Dřevostavby – co je žene vpřed a co brzdí

Srubové a roubené stavby, skeletové stavby, stavby two-by-four z dřevěných trámů, montované domy z lehkých prefabrikovaných panelů na bázi dřeva a různé odvozeniny a kombinace. V USA tvoří v celkové bytové výstavbě 70 %, v Bavorsku 30 %, v Rakousku 10 %. V ČR jen jednotky procent. Dřevostavby u nás pohání rozmach výstavby, naopak brzdí je „kamenná česká“ tradice a nevýrazná osvěta a popularizace ze strany dřevařské lobby.

Jestliže před třemi či čtyřmi lety na semináři Dřevostavby ve Volyni byl prezentován celkový podíl dřevostaveb na celkové výstavbě rodinných domů a bytů v České republice kolem dvou procent a totéž číslo zde zaznělo i letos, plyne z toho, že rozvoj dřevěné výstavby se nejspíš jen houpe na vlně nevídaného stavebního boomu, než že by ukusoval ze společného koláče cihlářům a betonářům.

Jestliže současná intenzita v bytové výstavbě je zhruba 50 tis. nových bytů za rok, při tříprocentním podílu by to znamenalo nějakých 1500 dřevěných bytů za rok, zejména v rodinných domech. Pokud bychom za základ vzali jen výstavbu rodinných domů za rok, pak by oněch 1500 představovalo 5 %. Přesné oficiální údaje však neexistují. Nemá je ani Asociace dodavatelů montovaných domů (ADMD), která sdružuje 23 členy, z nichž jsou největší Atrium, ELK, Haas, a RD Rýmařov. Přestože členové ADMD nechtějí dávat přesná čísla, z jejích řad pochází údaj 600 až 700 dřevostaveb, které přibližně členové asociace u nás zrealizují za rok. Když se k tomu připočtou realizace nečlenů ADMD, např. významných dodavatelů Wolf-Haus nebo Lux-Haus, a dále realizace přibližně stovky drobnějších realizačních firem, které si pro výstavbu sami vyrábějí konstrukční a stěnové dílce¹, dopracujeme se k číslu 1 200 až 1 300 domů za rok. Ani toto není přesné číslo, jen pravděpodobnost.

Avšak tím, jak za pár let došlo takřka ke ztrojnásobení bytové výstavby, kryjí nyní dodavatelé dřevostaveb poptávku jen těžko a se zpožděním, přestože ukusují stále stejný nebo jen mírně větší podíl z rostoucího krajíce.

Co je na dřevostavbách, zejména montovaných, nejsympatičtější? Jmenujme alespoň hlavní přednosti:

• rychlost výstavby,
• vysoká přesnost výstavby a vysoká míra jistoty, že vlastnosti domu odpovídají deklarovaným hodnotám,
• možnost podstatných úspor za práce architekta, projektanta, technického a stavebního dozoru,
• výborné tepelně izolační vlastnosti,
• příjemné pobytové klima s dobrou akumulací tepla,
• pestrý výběr typových projektů od více zhotovitelů,
• vysoká možnost osobité úpravy typových řešení,
• pevná cena na začátku stavby, bez rizika nejrůznějších dodatků a zdražení,
• další úspory dané rychlostí výstavby, například za nájemné ve starém bytě.

Kromě zmíněných výhod získává majitel dřevostavby i pocit, že učinil krok pro ochranu životního prostředí. Většinu dřevostaveb lze realizovat jako nízkoenergetický či až pasivní dům. A platí, že nejlepší energie je nespotřebovaná energie. V každém případě šetří peníze a podle vůdčích evropských politiků i přírodu.

Energetické spotřeby se týká také průkaz energetické náročnosti (PEN) a tzv. energetický štítek budovy. Stavebník by je měl před převzetím domu požadovat na dodavateli a ten je zákonem povinován vyhovět. Ze štítku si i laik udělá snadno představu, jaká je energetická kvalita domu. Tu může porovnat s ostatními domy, pokud mají také vystaven štítek. Z PEN si potom může spočítat předpoklad spotřeby energie (včetně energie na větrání, osvětlení, chlazení atd.) v případě rozumného užívání stavby a klimaticky normálního roku. Bez štítku a PEN bude mít dům přibývající potíže při prodeji a převodu na jiného majitele, podobně jako se nevýhodně prodává auto bez technického průkazu.

Dnešní dřevostavby – ne snad jako způsob bydlení, ale hlavně jako specifický segment na stavebním trhu, mají také co zlepšovat:

• Zlepšit osvětu a popularizaci dřeva a dřevostaveb mezi investory.
• Šířit přednosti dřevostaveb mezi odborníky – architekty, projektanty, developery a stavebními firmami.
• Při rostoucím podílu na trhu pracovat s cenou.

Cihláři, betonáři, izolatéři atd. mívají ve svém středu silné vůdce, většinou prvovýrobce základního stavebního materiálu, kteří vedou všestrannou komunikaci s veřejností a kvalifikovanou osvětu mezi možnými zákazníky.

Zdálo se, že v segmentu dřevostaveb tuto úlohu zastane státní podnik Lesy ČR, silný dodavatel dřevní hmoty. Jenže peníze, které LČR dá ročně do propagace, jsou zmařeny reklamou, v níž je občan zván ke vstupu do lesa bez klepání, k doušku ze studánky a k nákupu vánoční jedličky atd. V době, kdy se český stát vrhá do každého environmentálního projektu, který chce drastické snížení emisí CO₂ a úspory energií, je taková marnotratnost nesrozumitelná. Lesy ČR podle názoru některých dodavatelů dřevostaveb svým způsobem dokonce rozvoj dřevostaveb brzdí. Tím, že prodávají dřevo dráže, než za kolik jej tuzemští dodavatelé nakoupí a dovezou z okolních zemí.

Ostatní subjekty, tedy dodavatelé dřevostaveb, mají pak sotva sílu se starat o obchod a výstavbu. Jen největší se pouštějí do komunikace s veřejností, kdy většinou mísí osvětu s reklamou podle svých představ a možností. Obvykle přitom cílí na koncového zákazníka, přehlížejíce místního architekta, projektanta, developera či stavební firmu.

Existují nejméně dva důvody, proč tato jednostrannost bude v budoucnu neudržitelná. Za prvé odborná stavební pospolitost na místní úrovni, do které lze započítat i úřednictvo ve stavebním řízení, mívá autoritu a vliv a dokáže přesvědčivou argumentací zvrátit i pevná laická rozhodnutí.

Za druhé – místní architekt a projektant je důležitý, pokud investor požaduje originální, netypizovanou stavbu, jejíž tvar a zakomponování do místního prostředí oba postupně dotvářejí. To bývá případ bohatších investorů, kteří jsou důležití jako přímý zákazník i jako reference. Architekt by ale neměl mít technické či názorové zábrany zhmotnit své řešení v některém systému dřevostaveb. Na druhé straně je však předpokladem úspěchu ochota dodavatele dřevostavby takovému přání investora a architekta vyhovět.

Na závěr se dostáváme k cenám. Jestliže dřevostavby obecně mají ambici ukousnout 10 i více procent z koláče, mohou ji naplnit hlavně montované dřevostavby. Nejsnáze lze tuto ambici docílit při překonání dnešního poměru cen, kdy bývají srovnatelné montované dřevostavby dražší než těžké domy. Tepelný odpor v budoucnu nebude hrát tak velkou roli. I „kamenné” stavby lze totiž navrhnout s dobře tepelně izolující stěnou.

Zákazník ale přemýšlí, jak je možné, že dům, smontovaný z továrních dílců na stavbě během pár týdnů tříčlennou četou, je za totéž, jako roční kamenné dílo, kolem kterého se točí spousta lidí. A že ceny dřevostaveb, ať už se jich staví deset nebo sto za rok, se v reálu zdají jakoby odvozeny od těžkých domů.

Dřevostavby dnes už nalezly vlastní řešení takřka ve všem: nabízejí tepelnou ochranu a úspory energie, zvukovou ochranu, příjemné pobytové klima, stabilizaci teploty, stabilizaci vlhkosti, rychlost, precizní tovární a řemeslné zpracování, bohatý výběr různých řešení, jistotu kvalitní realizace, záruky atd. Možná zbývá samostatnější cenová politika.

Vzpomněl jsem si na automobilní příměr, který cituji: Dřív diesel nikdo nechtěl, protože byl drahý a jedinou výhodou bylo, že nafta stála málo. Když naftu zdražili, výrobci hledali cestu, aby diesel tolik nežral, byl účinnější a stejně dynamický jako benzíňák... Ten diesel, hledající nové cesty, jsou dnes dřevostavby...