Architekt Osvald Polívka
V časopise Stavebnictví a interiér 12/13, 2013, str. 6–8, je zajímavý článek o přebudování bývalé Živnobanky, původně Zemské banky, v Praze v ulici Na Příkopě čp. 858, na Centrum českého skla [1]. Architektem této budovy dokončené r. 1896 byl Osvald Polívka, od jehož narození letos uplyne 155 let.
Osvald Polívka se narodil 24. 5. 1859 v Emmsu poblíž Lince v Rakousku a zemřel 30. 4. 1931 v Praze. Studoval na pražské technice a poté absolvoval studijní pobyt v Itálii, kde se zajímal převážně o bohatě dekorované renesanční stavby. Z poznatků těžil později při vlastní tvorbě. V letech 1885–90 byl asistentem profesora Josefa Zítka na německé technice v Praze, ale již od r. 1890 pracoval jako samostatný architekt. Byl ovlivněn Zítkovými stavbami v historizujícím slohu, který v prvním období své tvorby také používal, zejména při spolupráci s Antonínem Wiehlem, Friedrichem Ohmannem či Josefem Schulzem [2],[3].
Architekt pro bohaté investory – banky, spořitelny či pojišťovny
S Antonínem Wiehlem vytvořil budovu Pražské městské spořitelny v Rytířské ulici čp. 536. Budova ve stylu české neorenesance byla dokončena r. 1894 a stala se jednou z nejokázalejších bankovních domů v Praze. Polívka navrhoval i její interiéry a spolupracoval s výtvarníky své doby, Mikolášem Alšem, Celdou Kloučkem, Stanislavem Suchardou i Josefem Ženíškem. V době socializmu byla budova zneužita pro Muzeum Klementa Gottwalda, ale dnes po rekonstrukci patří České spořitelně a v plné kráse slouží svému účelu (obr. 1, obr. 2).
S Friedrichem Ohmannem, kterému jsme věnovali náš předchozí článek [4], Polívka spolupracoval na budově pojišťovny Assicurazzioni Generali na Václavském náměstí, která byla dokončena r. 1895. Poté Osvald Polívka již projektoval výše zmíněnou budovu tehdy Zemské banky, později Živnobanky, která měla být ještě okázalejší než budova Pražské městské spořitelny. Postavena byla v letech 1894–96. O téměř 15 let později Polívka projektoval ještě druhou budovu Zemské banky Na Příkopě, která na rozdíl od první byla postavena v secesním stylu a dokončena r. 1911. S prvou budovou, od které ji odděluje ulice Nekázanka, ji propojil dvěma krytými můstky nad ulicí. V této druhé budově již dlouhou řadu let sídlí cestovní kancelář Čedok (obr. 3).
Polívka se stal velmi známým a oblíbeným architektem, byl obdivován pro půdorysná řešení i řešení interiérů stejně jako pro vnější i vnitřní výzdobu. Stále spolupracoval se známými umělci své doby a stal se především architektem pro bohaté investory – banky, spořitelny či pojišťovny.
Další Polívkou vytvořená budova původně pojišťovny je v Praze na Staroměstském náměstí čp. 932 a 934. Dokončena byla v roce 1898 a dnes je sídlem Ministerstva pro místní rozvoj. Na této budově je už patrný přechod od neobaroka k secesi (obr. 4). Na výzdobě se také podíleli i výtvarníci mladší generace jako Ladislav Šaloun nebo Bohuslav Schnirch.
V převážně secesním slohu Polívka postavil řadu dalších staveb jako bylo divadlo Uranie v Praze-Holešovicích z r. 1898, které však v r. 1946 zničil požár, dalším byl obchodní dům U Nováků ve Vodičkově ulici z let 1902–03, na jehož výzdobě se podílel malíř Jan Preisler, dva secesní domy v Haštalské ulici v Praze, kdy spolupracoval s Vácslavem Havlem [5], a řada dalších.
Pražský Obecní dům – nejznámější stavba autora
Nejznámější stavbou Osvalda Polívky je pražský Obecní dům (obr. 5). Stojí vedle Prašné brány na místě bývalého Králova dvora, který byl sídlem Jiřího z Poděbrad a kde zemřel český král Ladislav Pohrobek. Po bitvě na Bílé hoře budova sloužila jako arcibiskupský seminář a nakonec jako kadetka. Pražští radní nechali dům zbořit a tím získali parcelu o rozměru 14 000 m2. Architektonická soutěž na stavbu Obecního domu, který se měl stát centrem českého kulturního života a tím protiváhou Německého, dnes Slovanského domu, byla vypsána v r. 1903. Zvítězili v ní Alois Dryák [5] a Tomáš Amena, ale radním se jejich návrh zdál příliš strohý a oslovili dvojici architektů Osvald Polívka a Antonín Balšánek. Polívka navrhoval i interiéry.
Stavět se začalo v r. 1905, ale stavba postupovala pomalu, první část budovy byla zprovozněna r. 1909 a celá budova byla dokončena až r. 1912. Je vytvořena ve slohu francouzského baroka a secese a při její výstavbě náklady dosáhly 6 milionů, dvojnásobku původního rozpočtu. Na vzrůstu nákladů se podílela i výzdoba od předních umělců tehdejší doby, Alfonse Muchy, Mikoláše Alše, Maxe Švabinského, Josefa Ženíška, Václava Myslbeka. Avšak v době dokončení byl už secesní sloh poněkud zastaralý a stavba byla kritizována zejména mladými umělci. Přesto se dochovala v původní podobě, byla dějištěm mnoha událostí kulturního i národního života. V říjnu r. 1918 byl z jejího balkonu vyhlášen vznik Československé republiky. V letech 1994–95 proběhla celková rekonstrukce s nákladem 1,8 miliard Kč a Obecní dům opět začal sloužit jako koncertní i výstavní síň, v provozu jsou salonky, restaurace i kavárna. V r. 2012 proběhla velká výstava nazvaná 100 let Obecního domu, která mapovala historii vzniku budovy a připomínala díla umělců, kteří se podíleli na výzdobě domu, i umělců, kteří tam před sto lety vystavovali, jako byl Emil Filla, Otto Guttfreund či Josef Gočár. V současné době v Obecním domě probíhá výstava Secese – Vitální umění 1900, která potrvá až do konce roku 2015.
Další secesní stavby
Dvě další čistě secesní stavby Osvalda Polívky jsou téměř naproti Národnímu divadlu, je to bývalé Topičovo nakladatelství z let 1906–08 a bývalá pojišťovna Praha z let 1908–10, ve které sídlí známá poetická vinárna Viola (obr. 6). Secesní je rovněž další Polívkova pojišťovna, První česká vzájemná pojišťovna v Praze ve Spálené ulici čp. 76 dokončená v r. 1907 (obr. 7). Ve stejné době byla dokončena i další Polívkou navržená budova, původně Čs. obchodní a průmyslová komora v ul. 28. října čp. 377. Dnes je sídlem firmy Meinl a interiér je zřejmě výrazně změněný, ale exteriér je dochován, a zejména v předvánoční době byl velmi půvabný (obr. 8).
Stavby mimo Prahu
Polívka byl převážně pražským architektem, staveb mimo Prahu má jen několik. Dochovala se secesní vodárna v Nymburce či secesní záložna v Hradci Králové na Žižkově náměstí čp. 139–140 z let 1911–12, která dnes slouží jako galerie moderního umění a v původní podobě se zachovala jen vstupní hala a interiéry 1. poschodí. Bývalá Živnobanka od Osvalda Polívky v Prostějově je na centrálním náměstí v sousedství radnice a patří k dominantám památkové zóny. Počátkem padesátých let byla přestavěna na byty a obchody.
Konec secesní tvorby autora a přechod na modernější
V Praze je velkou Polívkovou stavbou z konce secesního období budova Nové radnice na Mariánském náměstí čp. 2 z let 1908–11 (obr. 9). Stojí na místě, kde již v románské době byla obydlí tehdejších měšťanů. Budova slouží stále jako sídlo úřadu primátora Hlavního města Prahy, čemuž odpovídá i výzdoba od předních českých umělců té doby, zejména Ladislava Šalouna, Josefa Mařatky a dalších.
Po této stavbě Polívka již zcela opustil secesní sloh a přiklonil se k modernějšímu výrazu. Svědčí o tom budova původně České banky na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice, dnešní palác Ligna (obr. 10). Byla postavena ve spolupráci s Josefem Sakařem v novoklasicistním slohu v letech 1914-16. Po první světové válce Osvald Polívka navrhl ještě budovu ve Vodičkově ulici čp. 699 dokončenou v r. 1928, ve které bylo Osvobozené divadlo. Ve stylu moderny také spolu s Adolfem Foehrem navrhl budovu paláce Dunaj na Národní třídě čp. 138 postavenou v letech 1928–30 (obr. 11).
S výjimkou posledních staveb z období první republiky jsou všechny Polívkovy stavby velmi zdobné a atraktivní a upoutávají na první pohled. V určitých obdobích byly i zavrhovány, ale dnes je jejich půvab oceňován.
Literatura
[1] Jan Burian: Budova Živnobanky se změní ve svět skla. Stavebnictví a interiér 21, 2013, č.12, s. 6–8. www.stavebnictvi3000.cz
[2] Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století. Paseka, Petr Meissner, 1999, ISBN 80-7185-24-5-7
[3] Archiweb: Osvald Polívka
[4] Milan Kašpar a Alena Michálková: Friedrich Ohmann, první profesor architektury na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Stavebnictví a interiér 22, 2014, č. 2, s. 47–49, www.stavebnictvi3000.cz
[5] www.stavebnictvi3000.cz Vydavatelství Vega s.r.o., autoři M. Kašpar a A. Michálková, 2011, 2012
