Historický pohled na lešení
Význam lešení znali již lidé ve starém Egyptu. Od té doby se mnohé změnilo, ale význam lešení trvá do dnešní doby.
Nejstarší dochované zprávy o používání dřevěných lešení jsou ze starého Egypta. Na obr. 1 je nástěnná malba lešení z dřevěných sloupů spojených provazy jejíž původ je datován kolem r.1450 před Kristem.
U nás se obdobná lešení používala již s prvními stavbami, podrobnější zprávy o jednotlivých provedeních máme však až z počátků 20. století. Na obr. 3 je reprodukce obrazu J. Nečase zobrazující lešení v chrámu sv. Víta z roku 1919.
Předpis z roku 1907 (Nařízení ministra obchodu v dohodě s ministrem vnitra ze dne 7. února 1907, č. 24 ř. z.) uvažuje dřevo jako jediný materiál pro výstavbu lešení („Každé lešení buď přiměřeně zřízeno ze zdravého, účelu odpovídajícího a dřívějším upotřebením ve svém průřezu neoslabeného dřeva ...”). Lešení jsou uváděna štenýřová, vysunutá („visutá”), žebříková („na řebřících”), zavěšená („visací”), kozová a podpěrná („skruže”). U všech lešení byla vyžadována těsná, dostatečně silná podlaha z prken či fošen, jednotyčové zábradlí se zarážkou u podlahy na vnějších okrajích podlah od 1,9 m (popř. na vnitřních, při volné mezeře mezi stěnou a podlahou širší než 0,4 m), podélné křížové ztužení a výstupy lávkami, schody či žebříky mezi jednotlivými patry. Lešení směla být zatížena pouze „přiměřeně” ke své konstrukci a „alespoň každých čtrnáct dní, zejména však po vichru a po každé stavební přestávce znalecky prohlédnuta, zdali jsou v řádném stavebním stavu”. Podle způsobu provedení byla lešení tzv. obyčejná (užívalo se kuláčů, popř. polohraněných trámů kladených na sebe prostě, tj. bez vazby a spojené tesařskými skobami, hřeby, popř. provazy) nebo vázaná (z trámů hraněných či polohraněných s tesařskými spoji tj. čepováním a plátováním a se šrouby či železnými pásy. Lešení obyčejná, např. štenýřová stavěli vycvičení dělníci (lešenáři), lešení vázaná dělali tesaři.
Pro menší stavby byla nejužívanější lešení „na kozách”. Na zemi byl pro jejich stavbu vyžadován dostatečně pevný podklad, na lešení pak plný fošnový záklop. Kozy se stavěly kolmo k průčelí s určitým sklonem ke zdi a měly být vždy podélně ztuženy. Byly-li blízko u sebe (1,5 až 2 m), byla podlaha z fošen rovnoběžných s průčelím, při větších vzdálenostech koz (3 až 4 m) se používaly 2 až 3 podélníky (ližiny) na které se ukládaly příčníky (polštáře či pražce) každých 60 až 90 cm. Podlahové fošny pak byly rovněž uloženy podélně, rovnoběžně s průčelím objektu. Kozy měly výšku až 4 m, mělo-li být lešení vyšší, stavělo se na ně, tj. na plný a pevný fošnový záklop druhé patro až do výšky šesti metrů. Stejným způsobem se stavělo kozové lešení i do pater těžkého lešení štenýřového a uvnitř budov na stropnicích, ovšem vždy na plné těsné podlaze.
Ke stavbě větších budov sloužila lešení štenýřová. Před začátkem stavby se štenýře (zpravidla polohraněné) zapouštěly 1 až 1,5 m do země. Ke štenýřům se pak tesařskými skobami (kramlemi) připevňovaly z boční nebo vnitřní strany patrové sloupy. Podle umístění patrových sloupů se pak na ně uložily podélníky či příčníky. Příčníky se pak druhým koncem zapouštěly do zdi (jednalo se o lešení jednořadové). Úroveň pracovní podlahy zpravidla odpovídala výšce podlah v budově. Na patrové sloupy se z vnitřní strany přibíjelo zábradlí a zarážka u podlahy, nebo prkenná stěna 1 m vysoká. Jak již bylo uvedeno, všechny spoje byly provedeny pouze prostě – tesařskými skobami, hřebíky či provazy. Tuhost lešení ve směru podélném byla zajištěna křížem prováděným úhlopříčným ztužením z prken, přibíjených z vnější strany na štenýře. Stability lešení ve směru kolmém k budově bylo dosahováno sklonem štenýřů směrem k budově, o kterou se pak lešení opíralo. Někdy se lešení ještě kotvilo do budovy šikmými fošnami, a to pomocí šikmých fošen, přibitých ke stropnicím.
K menším opravám vnějšku budov se používalo lešení vysunuté. Nosné trámy se prostrčily vybouranými otvory v nosné zdi a převislé konce se podepřely vzpěrami. Proti vytažení byly trámy zajištěny např. příčným trámcem. Na podlaze tohoto lešení bylo možno postavit lešení kozové nebo sloupkové.
Pro menší zatížení a lehčí práce (natěračské, klempířské apod.) sloužila lešení žebříková. Nosnou částí žebříkových lešení byly silné žebříky, které bylo možno i nastavovat, uložené na podkladních fošnách a nahoře upevněné na trámy vysunuté z půdních okének nebo střechy. Na žebříky se ukládaly pracovní podlahy (zpravidla fošny), a to buď přímo na příčle nebo na krakorce z prken či želez. Žebříky byly křížově ztuženy prkny. Spoje byly prováděny šrouby nebo provazy, aby nedošlo k poškození žebříků. Kromě provedení jednořadového, kdy příčle žebříků byly kolmo k průčelí, se používalo ještě jednořadové lešení s příčlemi rovnoběžně s průčelím, přičemž podlahové fošny byly uloženy jen na krakorce kolmé k rovině příčlí. Aby se zamezilo průhybu žebříků, doplňovaly se šikmými vzpěrami. Že ani pojízdná lešení nejsou u nás žádnou novinkou, můžeme posoudit ze zprávy, že lešení, použité v r.1914, k opravě chodby Wilsonova nádraží v Praze pojíždělo po dřevěných válcích, uložených na podkladních fošnách.
Předpisově byly požadavky na stavební lešení zahrnuty ve Vládním nařízení č. 53/1931 Sb. [3] novelizovaném vlád. nař. č. 97/1948 Sb.[4]. Toto Vládní nařízení obsahovalo z dnešního hlediska řadu velmi moderních ustanovení. Na důkaz cituji: „Výrobce musí kupci nebo uživateli lešení vydat potvrzení, že dodané konstrukční části lešení vyhovují příslušným předpisům nebo normám, popřípadě, že části odpovídají schválenému typu a vydat mu poučení o stavbě lešení se zřetelem k jeho statickému výpočtu a stabilitě.” Není to blízké novým požadavkům zákona č. 22/1997 Sb. o technických požadavcích výrobky, který vychází z evropské legislativy?
Další používání dřevěných lešení po první světové válce vedlo k jejich technickému zlepšování, které vyvrcholilo koncem 50. let vydáním souboru lešenářských norem. Na kmenovou normu ČSN 73 8101 „Lešení a stavební výtahy. Společná ustanovení” navázaly specializované normy ČSN 73 81xx. Pro lešení dřevěná to byly normy s koncovým dvoučíslím10 (lešení štenýřové a sloupové), 11 (lešení žebřinové), 12 (lešení žebříkové), 13 (lešení kozové a sloupkové) a 14 (lešení vysunuté).
Všechny tyto specializované normy uváděly konkrétní řešení, bez dalších požadavků na navrhování a další společné požadavky, které byly soustředěny do výše uvedené normy kmenové. Ve své době to byly podklady zpracované na nejvyšší světové úrovni, o což se zasloužili jejich autoři, především Ing. Bohumil Pokorný a Ing. Luděk Fišer.
V téže době se však již objevila první lešení kovová. Původ trubkového lešení je pravděpodobně v Anglii, kde nedostatek dřeva a silně rozvinutý ocelářský průmysl si vynutil u lešení již ve 20. až 30. letech minulého století využití ocelových trubek a vývoj jejich jednoduchého, rychlého a přitom dostatečně účinného spojování. V té době bylo v Anglii na systémy spojek uděleno více než 30 patentů. Zkušenosti získané v Anglii byly pak následně využity v USA, Francii, Holandsku, Německu, Švýcarsku a Itálii.
U nás poprvé použila ocelové trubky k stavbě vnitřního pracovního lešení při opravě kostela v Jablonci n/N (obr. 4) ještě před druhou světovou válkou firma G. Rumpel a.s. Teplice-Šanov. Technicky to byl velmi zdařilý projekt s přemostěním čtyř polí lešení.
V roce 1938 byla na Starém výstavišti (dnešní Výstaviště Praha) firmou Mannesmann a.s. postavena cvičná padáková věž z trubkového lešení (obr. 5). V obou případech byly použity v licenci vyráběné italské objímkové čtyřšroubové spojky systému Innocenti (obr. 6).
Za války se s trubkovým lešením v Anglii seznámil pozdější známý odborník Ing. Dr. Oldřich Valenta, který již počátkem roku 1946 na popud prof. Dr. Stanislava Bechyně prováděl první zkoušky hákových spojek v Kloknerově výzkumném a zkušebním ústavu hmot a konstrukcí stavebních v Praze. Na podzimním pražském veletrhu 1947 se poprvé objevily tři druhy různých spoje,k a sice národních podniků Vítkovické železárny (obr. 7), Spojené ocelárny (obr. 8) a soukromého podniku Trusta. Vítkovické železárny používaly trubky o průměru 51/2,5 mm, druhé dva podniky 48,25/3,5 mm nebo 48,25/4,25 mm.
Na jarním pražském veletrhu 1948 vzbudila velkou pozornost montovaná trubková lávka (přechod přes železnici) n. p. Spojené ocelárny s rozpětím přemostění 16 m a nosností 400 kg/m2 (obr.9).
V téže době bylo firmou Dr. Sedlák postaveno i první pracovní lešení z materiálu tuzemského původu na dvorní fasádu domu č. 8 na Lobkovicově náměstí v Praze XII. Ve větším rozsahu (1 800 m2) bylo poprvé použito trubkové lešení v létě 1948 na stavbě ředitelství čs. pošt v Praze–Žižkově (obr.10) firmou Ing. Matolín. Na této stavbě proběhly praktické zatěžovací zkoušky pod dozorem min. techniky a Kloknerova ústavu. Tyto zkoušky pak byly posledním podkladem pro vydání vyhlášky min. techniky o používání trubkového lešení při pozemních stavbách [5].
Tato vyhláška stanovila závazné požadavky a technické parametry trubkových lešení, které po deseti letech byly převzaty do ČSN 73 8117 „Lešení trubkové”. Trubky byly zvoleny o průměru 48.25/3.5 mm obdobně jako v zahraničí. Požadavky na nosnost spojek korespondovaly s anglickými předpisy. Nosnost upínací spojky v křížovém spoji 1 300 kg, s podepřením 3000 kg, nosnost nastavovací spojky v tahu 900 kg.
To jsou z dnešního hlediska hodnoty až neuvěřitelně vysoké, zejména, vezmeme-li v úvahu pozdější problémy s únosností hákových upínacích a segmentových nastavovacích spojek. Podrobnější pojednání o tomto problému přesahuje rozsah tohoto historického pohledu. Rozsah používání trubkového lešení u nás v pozdějších letech ovšem nemá ve světě obdobu. Vždyť roční výroba dosahovala až 5 000 sad, což reprezentovalo cca 30 tisíc tun oceli! Tato hegemonie trubkového lešení prakticky zcela zlikvidovala starší lešení dřevěná, a současně neumožňovala rozvoj lešení dílcových. Přitom první české rámové lešení vystavovaly Vítkovické železárny již na jarním pražském veletrhu 1949 (obr. 11).
Výroba různých druhů spojek našich i zahraničních typů, které se původně používaly, byla postupně z technických i ekonomických důvodů zastavována. Firma TRUSTA byla v roce 1950 začleněna do Československých stavebních závodů, které pokračovaly ve výrobě trubkového lešení. V roce 1951 byly vyráběny jen dva typy spojek – upínací (obr. 12) a nastavovací (obr. 13) spojky TRUSTA a klínová upínací spojka HURYCH (obr.14), jejíž výroba však byla (výnosem ministerstva stavebního průmyslu! [6]) koncem roku zastavena a povolena pouze výroba náhradních dílů (klínů a podložek).
Od té doby byly u nás vyráběny pouze upínací a nastavovací spojky typu TRUSTA podle patentu Ing. Dr. Oldřicha Valenty. Měnil se jen název firmy na Stavovýrobu n. p. Praha, později Stavokonstrukce n. p. Praha, závod Velký Osek. Na Slovensku byla zavedena výroba v n.p. Ocelové konštrukcie Žilina, závodě Biely Potok.
V září 1952 bylo směrnicí SÚP o hospodaření válcovaným materiálem [7] zakázáno používat pro trubkové lešení bezešvé trubky, čímž byla výroba trubkových lešení zastavena. Teprve v červnu 1953 bylo povoleno ministerstvem stavebního průmyslu [8] používání svařovaných trubek Ø 48,25/3,5 mm z oceli 10 343 o pevnosti 34–42 kg /mm2 a min. mezí průtažnosti 19 kg/mm2.
Spojky TRUSTA (popis, provedení, vlastnosti, výr. výkresy, zkoušení, přejímání a dodávání) byly pak normalizovány úsekovou normou ÚN 73 8128 z března 1956. Kromě upínací a nastavovací spojky 48 pro trubky Ø 48,25 mm byly normalizovány i upínací spojka 60/48 a nastavovací spojka 60 pro trubky Ø 60 mm používané na sloupky podpěrných konstrukcí mostních skruží. Upínací spojka TRUSTA byla lisována za tepla z pásky 90/5 mm o pevnosti 55–60 kg /mm2 a min. mezí průtažnosti 30 kg/mm2. V křížovém spoji dosahovala údajně nosnost 2300–2600 kg (požadováno bylo 1300 kg). Nastavovací spojka TRUSTA 48 byla rovněž lisována za tepla z pásky 40/5 mm a měla délku segmentů 240 mm, materiál byl shodný s upínací spojkou. V tahu dosahovala údajně nosnost neuvěřitelných 1040–1490 kg (požadováno bylo 900 kg).
V roce 1960 pak vešla v platnost ČSN 73 8117 Lešení trubkové, která byla komplexním technickým předpisem pro toto lešení se spojkami Trusta (i když po vyzkoušení a doporučení příslušným výzkumným ústavem připouštěla i použití jiných spojek). Nosným pilířem celé koncepce normy byly části III. „Technické požadavky” (součásti trubkového lešení, rozměry lešení a dovolené zatížení, dimenzování a návrh konstrukce) a IV. „Montáž a demontáž” (konstrukční prvky, osazování spojek, úhlopříčné ztužení, kotvení a vzepření). Pro spojky již byly stanoveny částečně mírnější požadavky. Zkušební zatížení upínací spojky bylo ještě 1300 kg, avšak pro lehká lešení bylo umožněno snížení až na 750 kg, čemuž odpovídalo dovolené zatížení v konstrukci 650 kg, resp. u sníženého zkušebního zatížení 375 kg. Zkušební zatížení v tahu nastavovací spojky 250 kg. Domnívám se, že již tehdy horší kvalita sériové výroby a nahrazení bezešvých trubek svařovanými snížila únosnosti, což vedlo k jejich redukci v normě. Normalizovány byly také konkrétní konstrukce řadových lešení lehkých a těžkých. Lehké trubkové lešení o šířce 1,5 m s délkou pole 2,0 m a 2,5 m (nosnost 500 kg/pole), o šířce 1,0 m s délkou pole 2,5 m (nosnost 300 kg/pole). Max. výška lešení byla pro různé případy uvedena v tabulkách a nepřesáhla 26,0 m, resp. 22,2 m u podchozího lešení. Pro tyto případy nebyl požadován statický výpočet. Těžká lešení byla uvažována jako třířadá o šířce 2,0 m, popř. 2,5 m s délkou pole max. 2,0 m. Nosnost byla uvažována 600 kg na metr délky lešení. U lešení prostorových pak bylo stanoveno zatížení pro lešení lehká 150 kg/m2, pro těžká 300 kg/m2. Pro lešení těžká (i když byla normou stanovena jejich konstrukce) a lešení prostorová byl vždy požadován statický výpočet. Kapitola montáž a demontáž byla zpracována tak dokonale, že dosud (s malými změnami) platí.
K určitému zlomu v „TRUSTA systému lešení „ došlo v roce 1965, kdy změnou technologie výroby trubek a současně snížením jmenovité tlouš'tky stěny z 3,5 mm na 3,25 mm došlo k snížení únosnosti spojek asi na polovinu. Trubky vyráběné po roce 1965 najednou v křížovém spoji vykazovaly značné deformace, zejména u trubek vyrobených redukcí Ø trubky za tepla, které vykazovaly při nižších mechanických hodnotách vysokou tažnost.
Protože současně v té době došlo ke změně technologie výroby spojek, byla situace značně nepřehledná. TRUSTA spojky lisované za tepla byly nahrazeny spojkami STK lisovanými za studena. Upínací spojka nejprve jednoduchou, poměrně dobrou STK I ( obr.15) z pásky 80/5 mm a materiálu 11 600 (obdobně jako u spojky TRUSTA), následně však „úspornější” STK II (obr. 16) z pásky 80/4 mm a materiálu 11 523. Výroba typu STK II byla velkým omylem, navržené prolisy neplnily předpokládanou funkci, ocel 11 523 se ukázala pro velkou tažnost jako pro tento výrobek nevhodná, a navíc si technologie výroby vyžádala pořízení ohromného 1000 t lisu. U této spojky docházelo již při pouhém utažení k trvalé deformaci okolí otvoru pro matici a ohybu háků. To vedlo až k dočasnému zastavení výroby trubkového lešení v n. p. Stavokonstrukce. Proto byla urychleně zkušeným konstruktérem Petrem Kozderkou navržena spojka hladká upraveného tvaru typu STK III (obr. 17) rovněž z pásky 80/4 mm, ale z původního materiálu 11 600. Rozměrově materiál tehdy přidávat nešlo – prodejní cena spojky byla 3,80 Kčs, přičemž na mzdách bylo vypláceno pouhých 0,11 Kčs. Tato spojka vykazovala dobré výsledky a až v r. 1980 byla z technologických důvodů mírně tvarově upravena (obr. 18). V n. p. Ocelové konštrukcie Žilina se vyráběl upravený typ TRUSTA až do poloviny sedmdesátých let, kdy byl nahrazen typem STK III.
V Technickém a zkušebním ústavu stavebním v Praze byly v roce 1968 provedeny ověřovací porovnávací zkoušky upínacích spojek typů TRUSTA, STK I, STK II a STK III na svařovaných trubkách vyrobených před rokem 1965, tj. o jmenovité tloušťce stěny 3,5 mm. Výsledky zkoušek prokázaly, že všechny čtyři typy splňovaly požadavky ČSN 73 8117 nejen při zatížení 1300 kg, ale i 1400 kg (13,81 kN)! Jednání o změně vyráběných trubek byla bezvýsledná, a proto v roce 1969 byla vydána změna ČSN 73 8117 , která legalizovala skutečný stav trubkového lešení snížením normových požadavků.
Stálé problémy s trubkovým lešením a určité politické uvolnění v roce 1968 vedlo k pokusům o výrobu modernějšího lešení u nás. GŘ Stavební strojírenství a lehká prefabrikace Zličín jednalo pro n. p. Stavokonstrukce o licenci na výrobu rychlostavitelného rámového lešení se známou německou firmou Hünnebeck. Na rohu pražských ulic Spálené a Lazarské pak firma Hünnebeck velké fasádní lešení postavila. Jednání však nebylo ihned úspěšné a změnou politického klimatu později nepokračovalo.
Úspěšnější v jednání o licenci byly Rudné doly Příbram, které hledaly ve výrobě lešení náhradní program namísto zastavené těžby zlata v Jílovém u Prahy. Zde se již od května 1969 rozběhla výroba švédského dílcového modulového lešení HAKI (obr. 19). Švédský výrobce poskytl tehdy mimořádně výhodné podmínky a licence byla předána na základě nákupu strojů pro tuto výrobu.
O něco dříve byla však zahájena výroba tohoto lešení v Ostravě pod názvem LESTAL. Šlo však o pouhou kopii, bez vědomí zahraničního partnera. Firma neměla svařovací stroje a třmeny na sloupky byly přivařovány ručně, kvalita ani produktivita nedosahovaly úrovně výroby v HAKI Jílové, a proto byla výroba zastavena.
V legislativní oblasti došlo k rozsáhlé revizi celého souboru čs. norem v oblasti lešení. Po úvodní studii provedené v r. 1969 ÚRS Praha, převzal řešení VÚBP Praha (Ing. Luděk Fišer, Rostislav Gothard, Ing. Svatopluk Vlasák). V letech 1970 až 1973 zpracoval novou koncepci, která u národních norem zůstala s menšími úpravami dodnes. V obecných částech norem byly technické požadavky zkoncipovány tak, aby bylo možno ve všech případech zvolit nejvhodnější variantu řešení. Pro bezpečné a ekonomické provedení byl přímo v normě uveden dostatek konkrétních údajů. Řada technických parametrů byla doplněna na základě zkoušek prováděných ve VÚBP, popř. VÚPS Praha. V navrhování konstrukcí lešení a jejich částí byl již uplatněn výpočet podle mezních stavů souladu s normami pro navrhování ocelových a dřevěných konstrukcí. Na rozdíl od předchozího vydání z let 1959–60 byla značná pozornost věnována normalizaci nejužívanějších typů lešení a jejich konstrukčních částí (podlah, podélníků, příčníků a pod). Skladba norem odpovídala používaným druhům lešení. Proto nejpropracovanější požadavky jsou na trubková a dřevěná lešení (včetně normalizované části). Pro lešení dílcová, se kterými už kmenová norma počítala, příliš údajů, pro malou zkušenost s těmito lešeními, nemohlo být uvedeno a zpracování monotematické normy pro lešení HAKI bylo odmítnuto. Požadavky na stavební plošinové výtahy byly přesunuty do samostatné normy, bez návaznosti na kmenovou normu souboru lešení.
Ještě v roce 1968 bylo v n. p. Stavokonstrukce Praha vyvinuto rámové lešení VLAKO, které není ani dnes zcela zastaralé. Jeho konstrukce (obr. 20) byla navržena zejména s ohledem na technologičnost výroby. Některé úpravy doplňkových dílců tohoto lešení navržené na dosažení co největší univerzálnosti se teprve v současné době jako novinky objevují u špičkových zahraničních výrobců. Jde např. o vodorovné rámy roztažitelné do délky (1,5 až 2,5 m), s tím související teleskopická zábradlí a úhlopříčná ztužidla, vodorovné rámy roztažitelné do šířky (0,68 až 1,06 m), teleskopický svislý rám apod.
Přestože toto lešení prošlo úspěšnými zkouškami v TZÚS Praha, zůstalo u vyrobení zkušební sady a do sériové výroby nebylo zařazeno. Prorazit přes trubkové lešení prostě nešlo. Podobně skončily i další pokusy o uplatnění rámového lešení u nás. Například konstrukce ČVTS-IVZ Ostrava ve spolupráci s n. p. RD Příbram z r. 1974.
Jediným dílcovým fasádním lešením, které se u nás vyrábělo a používalo, bylo až do počátku 90. let minulého století lešení HAKI. Původní švédská konstrukce vyráběná v n. p. Rudné doly Příbram, závodě Jílové u Prahy od května 1969 podle švédské licence byla již od r. 1970 postupně konstrukčně upravována. Trubky s průměry v palcových mírách byly postupně nahrazovány rozměry metrickými, přičemž současně byla snižována hmotnost konstrukce jejím úspornějším dimenzováním.
Vedení firmy se trvale snažilo využívat všech možností k prosazení lešení na významných stavbách, neboť jeho využívání zejména v klasickém stavebnictví nebylo ani zdaleka porovnatelné s lešením trubkovým. Jednou z významných realizací byla lešení postavená k destilačním kolonám v n. p. Slovnaft Bratislava. Nejvyšší lešení mělo výšku 96 m a bylo kombinací s lešením trubkovým. Jeho provedení je patrné z půdorysu konstrukce na obr. 21. Kromě fasádního lešení bylo nabízeno i lešení kozlíkové (dvojice kozlíků spojené příčníkem tvoří lešenářskou kozu) a čtyři typy lešení pojízdných, z nichž nejpoužívanější bylo lešení NORMAL o velikosti pole 1,25 × 3,05 m a výšce 8,25 m. Speciální pojízdná lešení byla však na našem trhu nabízena z dovozu již v r. 1969.
Specifickým lešením v té době bylo vysunuté lešení s podepřením šumavského pátera Antonína Šestáka. Ten od r. 1973 podal několik patentů na tato lešení. A nezůstalo jen u návrhů, páter Šesták realizoval celou řadu oprav kostelů s tímto lešením s minimálními náklady. Šlo o kostely v Nicově, Myslívu, Lanškrouně, Klatovech, Plzni atd.
V roce 1978 byl soubor čs. norem lešení doplněn o novou ČSN 73 8102 „Pojízdná a volně stojící lešení”. Tomu předcházely statické rozbory i praktické zkoušky na tehdy dosažitelných typech lešení u nás. Praktické zkoušky byly provedeny na zapůjčených konstrukcích pojízdných lešení HAKI, MADEJ a INSTANT. Zkoušky prokázaly, že konstrukce lešení vykazuje náležitou tuhost, jestliže při zatížení vodorovnou silou 0,4 kN na nejvyšší pracovní podlaze odchylka od svislice nepřesáhne jednu setinu výšky lešení. Výsledkem skutečně náročné práce byla obsáhlá norma, která z hlediska našich tehdejších znalostí zahrnovala téměř vše. Tato „kuchařka” se sice příliš nedržela v té době platných zásad o stručnosti normy, ale pro praxi znamenala velký přínos a je dodnes (sice se změnou požadovanou souladem s evropskou normou EN 1004) platná. Zejména posuzování tuhosti nekotvených konstrukcí podle této normy je evidentně objektivnější než podle evropské normy. O tom se můžeme pravidelně přesvědčovat při zkouškách, kdy tato metoda často odhalí slabiny některých pojízdných lešení, v zahraničí bez připomínek schválených.
V praxi se v té době objevila řada výrobců, kteří tento typ lešení produkovali. Bylo to např. volně stojící lešení firmy NEON Karlovy Vary, či známější pojízdná lešení firmy MONTAS Hradec Králové a BESKYDSPORT Frýdek–Místek. Zajímavým řešením bylo kozové výsuvné pojízdné lešení jihočeského JZD Sepekov.
Pro pražské Národní divadlo bylo na údržbu skleněné fasády Nové scény dodáno v r. 1983 holandskou firmou ALTREX pojízdné lešení z hliníkových slitin o třech polích, původně projektované s kotvením vakuovými přísavkami na celou výšku objektu (24 m). Vzhledem k technickým problémům s tímto kotvením se však stavělo (a snad dosud staví) jako volně stojící jen do 14 m se stabilizováním přídavnou zátěží (horní část objektu je čištěna horolezci).
I v této době prakticky monopolní výrobce trubkového lešení n. p. Kovona Karviná udělal řadu kroků, které měly toto lešení zlepšit, i když ne vždy se setkaly s příznivým ohlasem. Bylo to především zavedení diferencovaného trubkového lešení, které kromě standardních trubek o průměru 48,3/3,25 mm (11/2”), mělo v sadě ještě část trubek v sadě (cca 350 m) o průměru 33,75/3,25 mm (1”). K trubkám 1” byl doplněn i spojovací materiál: háková upínací spojka 11/2”/1”(s velmi dobrou únosností) a spojovací trn 1”.
Při této inovaci se vycházelo z představy, že tyto sady budou určeny výhradně pro fasádní lešení a trubky 1” budou využity na ochranná zábradlí. Tam, kde k tomuto využití došlo, byla většinou spokojenost (trubky jsou lehčí o 1,14 kg/m'). Neúspěch přišel tam, kde byly tyto sady dodány k montáži prostorového lešení.
Literatura:
Právní předpisy:
[1] Nařízení ministra obchodu v dohodě s ministrem vnitra ze dne 7. února 1907, č. 24 ř. z.
[2] Vládní nařízení ze dne 26. května 1925, č. 117 Sb. z. a n., jimiž se vydávají předpisy pro zabránění úrazům a na ochranu zdraví dělníků při živnostenském provádění pozemních staveb
[3] Vládní nařízení ze dne 26. března 1931, č. 53 Sb. o ochraně zdraví a života dělníků při živnostenském provádění staveb
[4] Vládní nařízení ze dne 20. dubna 1948, č. 97 Sb. (změna Vlád. nař. č. 53/1931 Sb.)
[5] Vyhláška min. techniky č. 3534/1948 Úř. listu, o používání trubkového lešení při pozemních stavbách (ze dne 30. 12. 1948)
[6] Výnos ministerstva stavebního průmyslu č. j. 140/1-výr. I/3-1951 z 26.9.1951
[7] Směrnice SÚP o hospodaření válcovaným materiálem, vydané podle vyhlášky 257/1952 Ú. l. výnosem ze dne 22.9.1952 pod č. V-4652/30
[8] Výnos ministerstva stavebního průmyslu ze dne 16. června 1953, č. j. 234-139-tech. 2-1953 o provádění vyhlášky ministerstva techniky č. 3534/1948 Ú. l. o používání trubkového lešení při pozemních stavbách.
Publikace:
- PN Stavebnicové lešení, Stavokonstrukce n. p.Uhříněves, září 1968
- Antonín Šesták: Lešení pro rychlé opravy vysokých budov
- Brabec, Gothard,Vlasák: Bezpečná práce ve stavebnictví, Práce Praha, 1978
- Rámové lešení, ČVTS-IVZ, Pardubice,1974
- Vlasák: Dílcové lešení HAKI, Trutnov,1986
Časopisy:
- Ing. Dr. Švarc, B.: Konstrukce sestavované z ocelových trubek – soustavy TL anglické a francouzské, In: Stavitelské listy č. 1–5 r. 1938
- Ing. Vrána, K.: Stavební konstrukce z ocelových trubek, In: Technický obzor roč. XLVI., č. 12–13, r. 1938
- Ing. Valenta, O.: Použití trubkového materiálu pro lešení, In: Stavební noviny 1948
- Ing. Valenta, O.: Trubkový materiál a rozvoj v jeho použití, In:Technický obzor 1948
