Galerie ve vile Františka Bílka
Při cestách po České republice se často setkáváme se sochami a pomníky vytvořenými Františkem Bílkem. Jako příklady lze uvést sochy Mistra Jana Husa v Kolíně a Táboře, pomník Bedřicha Smetany v Jabkenicích (obr. 1), reliéf k poctě Petra Chelčického ve Vodňanech, v Praze sochu Meditujícího Mojžíše u Staronové synagogy v Pařížské ulici (obr. 2) či sousoší „Komenský loučí se s vlastí“ před vlastní Bílkovou vilou na Hradčanech.
Tato díla, často doplněná nápisy či citáty vytvořenými typickým Bílkovým uměleckým písmem, upoutávají odlišností od jiných soch či pomníků a vyvolávají řadu otázek.
Odpověď na mnohé z nich poskytuje návštěva pražské vily Františka Bílka (obr. 3), která byla v září 2010 po kompletní rekonstrukci znovu otevřena pro veřejnost.
Vilu si František Bílek jako svůj domov i ateliér sám navrhl včetně veškerého vnitřního zařízení od schodiště, dveří či nábytku až po poslední detaily jako je tvar lustrů, klik apod. a doplnil svými výtvarnými díly. Mnohé z toho i sám vyrobil. Prohlídka vily dokazuje, že dojem výjimečnosti, který vzbuzují Bílkova díla, je oprávněný a vila byla vytvořena člověkem, který byl sochařem i architektem, malířem, grafikem, řezbářem i keramikem.
Stručný životopis
František Bílek se narodil 6. 11. 1872 v Chýnově u Tábora v nebohaté rodině vesnického koláře, kde získal první zkušenosti s prací se dřevem. Byl třetím ze šesti dětí a od mala projevoval výrazný výtvarný talent. Již v patnácti letech byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze a v ateliéru M. Pirnera začal studovat malířství. Zde se prokázalo, že je částečně barvoslepý, a proto musel přejít na Uměleckoprůmyslovou školu studovat sochařství u profesora J. Maudra [1].
Za vynikající studijní výsledky v roce 1891 získal Lannovo stipendium a odešel do Paříže studovat na Academii Calarossi. Po roce studia předložil v Praze výsledky své práce, sousoší „Golgota” a „Orba je naší viny trest”, práce však byly odmítnuty a stipendium mu bylo odejmuto.
Nešťastný se vrátil a pobýval v Praze a zejména v Chýnově, kde si v roce 1898 na pozemku rodiny postavil podle vlastního návrhu svůj první dům s ateliérem nazvaný „Chaloupka” (obr. 4). Poprvé zde jako materiál použil červenou cihlu v kombinaci se dřevem a dům vybavil nábytkem podle svých návrhů a vyzdobil řadou svých děl uvnitř a keramickými nástěnnými reliéfy na vnějších stěnách. Tento dům, který je prvním realizovaným Bílkovým architektonickým projektem, je dnes ve vlastnictví Galerie hlavního města Prahy a slouží jako památník a galerie řady Bílkových děl, mezi nimi i modelu nerealizovaného Památníku bitvy na Bílé Hoře.
V roce 1902 se oženil s Bertou Nečasovou, dcerou pražského lékaře. Zakoupili pozemek v Praze na Hradčanech, v místech bývalých hradeb, a Bílek začal pracovat na projektu svého nového domova. Vila s ateliérem byla vybudována v letech 1910–1911 a v její formě se plně projevil Bílkův symbolizmus. Vila s plochou střechou je postavená z červených cihel do tvaru mírného oblouku, který má představovat stopu kosy v obilném lánu a vyjadřovat „život jako pole plné zralých klasů skýtající výživu bratří na každý den”. Dům je obklopený sloupy ve tvaru snopů obilných klasů, z nichž některé nejsou dokončené, neboť ani všechny klasy plně nedozrají.
Dispoziční řešení
Vila je dvoupodlažní a uvnitř rozdělená na dvě části, z nichž jednu část tvoří dvoupodlažní byt a druhou ateliér, který prostupuje obě patra. Z druhého podlaží obytné části vedou do ateliéru malá okna, takže tvůrce mohl vytvářený objekt sledovat i z nadhledu. Ze zahrady vedou do ateliéru široké dveře, které umožňovaly transport materiálů i hotových, často objemných děl. Dnes je v ateliéru vystavena řada Bílkových soch z různých materiálů, dřeva, bronzu i kamene (obr. 5).
V obytné části byla v přízemí kuchyně, dnes pokladna galerie, jídelna s malou zimní zahradou (obr. 6), pokojík paní domu a Bílkova pracovna, v patře byly ložnice manželů a jejich dvou dětí. Interiér vily se do značné míry zachoval v původním stavu, v přízemí se dochovala i převážná část Bílkem navrženého nábytku, hlavně vybavení jídelny a v pracovně Bílkův psací stůl a mramorová busta jeho ženy. Kromě nábytku upoutává zejména kamenné obložení dveřních otvorů a dveře samé zdobené rostlinnými a zvířecími motivy, hlavně tvary brouků a dubových listí a žaludů. Tyto motivy se objevují i ve tvarech lustrů, klik dveří a podobných detailů [2], [3].
Nábytek v bývalých ložnicích se nedochoval, některé kusy si odvezli Bílkovi potomci žijící v zahraničí. Tyto prostory jsou dnes využity k vystavení drobnějších plastik, obrazů, grafických děl a fotografií členů rodiny a přátel. Mezi nimi je i obraz „Ukřižovaný”, který byl podkladem pro velkou dřevořezbu umístěnou od roku 1899 ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě.
Rekonstrukce podkroví
Při poslední rekonstrukci bylo upraveno i podkroví vily a věnováno Bílkově grafické a ilustrační tvorbě, především ilustracím děl jeho přátel Zeyera a Březiny. Také zde lze shlédnout film, který dokumentuje dobu, ve které umělec žil. Prostory suterénu vily využívá Bílkovo centrum, které se zabývá studiem života a díla Františka Bílka.
Život a práce „pod jednou střechou” přinášel sochaři mnohé výhody, zejména proto, že František Bílek nikdy neměl pevné zaměstnání, ačkoli se o místo profesora či nějaké podobné několikrát ucházel. To však znamenalo, že ani jeho příjmy nebyly pravidelné a splátky půjčky na stavbu vily znamenaly velké zatížení.
Další projekty
Současně s projektem své vily František Bílek navrhl i sousední dům Dr. Ladislava Procházky. Později, až ve třicátých letech, navrhl ještě dům pro letní pobyty svého švagra MUDr. Jaromíra Nečase v Ronově nad Doubravou. I zde měl značný podíl na tvorbě interiérů, schodiště (obr. 7), vestavěné knihovny apod. i na výzdobě vnějších stěn svými keramickými obrazy. Tuto vilu manželé Nečasovi v roce 1954 darovali městu s podmínkou, že bude využita pro kulturní účely. Tento záměr se realizoval až v r. 1990, kdy zde byla vytvořena Galerie Antonína Chittussiho, který se v Ronově nad Doubravou narodil. V Ronově Bílek vypracoval také návrh na přestavbu sousedního domu, ten se však nerealizoval [4].
Sedmdesáté výročí
František Bílek zemřel v roce 1941 (letos je tedy výročí sedmdesáti let od jeho úmrtí) a byl pohřben v rodném Chýnově do hrobu, jehož podobu a náhrobek si sám vytvořil (obr. 8). Později byla do tohoto hrobu uložena i jeho manželka a dcera Berta Mildová.
Již rok po Bílkově smrti byl ve vile zpřístupněn jeho ateliér a založena Bílkova galerie. V roce 1963 paní Bílková vilu s celým vybavením darovala městu s přáním, aby zde byl vytvořen památník, ale k realizaci došlo až v r. 1993. Technický stav domu byl však velmi špatný a dům vyžadoval všestrannou rekonstrukci včetně rozvodů a klimatizace. Ta si vyžádala náklad 50 mil. Kč, ale výsledek je z pohledu běžného návštěvníka skvělý [5].
Na svého slavného předka nezapomínají ani jeho potomci. Ze dvou Bílkových dětí dcera žila v Československu a byla bezdětná, syn však emigroval a žil v Jižní Americe, kde se oženil. Jeho potomci po roce 1990 několikrát Českou republiku navštívili, Bílkova pravnučka Alena Larea Bilek jako zahraniční studentka dokonce v Praze studovala na Stavební fakultě ČVUT a navštívila všechna místa spjatá se životem svého pradědečka.
Ideový obsah Bílkových mystických děl je dnešním lidem asi dost vzdálený, ale krása všech objektů včetně staveb zůstává.
Literatura
[1] Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník 20. století. Nakladatelství Paseka 1999,.ISBN 80-7185-245-7.
[2] Vladimír Šlapeta, Pavel Zatloukal: Slavné vily Čech, Moravy a Slezska. Vyd. FOIBOS a.s., Praha 2010, ISBN 978-80-87073-28-5.
[3] Přemysl Veverka, Dita Dvořáková, Petr Koudelka, Petr Krajčí, Zdeněk Lukeš: Slavné pražské vily. Vydal FOIBOS, NTM, Praha 2005, ISBN 80-903661-1-2.
[4] Pavel Panoch (ed.), Miroslav Kaňka, Zdeněk Lukeš, Jakub Potůček, Štěpán Bartoš: Slavné vily Pardubického kraje. Vyd. FOIBOS a.s. Praha 2009, ISBN 978-80-87073-12-4.
[5] http://www.citygalleryprague.cz/expozicebilek .
