Jan Blažej Santini-Aichel, 300 let od úmrtí
Mezi architekty, jejichž životní jubilea připadají na letošní rok, patří i Jan Blažej Santini-Aichel, geniální architekt, který se nedožil ani celých 47 let (13. 2. 1677 až 7. 12. 1723), ale který patřil k nejlepším a nejplodnějším tvůrcům českého baroka.
Chodíme dnes kolem těchto skvostných staveb, paláců, zámků, rozlehlých kostelů a klášterů i drobných vesnických kostelíků a kaplí a často ani nevíme, kdo byl jejich tvůrcem a komu za ně tedy vděčíme [1], [2].
Dětství a studia
Jan Blažej Santini-Aichel, který se psal také jako Santini Giovanni Aüchel nebo Aichel, se narodil v Praze v rodině původně italské, která však žila v Čechách již ve třetí generaci. Její členové pracovali převážně jako kameníci a rodina předpokládala, že syn bude pokračovat v práci svého otce, ale byl tělesně postižený, kulhal a byl celkově slabý. Kameníkem se sice učil, ale současně studoval malířství, patrně u pražského malíře Schrődera, a architekturu u Jeana Baptista Matheye (1630–1696), francouzského architekta a malíře, na jehož práci později navazoval.
V r. 1696 odešel na studijní cestu do Rakouska a Itálie, která trvala tři roky, a vrátil se až r. 1699. Malířstvím se patrně již nezabýval, neznáme žádné jeho malířské dílo, ale výtvarné cítění a studium malířství se výrazně projevilo v celé jeho práci.
Významné zakázky církevní a civilní
Po návratu ze studií začal rychle získávat zakázky na stavby církevní i civilní. Prvním významným zákazníkem byl opat zbraslavského cisterciáckého kláštera. Pro jeho klášter Santini vytvořil budovu konventu a konventního kostela. Spokojený opat ho doporučil dalším a Santini se postupně stal architektem staveb benediktínských a cisterciáckých klášterů, ale nejen jich. Pracoval pro klášter cisterciáků v Sedleci u Kutné Hory, kde v letech 1703–07 svým osobitým stylem později zvaným barokní gotika přestavěl kostel Narození Panny Marie a upravil známou kostnici. Od r. 1706 opakovaně pracoval pro klášter cisterciáků ve Žďáru nad Sázavou, pro kláštery v Plasích, Kladrubech u Stříbra, Rajhradě a další, navrhl poutní kostely v Mariánské Týnici , Křtinách a ten nejslavnější, poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Mezi velkými projekty vytvořil celou řadu drobnějších kostelů a kaplí.
Civilní stavby
Z civilních staveb navrhoval či přestavoval paláce, např. v Praze palác Šternberský, dnešní Národní galerii, palác Morzinský, dnešní Rumunské velvyslanectví, apod. Ze zámků je nejznámější zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou. Santini sám své stavby většinou neprováděl, pracoval jako architekt projektant a stavební dozor. Jeho práce realizovala řada stavebníků, zejména Frant. Maxmilián Kaňka (1674–1766). Díky tomu prokazatelně navrhl kolem 60 staveb a u dalších 30–40 je jeho autorství pravděpodobné [3].
Léta dospělosti
Stal se bohatým pražským malostranským měšťanem. R. 1707 se oženil s dcerou malíře Veronikou Schrőderovou. Již před svatbou si koupil v dnešní pražské Nerudově ulici dům čp. 211, později zvaný Santinský, poté přikoupil ještě sousední dům a oba propojil a přestavěl. Narodily se jim čtyři děti, tři synové, kteří však v dětském věku zemřeli na tuberkulosu, a v r. 1713 jako poslední dítě dcera Anna Veronika, která jediná přežila. V r. 1720 zemřela i Santiniho manželka a Santini, který zůstal sám se sedmiletou dcerou, se týž rok znovu oženil s jihočeskou šlechtičnou Antonií Ignatií Chřepickou z Modletin, se kterou měl další dvě děti, v r. 1721 dceru Janu Ludmilu a v r. 1923 syna Jana Ignáce. Ale brzy po narození tohoto syna Santini onemocněl a v prosinci téhož roku zemřel [4].
Tři kostely vytvořené v posledním období Santiniho života
Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého
Když jsme při přípravě této vzpomínky přemýšleli, které Santiniho stavby zvolit jako ukázky, rozhodli jsme se pro tři kostely vytvořené v posledním období Santiniho života.
Prvým z nich je ten nejznámější, poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, jedno z posledních Santiniho děl, jejichž dokončení se ještě dožil (obr. 1). Byl postaven na podnět opata žďárského kláštera Václava Vejmluvy v letech 1719–22, v době, kdy vrcholily snahy o svatořečení Jana Nepomuckého (Jana z Pomuku, asi1345–1393), podle legendy kněze, který raději podstoupil mučednickou smrt, než by vyzradil zpovědní tajemství. Ke svatořečení došlo až r. 1729. Santini postavil nepříliš rozlehlý kostel na půdorysu pěticípé hvězdy, neboť podle legendy se po Janově smrti utopením nad Vltavou objevilo pět hvězd. Kostel ve stylu Santiniho barokní gotiky tvoří centrální válcové těleso obklopené pěti bočními kaplemi s pěti oltáři a i vše ostatní je podřízeno symbolice čísla pět. V kostele nejsou žádné přímé linie, vše se proplétá a vyvolává dojem nehmotného prostoru (obr. 2). Na hlavním oltáři jsou plastiky andělů, kteří odnášejí svatého Jana, na dalších oltářích sochy evangelistů (obr. 3).
Kostel obklopují ambity ve tvaru deseticípé hvězdy, symbolu Panny Marie, ve kterých je pět bran a pět kaplí (obr. 4). Před stavbou kostela byl kopec zbaven veškerého porostu, aby kostel na kopci byl zdaleka viditelný. Prostor mezi ambity a kostelem byl později využit jako hřbitov, ale hroby by měly být přemístěny a celý prostor uveden do původního stavu. Kostel byl v r. 1994 jako první solitérní stavba na našem území zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.
Kostel sv. Petra a Pavla
Dalším Santiniho dílem, které však bylo dokončeno až po autorově smrti, je kostel sv. Petra a Pavla v benediktínském klášteře v Rajhradě u Brna. Klášter je jeden z nejstarších u nás. Byl založen r. 1048 na místě velkomoravského hradiště. Prošel dobami rozkvětu i válečných škod a v 18. stol. byl kompletně barokně přestavěn. Santini byl požádán o projekt kostela, který se stavěl v letech 1722–1739. Kostel je vložen mezi klášterní budovy, vidět je pouze průčelí (obr. 5). Dispozice kostela je obdobná jiným kostelům tohoto typu, krása Santiniho návrhu je spíše v detailech interiéru, v řešení oltářního prostoru (obr. 6), osvětlení chrámové lodi či balkonu ve tvaru mušle umístěném nad vchodem, který nese varhanní kruchtu (obr. 7). Kostel byl vymalován J. Etgensem v letech 1738–39.
Poutní kostel Jména Panny Marie
Posledním příkladem, který jsme zvolili pro ilustraci této vzpomínky na geniálního umělce, je poutní kostel Jména Panny Marie v obci Křtiny vzdálené 24 km od Brna. Obec v údolí potoka se pyšní legendou, že zde křtili již Cyril a Metoděj a jejich žáci. Další legenda praví, že r. 1210 se na rozkvetlém stromě objevila soška Panny Marie, což se stalo rok poté, co byl založen premonstrátský klášter v Zábrdovicích, který vlastnil i pozemky ve Křtinách. Soška byla přenesena do obce, byl postaven první kostel a rozvíjel se silný mariánský kult. Původ sošky, která se přes četné dějinné události dochovala, je nejasný, patrně vznikla ve Francii.
Během let se množily záznamy o zázračných uzdraveních, původní kostel ani druhý postavený v 15. stol. nestačily zástupům poutníků a bylo třeba problém řešit. Peníze na stavbu nového chrámu věnovala majitelka boskovického panství jako dík za uzdravení své i svého manžela. Plány na novou kněžskou rezidenci i nový kostel vypracoval Santini a od r. 1712 se začala stavět nová rezidence a poté i kostel. Stavba se protahovala, kostel byl dokončen až r. 1744, tedy 21 let po smrti Santiniho (obr. 8).
Přesto, že chrám nebyl v úplnosti dokončen a ambity vznikly pouze na jedné straně chrámu (obr. 9), je považován za nejkrásnější barokní stavbu v českých zemích. Je postaven na půdorysu řeckého kříže a vyzdoben freskami o rozměru téměř 3 000 m2. Jsou dílem Jana Jiřího Etgense, obrazy od Ignáce Raaba a dalších. Soška Panny Marie považovaná za zázračnou je umístěna na hlavním oltáři (obr. 10).
Po zrušení zábrdovického kláštera Josefem II. se část řeholníků přesunula do Křtin a poutní kostel se stal farním. Klášter nebyl nikdy obnoven a kostel dokončen. Při výzkumu, který předcházel rekonstrukci v r. 1974, byla objevena krypta, která sloužila jako kostnice. Mezi ostatky bylo nalezeno 12 lidských lebek označených kresbou vavřínového věnce a písmenem T. Jedná se jistě o ostatky významných osob, snad dokonce dvanácti z českých pánů popravených v r. 1621 na pražském Staroměstském náměstí. V jedné ze stěn ambitů je instalována zvonkohra dokončená r. 2007. Tvoří ji 27 zvonů, které odlil Petr Matoušek ve své dílně v holandském Aspenu. Může hrát až 1 000 melodií a je největší zvonkohrou ve střední Evropě. Budovy původně patřící církvi jsou dnes majetkem Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy university v Brně.
Uvedli jsme tedy pouze tři chrámy z rozlehlého Santiniho díla, ale domníváme se, že pro svou vzájemnou odlišnost mohou toto dílo dobře ilustrovat.
Literatura
[1] Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. František Honzák, redaktor. Libri Praha 1996. ISBN 80-85983-06-0
[2] Mojmír Horyna: J. B. Santini-Aichel – Život a dílo. Praha: Karolinum, 1998, ISBN 80-7184-664-3
[3] www.santini.cz/architektura.html
[4] www.archiweb.cz/jan-blazej-santini-aichel
