Dům bez přívlastků. Dům pro život

Nyní ještě platí, že si lidé vybírají dům, v jakém chtějí bydlet, podle sebe. Zákon od nich chce, aby splnili jen základní, technologicky obecně dostupné požadavky na stavby. To asi pomalu končí. Plánované uzákonění domů s „téměř nulovou spotřebou energie“ znamená zásadní průlom nejen do logiky současných zvyklostí, ale i do vlastního procesu rozhodování o tom, v čem budeme bydlet.

Velmi stručně řečeno jde o to, že o tepelně technických vlastnostech domů začala fakticky rozhodovat Evropská unie a sice v rámci na ní převedených kompetencí ve věcech ochrany klimatu.

Společenské pozadí

Evropská unie žádné konkrétní předpisy pro podřízené státy nepíše. Zformulovala jen všeobecné a v případě tzv. šetrné výstavby nekonkrétní směrnice EPBD I a EPBD II. Avšak jejich realizaci – do podoby zákonů, vyhlášek a nařízení – svěřila vybraným místním technokratům. Kouzlo je v tom, že ti se v principu zodpovídají hlavně Unii. V některých státech směrnici de-facto ignorují, u nás přišla opět ke slovu pověstná česká vlastnost být papežštější než papež.

Jaký dům chce EU vlastně chce?

Směrnice se ani slovem nezmiňují o pasivním domě. Nudný, obtížně čitelný dokument o mnoha desítkách stran, které pořád odvádějí pozornost čtenáře kamsi mimo, píše cosi o domu s téměř nulovou spotřebou energie, rozumějme veškeré. Říká, že je to tepelně izolovaný dům, který využívá technických zařízení jako tepelné čerpadlo nebo fotovoltaiku. A že energie, kterou dům získává z obnovitelných zdrojů, energetickou spotřebu domu zlepšuje.

Jaký dům EU nechce?

Masivní kampaň, kterou většina českých novin a stavebních i nestavebních časopisů publikuje zadarmo, však u veřejnosti vyrobila dojem, že Unie chce dům s téměř nulovou spotřebou tepla na vytápění. Tedy pasivní dům s ještě silnější tepelnou izolací. A že ho tedy automaticky musí chtít i Česká republika.

Někdo zkrátka rychle zareagoval a vytěžil maximum z náhodného podobenství dvou, příčinně nesouvisejících slovních spojení. Náhoda už vyvolala děje, které je obtížné vzít zpět. Přitom nelze říct, že většina lidí chce pasivní dům. To ale Unii nemusí zajímat.

Jaký dům chce Česká republika

Lidé v České republice jsou technicky i ekonomicky zdatní a před vážnými životními rozhodnutími často pečlivě studují a radí se. Jejich kroky bývají samostatnější, než jinde, ale přesto kvalifikované. Vědí, že uhlí je fosilní zdroj energie, dřevo obnovitelný a že oxid uhličitý je skleníkový plyn. Nepotřebují, aby jim někdo, a už vůbec ne politik a úředník, pořád připomínal, že se zdražuje energie, voda a že uhlíková stopa za každým z nás otepluje planetu.

Svůj dům si chtějí a dokáží nejlépe vybrat sami. Někdo pasivní, jiný aktivní. Další pak energeticky efektivní, někteří chtějí docílit nízkou spotřebu energie technickými prostředky. Docílit nízké spotřeby energie zvládnou lépe než směrnice, zvlášť je-li to naléhavé.

Za případné špatné rozhodnutí pak dokáží nést odpovědnost. Přesně to, co politici a úředníci nedokáží. Další důvod, proč k domům „made in EU” je nedůvěra. „Není ten dům po roce 2020 zas nějaká pitomost nebo podvod?”, je slyšet.

Všechno spěchá, diskutovat není čas

Takto naléhavý a neodbytný postoj zaujali čeští lokalizátoři. Jakoby ho opsali ze spisků o nebezpečí globálního oteplování. Směrnice má fungovat až po roce 2020, avšak rozhodnutí, co a jak se bude stavět, je prý třeba udělat teď.

Už Jan Amos Komenský prý říkal, že všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest. To platí i dnes, ale onen spěch signalizuje ještě něco. Zelený byznys. Tedy zájem některé obory a podnikatelské aktivity už teď diskriminovat s odkazem na nepotřebnost. A jiné naopak rozmazlovat vyšlapáním legislativní dálnice maximálního odbytu na desítky let dopředu.

Technické pozadí

Počítání tepelných ztrát domů, nejen pasivních, je už také jen lukrativní byznys, nikoliv nějaké pronikavé znalectví. Jeho teoretickým základem je částečně zintegrovaná difúzní rovnice (pro vedení tepla) v ustálených podmínkách

které se někdy říká 1. Fourierův zákon. Ne, že by byla špatná. Má ale tři vážné nedostatky:

• ignoruje akumulaci tepla,
• přehlíží sálavé děje v mezerách, dutinách a velmi lehkých tepelných izolacích,
• součinitel λ považuje za konstantu.

Přesný výpočet ztrát či zisků nepatří k triviálním úlohám. To proto, že do okrajových podmínek v principu nelze zahrnout všechny vlivy. Člověk by tedy čekal pokoru od lidí, kteří se tímto počtářstvím zabývají.

V praxi se tepelné veličiny počítají na tři platné číslice. Ale tím, že (vedle zjednodušení okrajových podmínek) výpočty neřeší akumulaci, ignorují sálání a pracují s konstantními lambdami (což je při účasti sálavých dějů špatně), se mohou nepříjemně plést. Až o několik desítek procent, záleží na případu.

Dům je termodynamická, nikoliv pasívní a statická soustava

Reálné domy ve skutečnosti existují v dynamicky se měnících podmínkách, které mají k ustáleným daleko. Jsou zvenku vystaveny trvalému sálání oblohy, vesmíru, slunce a pozemských těles. A z vnitřku naopak absorbují sálání topidel, svítidel, nábytku, osob ...

Jedna třetina transportu tepla v izolacích se děje sáláním. Izolují takové izolace stejně efektně v ustáleném stavu (zkušebny při měření teplotu ustalují dlouhé dny, proč vlasně?) jako v dynamicky se měnících venkovních podmínkách? Teorie by na to měla dát odpověď. Dříve, než začne škatulkovat domy, na které lidé šetří celý život, podle velikosti – v podstatě náhodné – třetí platné číslice.

Hlavní argument – Zastavme globální oteplování

Na konferencích o pasívních domech mluvčí zdůrazňují, že jejich dům chrání planetu před oteplováním. To, jak se v těchto domech žije, je okrajové. Popudlivě reagují, když padne dotaz, jak vědí, že oxid uhličitý (CO₂) otepluje katastroficky planetu. Pokud tazatele přímo neoznámkují za hlupáka, odkážou ho na Kjótský protokol a neurčité vědce, kteří o tom už psali.

Vědci o tom cosi psali, ale nikdy to nedokázali. Důkazní nouze je i v tomto. V dobách dávno minulých, kdy začal na planetě vznikat život, byl veškerý planetární uhlík přítomen v atmosféře v podobě CO₂. Odhadem ho zde mohlo být cca 700 až 1000 ppmv. Toto množství dodnes živočichové snášejí, jakoby se nechumelilo.

Není důležité, jaké tehdy byly teploty. Ale to, že tehdy život bujel tak, že biologická hmota vůbec nestačila recyklovat uhlík do výchozího, tj. nejvyššího oxidačního stupně CO₂. Původně biologický uhlík se tak usazoval pod zemským povrchem v podobě uhlí, vápencových hornin, korálových útesů, ropy ap.

Otázka, které se ekovědci vyhýbají je: Byly tyto dávné životní podmínky na Zemi katastrofou?

Závěr

Myšlenka, že by nějaký stát či superstát správně četl cesty pokroku na desítky let dopředu a mohl tak pokrok urychlovat, je mylná. Takové pokusy vždy skončily zpomalením, stagnací a tragédií. Pro pokrok uděláme nejvíc, když lidem ponecháme co nejvíc vydělaných peněz, aby si stavěli domy podle svých představ.