K ekonomickým aspektům globalizace

Nemá-li lidstvo dospět ke katastrofám, mělo by se přihlásit k nutnosti hlubších korekcí dnes neudržitelného ekonomického, sociálního i environmentálního samopohybu dnešního světa. Současné politické systémy a mechanismy selhávají při řešení tohoto problému a ani náboženské a kulturní instituce k řešení dostatečně nepřispívají.

Úvodem

Pod pojmem globalizace jsou v současnosti chápány takové jevy a procesy, které mají celosvětový dosah. Jsou vyjádřením či důsledkem současných aktivit lidstva (lidského druhu) jako pravděpodobně nejvyspělejší formy života na této planetě. Globální dopady lidského jednání jsou poměrně novým jevem, který se začal zřetelněji projevovat teprve přibližně od poloviny 20. století.

Dokud bylo osídlení Země lidmi relativně řídké a lidské poznání neproniklo hlouběji do podstaty hmoty, nevznikaly při využívání přírody závažnější problémy. Je známo, že počet lidí na světě začal exponenciálně narůstat teprve s počátky průmyslové revoluce zhruba od 16. století (kdy lidstvo světa v souhrnu čítalo přibližně půl miliardy a více nemělo nikdy předtím), v 18. století činil miliardu, do konce 20. století narostl na 6 miliard a do roku 2050 se odhaduje pravděpodobný růst až na 10 miliard lidí.

Situace se kvalitativně změnila zejména ve 20. století a to jak v důsledku enormně narůstající hustoty celkového osídlení Země, tak i v důsledku toho, že lidé začali výrazně měnit charakter původních přírodních procesů, které udržují rovnovážné podmínky pro život na této planetě. Tyto změny přírodních procesů začaly být vyvolávány spalováním fosilních paliv a následnými emisemi škodlivin, zásahy prostřednictvím rozvoje syntetických chemických procesů a syntetických látek, využíváním radioaktivních zdrojů, enormními zábory přírodních území a jejich přeměnou na zastavěná a zpevněná území atd. Například nedávná studie Institutu světových zdrojů (WRI) o stavu ŽP na Zemi (HN, 18. 4. 2000) vypracovaná pro OSN konstatuje, že za posledních 100 let zmizela polovina světových mokřadů, ubyla polovina světových pralesů, bylo přehrazeno 60 % největších světových řek, atd.; další mizení jednotlivých složek světového ekosystému může mít »devastující účinek« na další lidský vývoj a »tento trend je potřebné zvrátit«.

V podstatě lze říci, že první projevy globalizace byly nastartovány s prvním atomovým výbuchem a nejsou vůbec lidské komunitě ke cti, protože byly spojeny především s nahromaděním takového množství zbraní globálního ničení zejména v podobě jaderného potenciálu, který byl schopen několikanásobně vyhladit prakticky veškeré vyšší formy života na Zemi. Že se za dalších padesát let tento ničivý potenciál ani po mnoha mezinárodních vyjednáváních příliš nesnížil, ale spíše zmodernizoval v účinnosti zabíjení, je velmi pravděpodobné, resp. téměř jisté.

V současnosti sílí ve světě poznání, že kvalita životního prostředí a integrita přírodního bohatství naší planety mají zcela zásadní význam pro kvalitu současného i budoucího života. Navzdory tomu, že od stockholmské konference OSN o životním prostředí v r. 1972 uplynulo již třicet let a navzdory tomu, že světová komise vedená paní. Brundtlandovou vyjádřila v r. 1987 výslovné varování, že lidské aktivity porušují přírodní ekosystémy v míře, která se blíží »prahu lidského přežití«, lidé v praktické podobě dosud nezačali tyto problémy řešit v míře odpovídající jejich závažnosti.

Tradiční systémy výroby a spotřeby v tržních ekonomikách, založené převážně na individualistickém paradigmatu neoklasické ekonomie hlavního proudu, kombinované s negativními ekologickými důsledky bývalých centrálně plánovaných ekonomik a vlivy chudoby v rozvojových zemích, vyúsťují společně do podoby »neudržitelného« vývoje s řadou globálních hrozeb, jakými jsou globální oteplování, vyčerpávání ozónové vrstvy, kyselé deště, vymírání rostlinných i živočišných druhů, toxické znečišťování atd.

Zároveň je zřejmé, že procesy globalizace nemají jen negativní důsledky. Protože jsou následkem stále intenzivnějšího propojování původně oddělených lidských komunit, má takové propojování také své významné kladné stránky v tom, že obohacuje svět v oblasti vědy a kultury, zlepšuje vzájemnou kontrolu společenských systémů a jednání jednotlivců v nich a posiluje prvky demokracie a postupného chápání, že různá etnická společenstva jsou jen součástmi jednoho lidského druhu. Je proto vhodné se podívat na příčiny a zdroje globalizace podrobněji, a to zejména z hlediska jejich ekonomických souvislostí.

Historické příčiny globalizace

Odpověď na příčiny globalizace je nutné hledat již v počátcích průmyslové revoluce, která za relativně krátkou dobu dvou až tří století umožnila vznik nebývalého hospodářského potenciálu. Průmyslová revoluce, která v posledních dvou až třech stoletích umožnila vznik moderního kapitalismu, přinesla ohromné zvýšení produkčních schopností tržních ekonomik tzv. »ekonomicky vyspělých« zemí a postupně přinášela zlepšování možností výživy i v zemích rozvojových. Bylo toho však dosaženo jen za cenu nebývalé devastace přírody Země, která je a ještě dlouho bude jediným reálně dosažitelným životním prostředím lidstva.

Lidé zdědili zásobu přírodního kapitálu (příznivých podmínek Země pro život), která se utvářela po dobu přibližně 3,8 miliardy let; za posledních 100 let však zničili svými ekonomickými aktivitami a honbou za ekonomickým prospěchem významnou část svých životních podmínek. Přelidnění, chudoba, nevzdělanost a mezinárodní zadlužení jsou podobně mocné hnací síly devastace životního prostředí.

Příčiny globalizace lze tedy hledat ve dvou souběžných jevech, v enormně narůstajícím hospodářském potenciálu, který byl umožněn zásadní změnou institucionálních rámců pro jednání lidí v nastupující průmyslové revoluci, a v souběžném exponenciálně rostoucím počtu světového obyvatelstva.

Nástup průmyslové revoluce spojený s prosazováním osobních svobod jednotlivce přinesl změnu v hodnotovém (eticko-institucionálním) systému, která představovala zásadní obrat v obsahu morálních pravidel pro ekonomické činnosti.

Středověký systém hodnot a postojů vycházel u evropských národů z víry v posvátnost přírodního světa, z morálních zábran vůči půjčování peněz na úrok, z přesvědčení, že osobnímu zisku a hromadění má být zabráněno a že práce je určena pro užitek skupiny (kolektivu, společenství) a že obchod je oprávněný jen pro obnovení dostatku pro kolektiv a že opravdové odměny čekají až na onom světě. Ve všech raných společnostech hrál důležitou roli princip »domácího hospodaření«, z řeckého oikonomia. Soukromé vlastnictví bylo oprávněné jen v rozsahu, který sloužil blahu všech. Slovo »privátní« pochází z latinského privare (připravit někoho o něco), což podtrhuje a vysvětluje rozšířený středověký názor, že vlastnictví má být v prvé řadě společné (F. Capra, 2002).

Až do 17. století se lidé se samostatnými ekonomickými jevy odtrženými od života nesetkávali. Teprve v 17. století se v Anglii rozšířil celostátní trh (výroba pro anonymního zákazníka) a odtud se pak šířil do celého světa. Jakmile jednotlivá národní společenství začala opouštět podílnické (společné, obecní) vlastnictví a začala zastávat více individualistické postoje, lidé přestávali soukromé vlastnictví chápat jako újmu kolektivu a preferenci dostávalo opačné pojetí, vycházející z toho, že základem by mělo být soukromé vlastnictví a že společnost by o něj jedince neměla připravit bez řádného zákonného procesu (F. Capra, 2002).

Zásadní obrat v morálním kodexu pro ekonomické činnosti, spočívající v opuštění morální povinnosti vůči komunitě a společnému vlastnictví a v nastavení nové orientace jednotlivců na vlastní prospěch, vyjádřil ve svém díle např. Adam Smith, považovaný za otce moderní ekonomie. Vyjádřil přesvědčení, že jednání jednotlivců ve vlastní prospěch (self-interest) podporuje prospěch společnosti lépe než vědomé úsilí o takový společenský prospěch. Smith píše: „Sledováním svého vlastního prospěchu nejčastěji podporuje prospěch společnosti efektivněji než kdyby tak činil záměrně“ (Smith, 1776, kniha IV, kap. 2, str. 477).

Nicméně je nutné poznamenat, že důvěra A. Smithe v liberální systém »laissez-faire« nebyla neomezená, neboť si uvědomoval možnosti nespravedlivého rozdělování zdrojů a důchodů i v podmínkách relativní ekonomické svobody. I později mnoho myslitelů dokazovalo, že princip »laissez-faire« nezajišťuje ochranu lidské svobody; např. Francouz Lacordair v r. 1848 napsal: „V soustavě, která plodí nerovnost moci a bohatství, svoboda potlačuje a zákon osvobozuje“; podobně např. Riviere, 1932: „Ekonomická svoboda podle koncepce liberálů je svoboda pro silné, aby mohli potlačovat slabé“ (viz E. James, str. 142, 143).

Druhou nespornou příčinou vzniku globálních jevů je dosavadní podoba tržních ekonomik, kapitalismus, který je „finančně výnosným, avšak neudržitelným vybočením ve vývoji lidstva“ (Hawken, Lovins&Lovins, 1999). Jde jak o podobu tržních ekonomik, tak o orientaci na konzumní životní styl většiny, málo zasažené environmentálním vzděláváním.

Jednou z klíčových charakteristik současných tržních ekonomik je, že ekonomické činnosti jsou uskutečňovány pro zisk, a to na základě získávání práce jako tržního zboží. Současné kapitalistické firmy fungují na principu maximalizace zisku pro své vlastníky (minimalizujíce pracovní a ostatní náklady), což vyvolává potřebu nekonečného ekonomického růstu a expanze. Ekonomický prospěch z investování kapitálu způsobil v posledních dvou stoletích nebývalý ekonomický růst a blahobyt přibližně pětiny světového obyvatelstva v tak zvaných »vyspělých« tržních ekonomikách. Současně však způsobuje, že oněch 20 % obyvatel »ekonomicky vyspělých zemí světa« spotřebovává 80 % světové energie a dalších přírodních zdrojů (Scheer, 1999). Nikdy nekončící snaha kapitálu o zhodnocení a z toho plynoucí rostoucí tlak na přírodní životní prostředí je vedle přelidnění v rozvojových ekonomikách nejpodstatnější příčinou neudržitelnosti dosavadních způsobů hospodaření.

Je-li současný svět charakterizován tím, že kapitál a převážně morálně opotřebené technologie z vyspělých zemí jsou přesunovány do rozvojových ekonomik, kde s použitím levné pracovní síly vytvářejí masovou produkci, která je zpětně dovážena do rozvinutých ekonomik, a jestliže tento dopravně neúnosný trend způsobuje, že 80 % světové energie a přírodních materiálů je spotřebováváno ve vyspělých zemích, a je-li tento trend zároveň provázen rychlým nárůstem ekonomických rozdílů mezi rozvinutým a rozvojovým světem, je nutné zásadně přehodnotit celou teorii světového obchodu, zahrnout do cen přírodních zdrojů všechny externí efekty z čerpání přírody a konečně také zavést ekonomické ohodnocení netržních služeb přírody do ekonomického systému.

Nevyjasněné otázky mezinárodního obchodu a jeho vlivu na udržitelnost ekonomického rozvoje by se měly stát předmětem jednání příštích světových fór. Např. Agenda 21 z Ria v článku 2.3 konstatuje, že liberalizace obchodu je podporou trvale udržitelného rozvoje. Liberalizace obchodu může samozřejmě prospívat oběma obchodujícím stranám, avšak jen za předpokladu, že obchod probíhá v rovnovážných podmínkách. V praxi se však tvrzení, že volný obchod poskytuje slabším (rozvojovým) ekonomikám příležitost rozvinout silnou ekonomiku, která nebude muset spoléhat na využívání přírodních zdrojů a levné pracovní síly, ukazuje být tvrzením nesprávným, protože stojí na nerealistických předpokladech teorie komparativních výhod (která například předpokládá, že kapitál nepřekračuje mezinárodní hranice).

Za otce teorie komparativních výhod je považován David Ricardo, který ve své hlavní práci z r. 1817 »Zásady politické ekonomie a zdanění« formuloval základní principy této teorie. V ní ukazuje, že pro blaho každé země je nejlepší, aby vyráběla ta zboží, k jejichž výrobě má nejpříhodnější podmínky, a směňovala je za zboží jiných zemí, protože tím zvětšuje množství a výběr předmětů, za něž je možno utratit důchod. Autor přitom explicite píše o tom, že na základě zkušeností nepředpokládá, že by kapitál migroval přes národní hranice (Ricardo, 1956, s. 98-112).

Teorie komparativních výhod je některými mezinárodními organizacemi využívána ke zdůvodňování prospěšnosti rozšiřování mezinárodního obchodu. Přitom ale v praxi neustále rostoucí mezinárodní obchod nejenže nesnižuje dramatické ekonomické rozdíly mezi vyspělými a rozvojovými ekonomikami a rozdíly mezi bohatými a chudými, nýbrž naopak tyto rozdíly stále prohlubuje. Jestliže podle údajů OSN v r. 1960 činily příjmy nejbohatší pětiny lidstva asi třicetinásobek v poměru k nejchudším 20 % obyvatel, pak na počátku 90. let činil tento poměr asi šedesátinásobek a v r. 2000 již čtyřiasedmdesátinásobek.

Ricardova teorie komparativních výhod se následně vyvinula do nelineární Hecksher-Ohlinovy teorie, v současnosti někdy citované v zobecněné podobě jako Hecksher-Ohlin-Vankova teorie (Maskus, 1985). Důležitým závěrem této teorie je, že přinejmenším některé země ve světě musí získávat a žádné země ztrácet z takových transakcí. Pak svět jako celek bude získávat.

Náčrt možných postupů k tlumení negativních forem globalizace

Jeden z vykladačů Ricardovy teorie komparativní výhody, Jaroslav Vanek, v posledních letech tuto teorii prohlašuje za nevhodnou pro výklad současného mezinárodního obchodu a místo teorie komparativních výhod formuluje pro současné podmínky ekonomické globalizace tak zvanou teorii destruktivního obchodu. V této své nové teorii ukazuje, že z přesunů kapitálu a technologií z rozvinutých do méně vyvinutých ekonomik získávají především nadnárodní společnosti, zatímco jak rozvinuté, tak méně vyvinuté ekonomiky z takových přesunů ztrácejí (Vanek, 2002).

J. Vanek na základě celoživotního studia cest humanizace ekonomických činností doporučuje systém ekonomické demokracie, která by mohla být ukončením evolučního cyklu od otroctví přes nadvládu peněz až k úplné svobodě. Ke splnění těchto cílů je nezbytné podporovat vzdělávání a rozvoj malého a středního podnikání, zejména podporovat samosprávné způsoby podnikání, které umožní zaměstnancům pracovat nejen pro mzdu, nýbrž realizovat také vyšší lidské potřeby. Podnik je samosprávný, pokud pravomoc a odpovědnost nesou lidé pracující ve firmě a tito lidé pracující ve firmě se také rovným dílem podílejí na čistých výsledcích produkce; naopak ti kdo stojí mimo firmu, například ti, kteří poskytují kapitál, nemohou mít rozhodovací pravomoc a odpovědnost a nemohou si proto přivlastňovat žádnou jinou část celkového či čistého produktu než pouze smluvně zakotvený úrok za půjčený kapitál. Zatímco v současných kapitalistických firmách kapitál najímá práci, v samosprávných firmách práce najímá kapitál.

Kdybychom žili ve světě ekonomické demokracie, kde podniky maximalizují svůj vlastní důchod na pracovníka jako demokratické celky řídící své vlastní záležitosti, pak takové výsledky, jaké známe ze současného světa, by nebyly možné. Demokratické firmy by v rozvojových zemích mohly maximalizovat své důchody na pracovníka a tak přinášet nejen subsistenční mzdy kapitalistického světa, ale také výsledky trhů jejich produktů, podnikání, atd. Především však, snad s přispěním mezinárodní komunity, by mohly vybrat rozvojový model a strategii přiměřenou jejich geografické poloze a podmínkám světové ekonomiky. Ve stejné humánní rovině ti, kteří jsou propuštěni ze zpracovatelské sféry v bohatých zemích, často představují enormní a nenapravitelné ztráty vysoké kvalifikace nenahrazené pozitivními efekty v nízce produktivních službách (Vanek, 2002).

Nemá-li lidstvo dospět ke katastrofám, mělo by se přihlásit k nutnosti hlubších korekcí neudržitelného ekonomického, sociálního i environmentálního samopohybu dnešního světa. Současné politické systémy a mechanismy selhávají při řešení tohoto problému a ani instituce náboženské a kulturní k řešení dostatečně nepřispívají.
(převzato z přílohy Zpravodaje Silikátového svazu č. 4/2002)

Literatura:

Capra, F. Bod obratu, 2002
HAWKEN, P., LOVINS, A.B., LOVINS, L.H. Natural Capitalism, The Next Industrial Revolution. Earthscan Publications Ltd, London 1999, 396 s.
Human Development Report. UNDP, 2001.
James, E. Dějiny ekonomického myšlení 20. století. Praha: Academia, 1968.
LUTZ, M.A. and LUX, K. Humanistic economics: The New Challenge. New York: The Bootstrap Press, 1988.
MASKUS, K.E. A test of the Hecksher-Ohlin-VanekTheorem: the Leontief Commonplace. Journal of International Economics, 1985, no. 3-4, p. 201-212.
Návrh strategie udržitelného rozvoje ČR, ČEÚ 2002, http://www.ceu.cz/sur
Ricardo, D. Zásady politické ekonomie a zdanění. SNPL, 1956.
SCHEER, H. Sluneční strategie, Politika bez alternativy. Nová Země 1999, 284 s.
Smith, A. The Wealth of Nations. Methuen, 1961.
State of the World 2002, Special World Summit Edition, The World Watch Institute, W. Norton, New York 2002 (FLAVIN, C., FRENCH, H., GARDNER, G. Eds.)
VANEK, J. Komparativní systémy, destruktivní obchod a spravedlivé rozdělování ve světě.
Politická ekonomie, č. 4, 2002, s. 567-577.