Jarní krize 2012 a kdo za ní může (Úvodník 05/2012)

Jarní Stavební veletrhy Brno vyvolávají diskuse ještě tři, čtyři týdny po jejich skončení. Někdo je považuje za propadák, jiný říká, že předčily očekávání.

Nápadného úbytku prodané výstavní plochy si všiml každý. Věrným vystavovatelům to však moc nevadilo, někteří si rovnou na stáncích pochvalovali, že mají více návštěvníků. Byl zaznamenán postřeh, že mezi návštěvníky přibylo zvídavých lidí a ubylo sběračů bonbonů a prospektů. A to vše za velmi hezkého, slunného počasí. Opět se potvrdilo, že nelitoval ten, kdo měl co předvést.

Prázdné či poloprázdné haly jsou nemilé hlavně z pohledu veletržní správy. Většina vystavovatelů čekala a bude očekávat znatelně levnější vystavování při stejné úrovni služeb. Sami vystavovatelé ostatně museli zlevnit a totéž očekávají od veletržní firmy. Otázka je, do jaké míry tohle může rozhodnout management. Odpovědnost je totiž každopádně na straně vlastníků. Až čas ukáže, jsou-li opravdoví podnikatelé a jsou-li připravení zakousnout se do problému, nebo jen obyčejní kupčíci akcií.

Letošní jaro eskalovala představa, že za všechny potíže a krize mohou rozkrádači, tzn. ti, kteří vypisují nové daně, a ti, kteří si z vybrané hromady odsypávají rovnou do kapsy. Těžiště problému je asi jinde. Nakousl ho jeden obchodník významné tuzemské firmy působící ve stavebnictví:

“Měl jsem rozjednáno několik slibných zakázek, dá se říct před podpisem, ale pak kdosi vypustil na veřejnost, že za rok či dva se znovu rozjede dotace Zelená úsporám. A z obchodů sešlo s tím, že zákazník bude čekat na dotaci...” Je jasné, že vakuum, které vzniká před dotací, má protipól ve vakuu, které vzniká po dotaci, když už peníze došly – což je současnost.

Dalším krizovým faktorem je zelená a unijní politika. Přední kanadský environmentalista Patrick Moore, zakladatel organizace Greenpeace, ze které později vystoupil, řekl, že: „... po pádu berlínské zdi se do Greenpeace přesunuli levicoví političtí aktivisté, kteří do ní zanesli třídní boj. Greenpeace tak opustili vědu a logiku. Posunuli se směrem k ekologickému extremismu, který je protilidský, protivědecký, protitržní a proticivilizační.”

Levicoví aktivisté a nositelé třídního boje zalezli i jinam. Zejména do evropských struktur, centrálních bank a finančních institucí. A speciálně v ČR do různých stran, spolků, normalizačních úřadů, na vysoké školy atd.

A výsledky jejich „práce” jsou už vidět. Vznikají např. stavební normy, které jsou nezvykle přísné a prodražují tak výstavbu a prohlubují krizi. A zároveň jednostranně protěžují vybrané materiály, řešení a typy staveb, zatímco jiné naopak diskriminují či rovnou zakazují. Oficiální heslo je cosi ve smyslu „vychovejme si lepšího, nového člověka”. Ve skutečnosti jde o skrytý lobismus.

Ještě krizovější potenciál má zmatečný boj proti globálnímu oteplování. Ten je založen na dotacích a na zákonech stranících tzv. zeleným technologiím. Tento boj je pro svobodný trh jedem: deformuje ceny, vede k inflaci, zavádí ekoprotekci a automaticky vede ke krizím. Ty propukají, když dojdou peníze. A levicoví aktivisté pak křičí, že „zase selhal trh”.

Celý ten systém by se už zhroutil, nebýt centrálních bank, které krize zahánějí tištěním peněz. Účinek je, jako když polijete nemocného s horečkou ledovou vodou. Banky rozhazují nové bankovky tak, že nakupují vládní dluhopisy nebo jiné, tzv. cenné papíry. Jejich hodnota se tím zdánlivě nafukuje. To vyvolává inflaci. Hlavní však je, že když bubliny splasknou, lidé mohou dluhopisy a akcie hodit do popelnice. Zhroutí se všechny důchodové i jiné pilíře a miliony až miliardy lidí přicházejí o úspory, práci, obživu, svobodu. Sice to ještě není socialismus, ale ...