Architekt Josef Fanta

Dne 29. ledna letošního roku se na pražském Hlavním (Wilsonově) nádraží po dvouleté rekonstrukci otevřela bývalá hlavní odbavovací hala a Fantova kavárna. Otevření je však spíše jen k nahlédnutí, do haly lze vstoupit pouze do části přiléhající k ulici, dále lze nahlížet jen přes oddělující zábranu a kavárna zatím není přístupná vůbec.

Podle společnosti Grandi Stazioni ČR, která rekonstrukci provádí, se hledá provozovatel kavárny a využití haly. Architektem stavby celého nádraží byl Josef Fanta, od jehož úmrtí letos v červnu uplyne 60 let. Josef Fanta se narodil 7. 12. 1856 v Sudoměřicích u Tábora a zemřel 19. 6. 1954 v Praze. Dožil se téměř 98 let.

Studium Josefa Fanty

Architekturu studoval na české technice v Praze, kde se v té době kladl velký důraz na studium historických slohů a tvorbu v duchu historismu. Tím se studium na technice výrazně lišilo od studia na Akademii nebo UMPRUM, kde se rychle přejímaly a zaváděly nové architektonické směry. Absolventi techniky, mezi které Fanta patřil, byli svým studiem silně ovlivněni, ve stejném duchu dlouho tvořili a téměř všichni se později jako pedagogové na českou techniku vraceli. Generačními druhy Josefa Fanty na české technice byli Jan Koula, Rudolf Kříženecký, Antonín Balšánek, Alois Čenský a Josef Bertl [1], [2], [3].

Krátce po studiích

Po skončení studií pracoval Josef Fanta v ateliéru Josefa Zítka na stavbě Národního divadla i Rudolfína a již r. 1881 se stal asistentem profesora Josefa Schulze na české technice v Praze. Dalším architektem, se kterým spolupracoval, byl Antonín Wiehl. Fanta se podílel na stavbě známého Wiehlova domu na Václavském náměstí a ve spolupráci s Mikolášem Alšem navrhl i některé kartony na výzdobu fasády.

Studijní pobyt v Itálii a následná díla

V letech 1889–90 Josef Fanta absolvoval studijní pobyt v Itálii a poznatky z tohoto pobytu později shrnul v publikaci „O svérázu krojovém a bytovém” vydané v r. 1895. Po návratu z Itálie pokračoval ve spolupráci s Antonínem Wiehlem, zejména na stavbě arkád na Vyšehradském hřbitově, které se budovaly v letech 1889–93. Fanta později pro Vyšehradský hřbitov navrhl i řadu náhrobků [4], např. pomník na hrobě Zdeňka Fibicha či hrobku politika Karla Mattuše se sochou Žal od Čeňka Vosmíka (obr. 1). Tato hrobka, už ve stylu secese, je umístěna jako první v arkádách v sousedství Slavína. Obdobnou hrobku vytvořil i pro rodinu Novákových umístěnou v arkádách poblíž hrobky Ant. Dvořáka. Fanta byl i autorem původního náhrobku Bedřicha Smetany, který je však dnes nahrazen novou úpravou.

Návrhy interiérů se prolínaly celým tvůrčím obdobím autora

Již od počátku své tvorby se Fanta zabýval i návrhy interiérů. Navrhoval interiéry pavilonů pro Národopisnou výstavu v Praze v r. 1895 a pro Světovou výstavu v Paříži konanou v r. 1900 navrhl pavilon České obchodní a živnostenské komory, za jehož interiér obdržel zlatou medaili. I doma se jeho kariéra úspěšně rozvíjela, r. 1909 se stal profesorem středověké architektury na české technice v Praze a působil tam až do r. 1922. V r. 1918 se stal řádným členem České akademie věd a umění a r. 1926 mu byl udělen čestný doktorát technických věd na ČVUT.

Spolupráce s Josefem Hlávkou

Koncem 19. stol. spolupracoval s českým mecenášem Josefem Hlávkou a vedl stavbu jeho domů ve Vodičkově ulici, které byly dokončeny v r. 1889. Na počátku 20. stol. Fanta navrhl budovu tzv. Hlávkových kolejí v Jenštejnské ulici v Praze dokončených r. 1904 (obr. 2). Při srovnání těchto dvou staveb je vidět Fantův architektonický posun od novorenesančních Hlávkových domů k secesním kolejím [5].

Výstavba nového nádraží jen s českými spolupracovníky

V r. 1899 byla vypsána soutěž na výstavbu nového nádraží v Praze, které mělo nahradit nádraží Františka Josefa, jehož kapacita vzrůstající dopravě již nestačila. Soutěž vyhrál Josef Fanta, který si však dal podmínku, že si sám vybere spolupracující výtvarníky. Zvolil pouze české umělce, což vyvolalo protesty pražských Němců, ale Fanta si svou podmínku prosadil. Stavět se začalo za plného provozu v r. 1901, budovy ve stylu české secese byly dokončeny v r. 1909 (obr. 3). Hlavními výtvarníky byli Ladislav Šaloun a Stanislav Sucharda. O ukončené rekonstrukci haly a Fantovy kavárny je zmínka již v úvodu tohoto článku (obr. 4). Zbývá rekonstruovat fasádu, postranní části budovy, bývalé provozní prostory, a nalézt rozumné využití celého historického prostoru nádraží.

Další zajímavé stavby v Praze

V době stavby nádraží Josef Fanta navrhoval i další budovy, významnou je budova pro pěvecký sbor Hlahol na Masarykově nábřeží v Praze. Tvoří ji dva domy, průčelí druhého vede do Vojtěšské ulice a vnitřní prostor mezi nimi vyplňuje koncertní sál s prosklenou střechou. Budova do nábřeží je čistě secesní, fasádu zdobí mozaiky Karla Klusáčka (obr. 5) a poprsí tří sbormistrů Hlaholu, Smetany, Bendla a Knittla. I koncertní sál je secesní, na jeho výzdobě se vedle Alfonse Muchy podílel i Josef Fanta. I další v té době Fantou navržené domy jsou secesní, v Praze např. dům ve Spálené ulici čp. 112.

Díla mimo Prahu

Ze staveb mimo Prahu jsou významné stavby v Poděbradech, zejména projekt nového hřbitova s kaplí a krásnými secesními vraty dokončený v r. 1907. Také Kořínkova vila v Poděbradech z let 1910–12 je Fantovým dílem stejně jako vila v Balbínově ulici čp. 447 v Hradci Králové dokončená r. 1910. Nejvýznamnějším mimopražským Fantovým dílem je však Mohyla míru na bojišti Bitvy tří císařů u Slavkova, která se odehrála v r. 1805. Památník je 26 m vysoký, na vrcholu je umístěn kříž, který má po obou stranách svislá ramena, takže tvoří i římskou číslici III. Na rozích památníku umístěné čtyři ženské postavy symbolizují bojující strany, Francii, Rakousko a Rusko, a čtvrtá Moravu, kde se bitva odehrála (obr. 6). V přízemí je malá kaple, kam se ukládají ostatky padlých, které se i dnes v okolí občas nalézají. Interiér kaple je rovněž Fantovo dílo (obr. 7), oltář s mozaikami je doplněn nápisy Fantou vytvořeným písmem, které je součástí výzdoby i dalších Fantových staveb. Památník byl dokončen r. 1912, ale otevření muselo být kvůli první světové válce odloženo až na rok 1923.

Rekonstrukce památek

Všestranný umělec Fanta se zabýval i rekonstrukcemi památek, v Praze např. renesančního domu U Vejvodů v Jilské ulici (obr. 8) či kostela sv. Václava Na Zderaze v sousedství Hlávkových kolejí, mimo Prahu kostela sv. Jana Nepomuckého v Rožmitále pod Třemšínem provedené v letech 1904–05 (obr. 9). Fanta byl hluboce věřící člověk a jako designer navrhl i řadu církevních obřadních předmětů a rouch. Svatovítský poklad umístěný v kapli sv. Kříže na Pražském hradě vystavuje jako vynikající textilní práci kasuli podle Fantova návrhu.

Poslední dílo autora a konec jeho života

Posledním velkým Fantovým projektem byla budova dnešního Ministerstva průmyslu a obchodu ČR v Praze na nábřeží Na Františku. Fanta navrhl secesní budovu s výraznou kopulí nad středovou částí, která se poněkud podobá budově v japonské Hirošimě, kterou jako Průmyslový palác, později Průmyslovou komoru, postavil v letech 1912–19 český architekt Jan Letzel [6]. Po výbuchu atomové bomby z ní zbývá torzo označované jako Atomový dóm.

Ministerstvo Na Františku se stavělo až v letech 1932–33, kdy byl secesní sloh již zcela překonaný a budova byla proto velmi kritizována a odmítána. Sochařskou výzdobu vytvořil Čeněk Vosmík a Josef Paukert, se kterými Fanta často spolupracoval (obr. 10).

Josef Fanta zemřel v Praze 19. 6. 1954 ve věku téměř 98 let. Je pohřben na Olšanských hřbitovech, ve staré části IV-9. Náhrobek (obr. 11) sám navrhl a spolu s ním jsou pohřbeni jeho rodiče a manželka, Josef Fanta jako poslední. Smutný je nápis vytesaný dole na náhrobku, který říká: Josef Fanta, narozený 18. 6. 1899, padl na italské frontě dne 27. 10. 1918.

Literatura:

[1] Zdeněk Lukeš: Přednáška 4. března 2014 v Praze Břevnově v domě U Kaštanu

[2] Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století. Paseka, Petr Meissner, 1999, ISBN 80-7185-245-7

[3] Archiweb: Josef Fanta

[4] Emanuel Poche: Prahou krok za krokem. 2. přepracované a rozšířené vydání, Praha 1985. Nakladatelství Panorama v Praze 1985

[5] www.stavebnictvi3000.cz. Vydavatelství Vega s.r.o., autoři Milan Kašpar a Alena Michálková, 2008

[6] David Vávra: Šumné stopy, Japonsko, Jan Letzel. ČT, 2. program, 2011