České stopy v Savojsku a Provence (druhá část)
V první části naší zprávy o cestě do oblasti Savojska a Provence ve Francii publikované v minulém čísle časopisu jsme popsali naše dojmy z oblasti Savojska a z oblasti Provence pouze z Avignonu a okolí. [1], [2].
Jižní Provence
V jihofrancouzském městě Nimes, které má dnes kolem 130 000 obyvatel, jsme si připomněli, že sem vedl akvadukt, jehož součástí byl Pond du Gard, most, který jsme zmínili v předchozím článku. Město vzniklo kolem pramene Nemausus, který dal městu i tehdejší název. Bylo centrem galského kmene, který v 1. stol. př.n.l. přijal římskou nadvládu a ve 2. stol. n.l. za císařů Hadriana a Augusta Pia dosáhl vrcholného rozkvětu. Voda ze zmíněného pramene rozvíjejícímu se městu nestačila a proto byl vybudován akvadukt v délce 50 km. Z římských dob se ve městě dochoval třípatrový amfiteátr pro 24 000 diváků vybudovaný koncem 1. stol. n.l., který sloužil pro gladiátorské hry (obr. 1). Dnes se využívá k býčím zápasům, při kterých se však na rozdíl od Španělska býci nezabíjejí a nechávají se opakovaně zápasit. Amfiteátr je přístupný, lze vystoupat až na úroveň nejvyšších sedadel, odkud je krásný rozhled na celé město.
Kromě této arény se z římských dob dochoval i chrám Maison Carré z doby císaře Augusta z 1. stol. př.n.l. (obr. 2), dnes Muzeum antických památek a dále Porte d´Auguste, pobořená brána, která byla součástí městských hradeb, se sochou císaře Augusta v pozadí. Z křesťanských památek je nejstarší románský chrám sv.Kastora. Do střední školy Lycée Daudet jezdili od r. 1924 studovat i čeští studenti, dnes jen dívky.
Dále jsme navštívili město Arles, jehož historie sahá až do 6. stol. př.n.l. Město založili Řekové sídlící v Massilii, dnešní Marseille, jako svou obchodní pobočku na řece Rhoně. Město se pod názvem Arelate dále úspěšně rozvíjelo jako křižovatka obchodních cest a středisko obchodu s celým světem. Mělo vlastní akvadukt, rozvod vody do kašen i domů, kanalizaci, dlážděné ulice, most přes Rhonu. Z těchto dob se ve městě dochovala především aréna z 1. stol. př.n.l. podobná aréně v Nimes, která se i zde využívá k býčím zápasům, a dále divadlo z téže doby, kde se dnes konají různé kulturní akce. Ve 12. stol. se Arles stalo centrem Arelatského království. Z křesťanských památek je nejvýznamnější kostel sv.Trophima, původně karolínský z 9. stol. a přestavěný ve 12. a 13. stol. (obr. 3). Úchvatný je především portál s plastikou Posledního soudu a sochami světců po stranách. V tomto kostele povýšeném na katedrálu byl v r. 1178 korunován na arelatského krále Fridrich I.Barbarossa a v r. 1365 Karel IV.
Dnes je toto město proslaveno pobyty slavných spisovatelů Fréderica Mistrala, Alfonse Doudeta a dalších, ale především pobytem Vincenta van Gogha, který zde strávil předposlední rok svého života a namaloval přes 300 obrazů. Krátce zde s ním pobýval i Paul Gauguin, ale jejich soužití nebylo šťastné, Gauguin odjel a u Gogha propukla duševní choroba. Léčil se v místní nemocnici a poté v ústavu pro choromyslné v Saint-Rémy-de-Provence, kde strávil téměř celý rok a z jehož prostředí namaloval řadu dalších obrazů. V Arles se z památek na jeho pobyt dochovala jen žlutá kavárna Cafe de la Nuit (obr. 4) zachycená na jeho obrazech, ale jeho zdejší byt známe pouze z jeho obrazů. Na místech, kde Vincent van Gogh žil, je dnes moderní městská část.
Litovali jsme, že program cesty nezahrnoval místa, kde v polovině 20. stol. žil a tvořil český malíř Otakar Kubín (1883 až 1969). Kubín žil od r. 1913 v Paříži, ale r. 1921 přišel do Provence a trvale se usadil ve městě Apt a později v Simiane-la-Rotonde. Pozměnil své jméno na Othon Coubine a žil zde se svou druhou manželkou až do smrti. Zemřel v Marseille a je pochován v Apt.
Městem Saint-Rémy-de-Provence jsme jenom projeli a zastavili se na jeho okraji, v místech, kde jsou pozůstatky římského města Glanum. Město bylo ve 3. stol. zničeno Germány, ale archeologický průzkum odhalil mnoho památek. Centrem je památník Les Antiques s kenotafem místního vládce Lucia, který spolupracoval s Římany a nádhernou městskou obloukovou branou (obr. 5).
Nedaleko odtud na okraji rozeklaného vápencového pohoří Les Alpilles je na vysokém ostrohu městečko Les Baux-de-Provence s pozůstatky mohutného hradu (obr. 6), kdysi sídla místních nezávislých pánů z Baux. Považovali se za potomky biblického krále Baltazara a ve znaku měli Baltazarovu šestnácticípou hvězdu. Ze svého nedobytného hradu vládli rozlehlému kraji až do r. 1426, kdy vymřeli. V r. 1632 dal král Ludvík XIII. hrad a obranné zdi pobořit, ale část je zachována a od hradu je nádherný výhled do dalekého okolí, na Les Alpilles i déltu Rhony, cíl pokračování naší cesty. V místních horách se od r. 1822 těžila hliníková ruda, která byla podle zdejšího naleziště nazvaná bauxit. Dnes je v provozu pouze jeden lom, ostatní zanikly, ale těží se zde kvalitní vápenec pro sochařské účely.
Pobřeží Středozemního moře
Naše cesta vedla dále k pobřeží Středozemního moře do kraje Camarque v déltě řeky Rhony, která se již od města Arles dělí do dvou hlavních a řady vedlejších ramen. Kraj tvoří bažinatá nížina, ve které se pěstuje rýže a obilí a za vydatné pomoci dotací z EU se udržuje v tradiční podobě. Její část o rozloze 110 km2 je přísně chráněnou rezervací, kde žijí polodivocí bílí koně, černí býci a řada dalších zvířat a ptáků, zejména známých plameňáků. Při naší projížďce lodí po jednom z ramen Rhony se býci i koně ukázali (obr. 7), ale plameňáky jsme viděli jen v dálce.
Východiskem k lodním projížďkám po Rhoně je městečko Saintes-Maries-de-la-Mer, Marií od moře. Podle pověsti sem dopluly dvě Marie, Marie Jakobova a Marie Saloma, matka Jana Evangelisty a Jakuba z Kompostely, které doprovázely Ježíše Krista při Ukřižování, poté šířily jeho učení a musely uprchnout před pronásledováním. Připojila se k nim i Sára a všechny tři se za svou činnost staly světicemi. Je jim zasvěcen místní kostel, který spíše připomíná pevnost, protože město často trpělo nájezdy z Afriky a kostel sloužil jako poslední útočiště obyvatel (obr. 8). Sv. Sára je patronkou Romů, kteří se sem sjíždějí na každoroční oslavy.
V déltě Rhony leží i městečko Aigues-Mortes, které ve 13. stol. založil francouzský král Ludvík IX. Svatý jako přístav a vojenskou základnu u Středozemního moře. Sloužilo pro třetí křížovou výpravu, během které Ludvík IX. v Tunisu zemřel na mor. Město je od doby založení obklopeno mohutnými hradbami a věží, které se dokonale zachovaly. Průplav, který město spojoval s mořem, se časem nánosy v déltě zanášel a spojení s mořem se přerušilo. Tím nastal úpadek a město dále žilo jen z vinařství a těžby soli ze salin. Dnes žije hlavně z turistického ruchu.
Poslední zastávkou na naší cestě byl největší francouzský středomořský přístav Marseille s 900 000 obyvateli. Byl založen už Řeky z Malé Azie jako kolonie Massallia a prošel dlouhou historií přes římské období rozkvětu, středověký úpadek a nový rozvoj od 15. století. Vznikla zde píseň Marseillaisa, která se stala francouzskou hymnou. Za druhé světové války bylo město bombardováno a po válce nově budováno, takže z historických památek se mnoho nedochovalo. V r. 1929 v Marseille žil český malíř František Tichý (1871–1957), který zde pracoval jako reklamní malíř.
Dnešní námořní dopravě slouží nový přístav, starý přístav se využívá pro jachty, plachetnice a lodi (obr. 9), které město spojují s blízkými ostrovy, zejména ostrovem If (obr. 10) proslaveným románem Alexandra Dumase Hrabě Monte Christo. Proslulá věznice byla původně pevností založenou v r. 1516 francouzským králem Františkem I. na obranu přístavu v Marseille. V 16. stol. byla vojensky využita, ale poté sloužila jako věznice řady významných osob, jejichž jména jsou uvedena na zdech nad celami. Je mezi nimi i jméno Abé Farria známé z románu, ale Edmont Dantes byl jen fiktivní postavou a také se nikomu z pevnosti nepodařilo uprchnout.
Cesta na pevnost i z pevnosti samé poskytuje krásný pohled na město Marseille s bazilikou Notre-Dame-de-la-Garde, P. Marie Strážné, na nejvyšším místě ve městě, která byla postavena v pol. 19. stol. v románsko-byzantském slohu. Zdobí ji řada soch, zejména 10 m vysoká pozlacená socha Panny Marie, ochránkyně města (obr. 11). K bazilice lze vystoupat po svahu nebo zvolit okružní cestu vláčkem, při které lze poznat alespoň něco dalšího z města.
Letošní cesta do jižní Francie splnila naše očekávání a přes nepříznivé počasí jsme poznali všechna v programu CK uvedená místa. Těšíme se na další podobné cesty.
Literatura
[1] Baedekers Allianz Reiseführer Frankreich, 4.Auflage 1987-1989. ISBN 3-87504-064-3.
[2] Josef Rubín a kol.: Francie. Průvodce Olympia Praha 1979, 1. vydání.
