Editorial

Vážení čtenáři,
v knize našeho expremiéra, která se stala bestsellerem, autor píše, jak se mýlil, když v jednom ze svých předlistopadových textů zařadil tehdejší ČSSR až na 72. místo za Nepál v počtu vysokoškoláků na tisícovku obyvatel. Správně to podle autora mělo být 71. místo, protože statistické údaje byly zpracovány podle různých metodik. Možná od té doby došlo ke změně a dnešní Česko má vysokoškoláků více. Možná dokonce postoupilo i ve statistice národů na lepší příčku. Nedá se však říct, že by se v Česku zvýšila vzdělanost a s ní i společenská kultura, která ji doprovází. Když jsem se krátce po listopadu 89 účastnil pořádání letních jazykových kurzů pro děti, všiml jsem si, že najímaní zahraniční lektoři měli skoro všichni v kapse vysokoškolský diplom. Ten se týkal většinou různých výtvarných nauk, komunikace, marketingu, sociologie, ekologie, psychologie atd. Žádný inženýrský obor, žádná matematika, fyzika, chemie nebo biologie. Ani zeměpis. Odjeli učit přes agenturu do evropské země, o jejíž existenci se dověděli až po příletu.
Krátce na to začala u nás humanizace školství, které tehdy čelilo zdrcující kritice. Naivně jsem měl za to, že humanizace znamená lidštější přístupy ve výuce. Jenže šlo jen o vytlačení technických oborů ze všeobecného vzdělání ve prospěch již zmíněných nauk. Považuji to za smutnou cestu školství. Není důležité, že studenta nebaví matematika. Naučí-li se z ní však něco, přestože ho nebaví a myslí si, že ji nebude nikdy potřebovat, naučí se už v raném věku překonávat překážky. To přece není špatná výbava pro život.
Za druhé jsme součástí přírody a žijeme v přírodě, a proto je vždy dobré ji skrze přírodní vědy poznávat.
A nejdůležitější ze všeho je, že exaktní vědy učí úctě k zákonům. Sice „jen“ přírodním, ale kdo se naučí pochopit jejich smysl a nutnost, pochopí lépe nutnost i ostatních zákonů. V době hromadného úpadku autorit a božích přikázání nabízejí přírodní vědy poslední příležitost, jak se pokusit vyvést lidi ze sobectví a svévole.
Před několika lety jsem byl svědkem výjevu v rodině jedné obézní anglické dívky. Sledovala televizi, ládujíc se kukuřičnými lupínky s čokoládou, když náhle zaregistrovala v soutěži podobné našemu milionáři otázku o Aljašce. Zeptala se rodičů, kde ta země je. Nikdo nevěděl a matka po chvilce vybrala odpověď – V Rusku. Když český host řekl, že Aljaška je v Americe a že bychom se mohli v reklamní přestávce podívat do atlasu, začali všichni nevěřícně kroutit hlavami. Do atlasu se nepodívali. V celém domě nebyla ostatně než jediná kniha – ošuntělý telefonní seznam. Jistě to není obecný výjev, jen pohled na jediný atom. Atom z těla jednoho z nejvzdělanějších národů světa.
V devatenáctém století lidé věřili, že se nakonec rozum ujme vlády. V minulém století, zkrvaveném hrůzostrašnými válkami, však došli k závěru, že „rozum hraje v dějinách lidstva zcela podřadnou roli,“ jak napsal ve skvělé knize Dějiny dvacátého století Paul Johnson. Je nezbytné se s tím smířit? A je vůbec možné s takovým přístupem ke vzdělání zajistit nějaký udržitelný rozvoj? Na vyspělé technice závisí budoucnost lidí. Vyspělou společnost žijící jen a pouze z přírodovědných a technických poznatků a dovedností, nelze, jak se domnívám, rozvíjet na lidech, z nichž drtivá většina o přírodě a technice neví nic a vědět nechce.