Zelená úsporám

Zelená úsporám. Nikdy dříve snad nebylo v České republice rozdáno tak snadno a rychle tolik peněz. A k tomu ještě pro dobrou věc, přímo lidem, kteří chtějí zlepšit své bydlení.

Začalo se to rýsovat na jaře, kdy ministr Bursík dojednával s Japonskem podmínky prodeje emisních povolenek za 10 miliard. Východní mocnost potřebovala vypouštět do atmosféry tisíce tun škodlivého, jak říkají zelení, oxidu uhličitého, a obchod ztvrzoval, že se tak bude dít v souladu s Kjótským protokolem. Mocnost si však kladla podmínku. Její peníze prý nesmějí být v Česku rozkradeny ani zmařeny v obžerství, nýbrž vloženy do energetický úsporné výstavby, jinak Japonec žádné emise nekoupí. Děkujeme, milí Japonci!

Další poděkování míří k předsedovi Paroubkovi. Ten, dřív než vůbec Japonec stačil smlouvu podepsat, svrhl vládu. Stalo se tak v rámci stranické rutiny, kdy předseda zhruba co kvartál nechával o vládě hlasovat v parlamentu. A teď to vyšlo. Předseda Paroubek, i když to není důležité, byl z vítězství zaskočen.

Zato ministr Bursík, teď už v demisi, měl existenční problém. Jeho strana babrala komunikaci jak dovnitř, tak s veřejností. On a jeho druzi asi počítali, že nějak zakotví v evropských strukturách a odtud budou v Česku spoluvládnout jen skrze evropské eko-dekrety. Před voliči nebude třeba nic obhajovat, ani se ucházet o jejich přízeň. A pro bojové jednotky v nasazené Česku – tedy pro nevládní zelené organizace – potečou peníze z Unie.

Jenže k tomu je dobré se dostat do europarlamentu, a teď, když předsedovi Paroubkovi vyšel pátý (či který) pokus, i do sněmovny, kam ale teď budou zelení kandidovat jen jako periferní, hádavá, nevládní partaj.

A tak deset miliard, za které bude Japonsko kasající se ekologickým cítěním „zamořovat" vzduch skleníkovým plynem a oteplovat planetu, má přinést volební úspěch Strany zelených. To je jasný důkaz, že i nevalné plány a cíle mohou vést k dobrým činům. Ale to se teprve uvidí.

Rychlost, s jakou byl program Zelená úsporám odstartován ještě před volbami, naznačila, že na detaily nebyl čas. Vlastně nejvíce pozornosti bylo věnováno dopilování různých byrokratických požadavků. Např. že kdo se chce účastnit výstavby dotované z tohoto programu jako dodavatel materiálů nebo stavebních prací, se musí úředně zaregistrovat a být členem profesního sdružení. To znamená zákaz i částečné svépomocné výstavby.

Dále se tím řeší zakázky vybraným firmám, oživení chátrající členské základny různých sdružení a ovšem i nezbytnost úředníka s razítkem.

Každého hned trkne, že aby nová výstavba získala dotaci, musí být v pasivním standardu. Je-li dnes v ČR cca na 30 pasivních domů, má jich do pár let přibýt cca stovka tisíc. Zaručí registrační razítko a členství ve svazu dostatek zkušených projektantů, stavebních firem, zedníků, dozorů a inspektorů, kteří to zvládnou?

A chtějí vůbec všichni bydlet v pasivním domě, jehož strohá architektura některým připomíná krabici od bot, a jiné, kteří meditují v pojmech orientálních filozofií, zase odrazuje koncept nejen tepelné, ale přímo termodynamické izolace, ke kterému pasivní dům směřuje?

Možná si český, technicky nadaný a zručný stavebník spočítá, že si svůj pasivní dům i bez dotace může levněji postavit sám, než s dotací na klíč. A třeba s nižšími fakturami za provozní energie.

Jiří Hejhálek