Dům umění v Ravensburgu

Pokud se vydáte do historického centra Ravensburgu, možná si ani nevšimnete, že se procházíte kolem zcela nové stavby. Díky výborné řemeslné práci, použití známých materiálů či zvolení vhodného půdorysu, zapadá museum harmonicky a nenápadně do historické zástavby města. Smyslem tohoto objektu nebylo vytvoření silného kontrastu prostřednictvím nové moderní stavby ve starší části města, ale harmonicky zapadnout do městské zástavby, jež se vyvíjela po staletí.

Bývalé císařské město Ravensburg je situováno na úžasném místě v jižní části Německa. V úzkých uličkách samotného centra nabízí architektům možnost integrace nové architektury do historické zástavby. V případě této stavby pak vybídlo k úkolu, navrhnout a vystavět museum na ostrém rohu ulice Burgstraβe. Museum pro výstavu moderního umění, v čele s kolekcí Petera a Gundruny Selinkových. Vítězný návrh vznikl ve Stuttgartském ateliéru Lederer Ragnarsdóttir Oei, jenž již několik let ukazuje, že lze najít balanc mezi historickou a moderní architekturou.

Že se jim to povedlo i v tomto případě je patrné ze slov slovenského architekta Pavola Paňáka, který o této stavbě s úžasem říká:„Vysoká kvalita architektury je patrná již ze vzhledu, který má dvojí význam. Nový a starý. V ten samý okamžik. Je to nadčasové.”

Příčinnou tohoto vzhledu a této nadčasovosti je nejen vhodné začlenění budovy do městské zástavby, ale rovněž opětovné použití cihel.

Vzhledem k ulici, jež vede kolem stavby, je přízemí obdélníkového tvaru a oproti dalším podlažím je o něco menší. Nad přízemím se nachází další dvě podlaží s velkými plochami pro exhibice, které se rozpínají po celé ploše. Jen dvě malá, oddělená a propracovaná schodiště dokreslují obdélníkový tvar a dovolují flexibilní umístění exhibic. Jednoduchý prostorový koncept je tvořen hlavním vstupem vedoucím do exhibičních prostor obdélníkových či neutrálních tvarů, které jsou lemovány různými elementy, prostupujícími až do středu prostor.

Zvnějšku tento jednoduchý prostorový koncept uzávírá obložení z již použitých cihel, které byly získány ze zbořeného kláštera nedaleko belgických hranic. Jejich opětovné použití pak poukazuje na ústřední úlohu udržitelnosti ve stavebnictví.

„Udržitelnost je jedním z hlavních témat stavby,” říká archtiekt Arno Lederer, jenž stavbu navrhoval „Vždy, když se bavíme o tomto tématu, musíme si položit otázky jako kde získat materiály? Jak se tyto materiály začlení do budovy? Je možné je opravit? Jak dlouho vydrží? Lze ten materiál vzít a využít ho i jiným způsobem? Co se bude přesně dělat s materiály? Kolik energie musíme na tento materiál vynaložit?”

Na poslední otázku pak Arno Lederer rovnou odpovídá. „V dnešní době máme jen 3 způsoby, jak energii vložit do materiálu. V případě, že se materiál rozhodneme znovu použít, pak nepotřebujeme energii žádnou. Na druhou stranu potřebujeme spousty energie, pokud vyrábíme materiál nový. Recyklace materiálu je třetí způsob a nachází se někde uprostřed těchto dvou postupů.”

Na Dům umění tedy byly použity staré, již vyrobené cihly. Toto použití však bylo výhodné nejen z pohledu energie, která se musí vkládat do výroby materiálu. Použité cihly jsou jedinečné i v tom, že se v průběhu let nemění.

„Proč jsme použili cihly? Chtěli jsme, aby byla budova velmi těžká. Když vejdete do budovy v létě, tak je tu příjemně. A naopak v zimě, když dostatečně zatopíte, tak trvá dost dlouho, než budova vychladne. Cihly jsou skvělé pro stavbu zdí. A každému se líbí.” Říká Arno Lederer a dodává další fakt, díky kterému byly cihly vybrány: „Kdybychom udělali skleněnou fasádu, měla by životnost 25 let. Pak ji musíte obnovit. Když uděláte cihlovou fasádu, tak vám vydrží klidně 200 až 500 let.”

Cihly navíc perfektně pracují i v interiéru, kde zaujmou svojí měnící se barvou. Není to tedy pouze výstava, ale i vzhled celé budovy, jenž představuje nádherný umělecký zážitek.

„Myslím si, že to je specifická budova s cihlou, jež je na povrchu. Vypadá jako klášter.” Říká jeden z návštěvníků a další dodává: „úžasná je i kombinace starého a nového. Moc se mi líbí strop uvnitř budovy, který je úžasný i díky světlu a stínům. Je to tu velmi tiché a nic neruší váš zážitek.”

Pozornost si však zasluhují i okna a schodiště. Arno Lederer k tomu říká: „Po dlouhou dobu jsme se snažili dávat okna jen tam, kde jsou třeba. Jsou totiž otázkou životnosti a zároveň rozdělují veřejný prostor od soukromého. My zde máme muzeum a umělecká muzea nechtějí příliš denního světla. Jediné denní světlo tedy přináší tato dvě schodiště.”

Okna, jež lemují schody, pak působí jako obrazy. Vypadají nejen moc hezky, ale jejich prostřednictvím rovněž vidíte, jak se mění příroda v různých obdobích. Arno Lederer pak poukazuje na další zajímavost. „Na vnější straně oken jsou elektrická světla, takže večer nevíte, zda vidíte přírodní světlo nebo to elektrické.”

I přes využití starých materiálů je dům umění postaven v pasivních standardech. Budova je zásobována vzduchem s možností vytápění či chlazení, v případě potřeby je navržena tak, aby snížila primární spotřebu energie na minimum. Teplo se vyrábí tepelným čerpadlem na zemní plyn. V létě pak tepelné čerpadlo pracuje jako chladič. Systém vytápění a chlazení poskytuje klimatizační zařízení, včetně navazujících zón, stejně jako betonové jádro, které teplotu rovněž reguluje.