Jaroslav Horejc svícny, podle kartonů Maxe Švabinského a Jakuba Obrovského vznikla mozaiková výzdoba interiérů.

Pomník Jana Žižky a jeho historie

Současně probíhaly i soutěže na pomník Jana Žižky. V r. 1931 vyhrál návrh Bohumila Kafky na jezdeckou sochu, která byla k odlití připravena v r.1941, ale odlita byla až po Kafkově smrti v r.1950. Je třetí největší jezdeckou bronzovou sochou na světě (obr. 2, obr. 3).

Ani výzdoba památníku nebyla do druhé světové války dokončena. Po válce byl smysl památníku rozšířen a zahrnul i památník obětem nacistické okupace. Budova byla doplněna o Síň sovětské armády, kterou projektoval opět Jan Zázvorka (obr. 4). Výzdobu tvořili tehdejší umělci, autorem kovových dveří je Josef Malejovský (obr. 5), bronzový věnec na schodech do kolumbária vytvořil Karel Štipl (obr. 6).

V letech 1954–62 památník sloužil jako mauzoleum Klementa Gottwalda a až do r. 1979 také jako úložiště ostatků komunistických funkcionářů, jako poslední tam byly uloženy ostatky prezidenta Ludvíka Svobody. V r. 1990 byly ostatky přemístěny a pro památník se hledalo nové využití. Památník byl celkově restaurován a v r. 2009 v něm byla otevřena expozice Křižovatky české a československé státnosti (obr. 7). V r. 2012 byla expozice obohacena o v podzemí otevřenou expozici nazvanou Laboratoř moci.

V prostoru před jezdeckou sochou jsou uloženy ostatky Neznámého vojína od Zborova a ostatky Neznámého vojína od Dukly. Na průčelí podstavce sochy byl velký československý znak od Otakara Španiela, ale v r. 1962 byl nahrazen státním znakem ČSSR a v r. 1997 současným státním znakem.

Další zajímavé projekty

Během výstavby památníku se Jan Zázvorka zabýval i jinými projekty, v r.1929 navrhl s V. Kerhartem tzv. Štefánikův dům v Praze na náměstí I. P. Pavlova čp. 184 (obr. 8) a v r.1930 elektrárnu s jezem na Labi v Kostelci nad Labem. Byl spolupracovníkem Kamila Roškota při práci na projektu budovy Ministerstva vnitra v Praze na Letné. Projekt byl dokončen r. 1931 a budova postavena v letech 1935-39 [5] (obr. 9).

Po druhé světové válce Jan Zázvorka pracoval na výše zmíněném rozšíření Památníku v Praze na Žižkově a dále ve spolupráci s J. Žákem na novém železničním nádraží v Praze Smíchově [6]. Nádraží (obr. 10) bylo postaveno v letech 1953–56 a jeho výzdoba je poplatná době vzniku (obr. 11), ale s připojenou stanicí metra je stále funkční. Jako poslední později realizovaný projekt Jana Zázvorky se uvádí hotel Mědínek v Kutné Hoře. Projekt byl Zázvorkou vypracován již v r. 1956, ale stavba probíhala až v šedesátých letech podle projektu upraveného architekty Jeřábkem a Trmačem.

Řada Zázvorkových projektů se nerealizovala, jako příklad lze uvést projekt velkotržnice v Praze na Maninách nebo sanatorium ve Vyšných Hágách ve Vysokých Tatrách na Slovensku.

Členství ve spolcích a soukromý život

Jako většina významných architektů byl i Jan Zázvorka členem řady spolků jako SVU Mánes, Jednoty umělců výtvarných a dalších, byl i zakládajícím a Čestným členem Svazu architektů ČSR. V r. 1937 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění. Byl dvojnásobným laureátem Státní ceny, v r. 1951 a 1954. Jan Zázvorka byl otcem filmového architekta Jana Zázvorky ml. (2. 5. 1914 Praha – 14.10.1991 Praha) a herečky Stelly Zázvorkové (14. 4. 1922 Praha – 18. 5. 2005 Praha).

Jan Zázvorka ml., od jehož narození letos uplynulo sto let, vystudoval architekturu na ČVUT a od r. 1936 působil jako samostatný architekt. Je autorem stavby řady českých filmů počínaje filmy Kristián, Kouzelný dům, Řeka čaruje a mnoha dalších. S rozvojem televize pracoval i na tvorbě televizních pořadů, např. Odcházeti s podzimem, a zejména seriálů jako byl F. L. Věk (1975), Byl jednou jeden dům či Chalupáři. Věnoval se i scénografii a výstavnictví.

Herečka Stella Zázvorková prošla hereckou školou E. F. Buriana a za okupace hrála v Pražském divadle pro mládež Míly Mellanové. Poté vystřídala řadu pražských divadel, Divadlo satiry, Armádní umělecké divadlo, Divadlo estrády a satiry a divadlo ABC. Od r. 1962 byla členkou Městských divadel pražských. Byla krátce provdána za herce Miloše Kopeckého a měla s ním dceru Janu. Po rozvodu se již nevdala. Vytvořila dlouhou řadu divadelních i filmových rolí, z posledních lze uvést filmy Kolja, Pelíšky, Kytice a hlavně Babí léto. Dvakrát byla vyznamenána cenou Český lev, v r. 2001 a v r. 2004. Ve spolupráci s A. Šloufovou napsala memoárovou knihu Stella o sobě (1998).

Literatura

[1] Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století. Paseka, Petr Meissner, 1999. ISBN 80-7185-245-7

[2] Kamil Dvořák: Jan Zázvorka. Archiweb

[3] Milan Kašpar, Alena Michálková: Výročí Jana Kotěry. Stavebnictví a interiér 19, 2011, č. 6, str. 33–35.

[4] Národní památník na Vítkově. Archiweb

[5] Jan Zázvorka. Wikipedia

[6] Emanuel Poche: Prahou krok za krokem. 2. přepracované a rozšířené vydání. Nakladatelství Panorama Praha 1985