Jedna z překážek, která dosud tomuto volnému pohybu bránila – a dosud jej vlastně omezuje, nebo alespoň činí složitějším – je existence celé řady národních norem pro posuzování vlastností zboží. Nejinak je tomu u stavebních materiálů, například při jejich zatřiďování do skupin podle hořlavosti; dosud existující národní přístupy v posuzování se odrážejí – mnohdy diametrálně odlišně – i v technických normách jednotlivých států. Požadavek na dovoz toho kterého materiálu má pak za následek požadavek na nákladné a časově náročné odzkoušení a zatřídění materiálu v souladu s národními normami.

V Evropě se dosud provádí více než 30 různých národních zkoušek za účelem klasifikace hořlavosti materiálů. Dosud neexistovala možnost srovnání výrobků s různým původem.

Nyní však v Evropské unii dochází k harmonizaci postupů zkoušení stavebních materiálů ve vztahu k jejich reakci na oheň a požár.

Každý výrobek bude zařazen do jedné ze sedmi evropských tříd: A1 – A2 – B – C – D – E nebo F, přičemž nejbezpečnější je třída A1, která nevykazuje hořlavost vůbec.

Tento nový evropský systém tak nahradí zřejmě již v roce 2001 staré klasifikační systémy členských států; očekává se, že norma bude do ČSN harmonizována v průběhu téhož roku, neboť Česká republika je plnoprávným členským státem CENu.

A jaký význam bude mít tento systém? Mimo toho, že odbourá nutnost recertifikace v zemi dovozce, podá zásadní informace o průběhu možného požáru, o vzniklých nebezpečích, tvorbě kouře a smrtícího efektu tzv. »flashover«, tedy celkového vzplanutí hořlavých materiálů v požárem zachváceném objektu.

Do nejnižší evropské třídy budou řazeny výrobky, které nebyly testovány vůbec, nebo neprojdou ani základním testem malým plamenem (EN ISO 11925-2), tuto zkoušku musí absolvovat výrobky třídy E, které však ztroskotají na testu SBI (single burning item, EN 13823). Nerozšíří-li se oheň po třiceti sekundách testu na větší vzdálenost než 15 cm a uvolňování tepla je menší než 750 W za sekundu, je výrobek klasifikován ve třídě D. Ve vyšší třídě C se pak objeví výrobky, které neuvolní během hoření více tepla než 250 W a v B ty, u kterých je uvolňování tepla opět téměř poloviční – 120 W/sekundu.

Dvě nejvyšší třídy A2 a A1 mají nejpřísnější požadavky na stavební materiály: musí obstát v SBI testu a dále se měří jejich nehořlavost v pícce při teplotě 750 oC (EN ISO 1716) a také kalorická hodnota, která se zjišťuje v kalorimetru při žíhání vzorku materiálu v čistém kyslíku (EN ISO 1182).

Zejména hasiči by mohli potvrdit, že laboratorní testy malého rozsahu ne vždy plně dokáží vypovídat o chování materiálů během skutečného požáru. Proto se nově zařazuje i možnost zkoušení výrobků podle ISO – »Room corner test« - zkouška v rohu místnosti, kde se plně projeví nebezpečný efekt celkového vzplanutí, který se navenek často projevuje vzplanutím – téměř výbuchem - nahromaděných plynů . Tento efekt nesmí vykázat žádný z výrobků, který bude zařazen do třídy A1, A2 nebo B.

Rozřazení do tříd A2, B, C a D napomůže i kriterium intenzity kouře (smoke) s1 - s3 a odpadajících hořících částeček (flaming droplets) d0 až d2.

Nové celoevropské zatřídění materiálů podle uvedených kritérií přinese daleko realističtější pohled na vlastnosti materiálů, než tomu bylo dosud. Projekční a realizační firmy tak již nebudou vycházet z norem neodrážejících skutečnost.

Podle připravované normy prEN 1364-5 budou fasádní systémy zřejmě hodnoceny ve své skladbě. I na tu mají pochopitelně jednotlivé použité materiály zásadní vliv. Průběh testu, kde na dvou identických modelech byl použit kontaktní zateplovací systém na bázi kamenné vlny (Rockwool) v porovnání s aplikací stejného systému na bázi samozhášivého polystyrenu, přinášejí v časovém průřezu snímky pořízené během těchto zkoušek. Nezbývá než věřit, že zejména u vyšších budov bude v případě požáru příjezd hasičů dostatečně rychlý a technika umožní včasnou evakuaci osob, neboť současné předpisy povolují použití polystyrenu v zateplovacích systémech až do sedmého podlaží (22,5 m).