Historie plochých střešních plášťů

V současné době se hodně píše o hydroizolaci staveb, o zelených střechách. Jako kdyby to bylo něco nového. Hydroizolací se však zabývali lidé od nepaměti a ta se postupně vyvíjela a vyvíjí. Např. v minulém století došlo k důle důležitým změnám v této oblasti. Byly objeveny první těžké asfaltové pásy a první plastické hydroizolační fólie z umělých hmot. Životnost hydroizolací se tak velmi zvýšila. Z grafu je patrné průměrné kvantitativní rozdělení materiálů pro hydroizolace v Evropě

Už staří Bybylóňané

Historie hydroizolací staveb, především střech, sahá až k Babylonské říši. Hydroizolace znali a používali i starověcí Řekové a Římané. Jedním z prvních hydroizolačních materiálů byla pemza těžená ze dna Rudého moře. K hydroizolacím se používal také včelí vosk. První zmínky o hydroizolacích podobných těm dnešním se objevují v souvislosti se stavebnictvím v Persii, kde se poprvé začaly používat lité přírodní asfalty. Užívání asfaltů však bylo vázáno na jejich naleziště. Proto jako izolační materiál na dlouhou dobu převládl přírodní jíl, dostupný, levný a jednoduše zpracovatelný přírodní produkt dosažitelný na většině obývaných území. Nejčastěji se tedy hydroizolační vrstvy staveb, jak na střechách tak v podzemí, vytvářely z jílů s různými přísadami a místními konstrukčními úpravami, jako byly výztuhy z proutí. Tímto způsobem se řešila hydroizolace zhruba až do 17. století. Dodnes můžeme tyto funkční střechy vidět na barokních pevnostech a šancích, které ukrývají rozsáhlé prostory kasemat (Vyšehrad, Terezín, Josefov). Z technického hlediska se totiž jedná o ploché zelené střechy s masivní akumulační vrstvou. Při tomto způsobu řešení střechy se na nosnou konstrukci (většinou cihelnou klenbu) navrstvily masivní zásypy hygroskopických hornin, které akumulovaly vodu v období dešťů a v době sucha ji vypařovaly. Přelomem se stal objev kamenouhelného dehtu kolem r. 1680. Dehet způsobil v hydroizolační technice malou revoluci. Avšak teprve od roku 1828 se mezi jednotlivé nátěry dehtu vkládají pro zpevnění i papírové lepenky. Teprve na přelomu dvacátých let 20. století začíná dehet v širším měřítku nahrazovat asfalt a oxidovaný asfalt. Dehet i asfalty se ještě mnoho let používaly víceméně souběžně. Výroba dehtu byla definitivně ukončena až v roce 1969 a tehdy skončilo i jeho využívání pro izolační účely.

Asfaltové pásy

Vývojový zlom v konstrukci a zpracování hydroizolací nastal na přelomu padesátých let, kdy se objevily první těžké asfaltové pásy. Ty umožnily výrazně zvýšit rychlost izolatérských prací – byly konstruovány k aplikaci natavováním, a proto rychle nahradily pomalé hydroizolace prováděné nátěry a vkládáním papírových nebo celulózových vložek mezi jejich jednotlivé vrstvy. S rozvojem stavebnictví, jeho produktivity a celkové kvality, vznikly nové požadavky na životnost hydroizolací, které vyústily v technologický vývoj základní suroviny. Z oxidovaných asfaltových materiálů byly vyvinuty modifikované asfalty. První byla objevena v roce 1962 v Itálii u společnosti Imperbel modifikace asfaltu pomocí APP (ataktický polypropylén). V r. 1968 následovala modifikace asfaltu pomocí syntetického kaučuku (SBS-styrén-butadien-styrén), objevená společně firmouSiplast a ropným koncernem Shell. Výrobky z modifikovaných asfaltů tvoří i dnes převážnou část profesionálně využívaných izolací.

Fólie

Začátek padesátých let se však v hydroizolační technice stal dalším významným mezníkem. S bouřlivým válečným a poválečným rozvojem chemického průmyslu se objevily první plastické hydroizolační fólie z umělých hmot. Prvenství objevu a průmyslové produkce patří Německu, kde byla vyrobena v roce 1951 první střešní fólie na evropském kontinentu (a pravděpodobně i na světě). Základním materiálem bylo měkčené PVC a fólie byla testována na střeše železničního vagonu pohybujícím se na trati mezi Rimstingem a Bonnem. Později vzniklo mnoho dalších fólií na nejrůznějších materiálových základech (EPDM, TPO, EVA, ECB aj.). Některé z nich se z důvodu špatných zkušeností přestaly vyrábět, jiné se naopak rozvíjely a jejich vlastnosti byly a jsou stále zdokonalovány, s čímž zákonitě souvisí i rozšiřování jejich použití. Přestože tedy historie fólií je stará jen několik desetiletí, uplatňují se v současné době na přibližně jedné pětině střech v Evropě. Přitom tento průměr značně snižují země jižní Evropy a částečně i země na severu Evropy, kde se fólie zatím příliš nepoužívají. Posledním vývojovým krokem u fóliových izolací jsou fólie bez změkčovadel, které nejsou zatíženy stárnutím způsobeným jejich migrací a následnou ztrátou pevnostních charakteristik.

Lze konstatovat, že na počátku 3. tisíciletí jsou hydroizolační materiály tvořeny z 95% asfalty a plasty. Zbývající část tvoří stěrky, nátěry, tmely a jiné materiály, které se uplatňují víceméně jen v okrajových oblastech nebo jako doplňky oběma hlavním skupinám. Graf ukazuje průměrné kvantitativní rozdělení materiálů pro hydroizolace v Evropě. Jejich rozložení v jednotlivých státech se však diametrálně liší. Protikladem jsou Francie, kde asfaltové hydroizolace tvoří 95 %, a Švýcarsko, kde naopak syntetické fólie tvoří až 45 % objemů.