Boj s pravdou (úvodník 3-09)
Prezident republiky, který se v České republice těší vysoké oblibě od 70 procent obyvatelstva, to na ostatních frontách, jak se zdá, prohrává. Mezi politiky při posledním měření sil, což byla loňská prezidentská volba, získal těsně nad 50 procent. I když je třeba dodat, že tehdy mnozí volitelé, hlasujíce pod dozorem zeleno-oranžových vůdců s totalitními sklony, si svoje sympatie raději nechali pro sebe. Dnes by už volby asi vyhrál Jan Švejnar hlasy politiků vládnoucí strany, kteří nedávno hlasovali pro Lisabon.
Měřitelná obliba českého prezidenta v cizině je snad ještě menší. Samozřejmě, že je tam lidem jedno, jestli je český prezident dobrý nebo ne. Avšak ti, kteří se do jeho hodnocení pouštějí, redaktoři, politici a euroúředníci, na něho v drtivé většině jen hrubě útočí.
Toho si k mému překvapení všimli i mí a manželčini rodiče, u kterých Klaus nikdy nebodoval. Všimli si, že zatímco prezident slušně a také srozumitelně sděluje myšlenky, které do sebe logicky zapadají, jeho oponenti bučí, pokřikují nebo hřmotně odcházejí ze sálu.
Je jasné, proč je kolem českého prezidenta takový rozruch. Prezident má pravdu. Navíc ji může sdělovat širokému publiku, jehož oblibě – na rozdíl od europolitiků a byrokratů – se těší. K tomu všemu si Klausovi oponenti s jeho argumenty nevědí rady, a proto ho s nadřazenou povýšeností jen hloupě titulují kacířem, potížistou, íránským prezidentem ap. Vše ve stylu globálních oteplovačů, kteří anektovali politiku EU.
Jak by se teď hodil Jan Švejnar prezidentem! Servilní politik a vzorný zástupce ekonomů, kteří dnes vládnou světu a kteří svět dovedli tam, kde je. Jako prezident by dnes Jan Švejnar dělal pukrlata před Evropskou komisí, parlamentem a prezidentem Sarkozym, poslušně škemraje o další stovky miliard pro banky, v jejichž správních orgánech sedí.
Novináři někdy Klausovi vytýkají, že kritizuje, ale nenabízí řešení. Jenže řešení je některé věci vůbec nedělat. Například vlévat miliardy do podpory neschopných výrob a uvalit cla na dovozy, např. svíček, které se v Číně vyrobí levněji. Odhadnout, kam poputují finanční injekce made in EU, je snadné. Pokud vůbec budou adresovány potřebným, kteří mají potenciál krizi překonávat, a než se k nim dostanou, budou z větší části projedeny houfem úředníků, bankéřů, znalců, schvalovacích a certifikačních ústavů.
Dnešní problémy, se kterými Unie okatě bojuje, nesou jméno těžká finanční krize. Silná slova budí pocit, jakoby šlo o chorobu, která náhle udeří, ale nikdo za ni nemůže.
Jenže může. Je to krize lidí, kteří mnoho spotřebují, ale dávají málo nebo nic. Kteří nabízejí zbytečné nebo předražené služby a výrobky, ale než se vůbec pustí do práce, křičí, že to nejde, protestují a žádají dotace.
Jsou to lidé, kteří tvoří Evropskou unii, kormidlovanou kartelem politiků, úředníků, bankéřů, průmyslníků a ekologických alarmistů. Někde jsem četl, že se EU skládá z přibližně půl miliardy jednotlivců.
Těm z nich, kteří osud EU sdílejí, aniž by si ho dobrovolně vybrali, se omlouvám, jestli se jich má slova dotkla. A Evropě přeji politiky, kteří krizi řeší a nikoli přikrmují.
