Kamil Hilbert, architekt a průkopníkpamátkové péče – 1. část

Stejně jako v minulých letech bychom i letos občas rádi vzpomněli na kulatá výročí některých našich architektů. Jako prvého chceme připomenout architekta Kamila Hilberta (1869–1933), od jehož úmrtí letos uplyne 80 let [1].

Mládí a první období tvorby

Narodil se 12. února 1869 v Lounech a zemřel 25. června 1933 v Praze, pohřben je ve vyšehradském Slavíně. Byl čtvrtým dítětem JUDr. Petra Pavla Hilberta (1834 Plzeň – 1906 Louny) a malířky Kateřiny Hilbertové, roz. Reifové (1839 Letiny – 1897 Louny), po které patrně zdědil výtvarný talent. Po dvou letech od Kamilova narození, 19. 1. 1871, se ještě narodila dvojčata, Jaroslav, budoucí spisovatel a dramatik [2], a Emilie, později provdaná za ředitele místní nemocnice MUDr. Otokara Purkyně, vnuka Jana Evangelisty Purkyně.

Dětství, mládí a studia

Kamil Hilbert vyrůstal v Lounech v době, kdy se město rychle rozvíjelo také zásluhou Kamilova otce Petra Pavla Hilberta [3]. Petr Pavel Hilbert byl právník, ale měl zájem i o národohospodářství. Do Loun přišel v roce 1868 jako zemský advokát po krátké praxi v Trutnově a Plzni. V bohatém chmelařském kraji měl jako právník dobrou existenci, ale rychle se zapojil i do veřejného života, hlavně práce v městském zastupitelstvu. Byl předsedou lounského klubu Národní strany svobodomyslných, roku 1878 se stal prvním radním a v roce 1882 starostou, kterým byl po dobu sedmnácti let.

Rodina bydlela v domě, který zadní částí přiléhá ke kostelu sv. Mikuláše a průčelím hledí do náměstí. Dům je dochovaný (obr. 1) a jsou na něm umístěny dvě pamětní desky, jedna připomíná působení Petra Pavla Hilberta a druhá práci Kamila Hilberta (obr. 2).

Za dobu, kdy Petr Pavel Hilbert stál v čele města, se město značně změnilo. V letech 1886–87 byla podle projektu arch. Hellera postavena nová radnice a městská nemocnice, starosta Hilbert prosadil stavbu nového cukrovaru i železniční přípojky s opravárenskými dílnami. Byla otevřena vyšší reálka a další školy.

V době Kamilova mládí se od roku 1885 pod vedením architekta Josefa Mockera (1835–1899) [4] rekonstruoval pozdně gotický kostel sv. Mikuláše (obr. 3), skvostná poslední práce architekta a stavitele Benedikta Rieda (Rejta) (asi 1454–1534 Louny) [4] z let 1520–38, jehož dokončení se však Ried nedožil a je v kostele pohřben. Mladý Kamil se restauračních prací i účastnil. Snad i to mělo vliv na jeho rozhodnutí věnovat se stavitelství. Absolvoval Vyšší průmyslovou školu v Plzni a poté odešel na studia do Vídně. Nejprve prošel krátkou praxí v ateliéru Maxe Fleischera, žáka a spolupracovníka F. Schmidta. Pak vstoupil na vídeňskou Akademii výtvarných umění a studoval ve speciální škole profesora V. Lundtzeho, kde získal dokonalou znalost historických slohů, což byl základ pro jeho budoucí zaměření architekta – památkáře. Ale to byla ještě vzdálená budoucnost.

Architekt a projektant

Kamil Hilbert se po ukončení studia ve Vídni vrátil do Loun a otevřel si vlastní architektonickou kancelář. Doba byla velmi příznivá. S rozvojem města souvisela rozsáhlá bytová i veřejná výstavba a Kamil Hilbert již od počátku své činnosti dostával četné zakázky. Nejvíce se jich soustředilo na nově budovanou Poděbradovu třídu, která vede od středu města k tehdy nové jižní části města. Na rohu této ulice Kamil Hilbert v letech 1898–99 projektoval a postavil sokolovnu (obr. 4) a na ni navazující čtyři obytné domy, z nichž dům čp. 597 (obr. 5) stavěl pro svého švagra MUDr. Otokara Purkyně a sousední dům čp. 598 (obr. 6) stavěl původně pro sebe. Architekt na malém městě byl nejen projektant, ale i vedoucí svých staveb, tak pracoval i Kamil Hilbert. Všechny Hilbertovy stavby v Lounech byly budovány v historizujících slozích s příměsí secese a na fasádě byly bohatě zdobené. Při výzdobě Hilbert spolupracoval s akademickým malířem Jano Kohlerem a místním malířem Emilem Holárkem, ale většina původní výzdoby se nedochovala.

Protější strana Poděbradovy ulice byla věnována dvěma školám podle Hilbertových projektů. Na rohu proti sokolovně je budova původně zvláštní školy, na kterou navazuje rozlehlá budova dnešního gymnázia, původně reálky (obr. 7). Obě školy jsou opravené a vypadají velmi dobře. Třetí školní budovou od Kamila Hilberta v Poděbradově ulici, která navazuje na výše zmíněné obytné domy, je bývalá součást obchodní školy, dnes základní umělecká škola.

Dalším místem s Hilbertovými stavbami je ulice Na Valích a její okolí. Zde jsou dochovány dva obytné domy čp. 629 a 630 a na rohu ulic Na Valích a Táboritské je bývalý obchodní dům čp. 662 postavený pro tiskaře Ventru (obr. 8). Je zajímavý gotizujícím stylem se secesními prvky. Bohužel na rozdíl od všech výše zmíněných staveb je ve špatném stavu.

Poslední dům od Kamila Hilberta je v Hilbertově ulici pojmenované na počest Kamilova otce Petra Pavla Hilberta. Má čp. 67, součástí výzdoby fasády je i jméno Kamil Hilbert. Patřil rodině Sýkorových, malíř Zdeněk Sýkora (nar. roku 1920) je autorem opony divadla Vrchlického v Lounech a řady obrazů umístěných v místní Galerii Benedikta Rejta. Dům se v současné době opravuje.

Kamil Hilbert v Lounech působil pouze v letech 1896 až 1900, kdy byl po smrti Josefa Mockera pověřen dostavbou Katedrály sv. Víta v Praze, ale za necelé čtyři roky zde vytvořil nepřehlédnutelné dílo. V životě města se uplatňoval i společensky, v letech 1898–99 byl starostou místního sokola a členem mnoha místních spolků.

Před odchodem do Prahy svou kancelář předal Jindřichu Grünerovi, který pokračoval v jeho práci, ale do Loun se přirozeně ještě vracel. Do roku 1902 dokončil po Mockerovi rekonstrukci kostela sv. Mikuláše a později v Lounech ještě rekonstruoval malý gotický kostel Matky Boží z let 1488–92 (obr. 9). Byl to filiální kostel při sv. Mikuláši postavený na Pražském předměstí pro potřeby místních obyvatel, ale v době Josefa II. byl zrušen. Kamil Hilbert kostelík rekonstruoval v roce 1913 pro potřeby archívu kostela sv.Mikuláše.

Průkopník památkové péče

V období po odchodu Kamila Hilberta do Prahy do vypuknutí 1. světové války v Lounech pracovali další architekti, kromě Hilbertova pokračovatele J. Grünera zde působil i Antonín Pfeiffer či Jan Kotěra [5], který v letech 1900–1914 projektoval kolonii rodinných domků v podobě zahradního městečka, jehož realizaci však omezilo vypuknutí války. Rozsah prací těchto architektů však zdaleka nedosahuje množství staveb od Kamila Hilberta.

Kamil Hilbert prožil dětství a mládí v Lounech plném historických památek jako je gotický dům Sokolů z Mor, dnes muzeum, či renesanční dům Daliborka, dnes Okresní archív, sledoval a sám se i účastnil rekonstrukce kostela sv. Mikuláše prováděné pod vedením Josefa Mockera, zabýval se i rekonstrukcí Žatecké brány (obr. 10), to vše jej ovlivňovalo a vzbudilo v něm zájem nejen o rekonstrukce, ale také o uchování historických památek. V raném období jeho tvorby, kterému je věnován tento článek, se toto zaměření ještě nemohlo projevit, ale práce v tomto období lze považovat za přípravu na pozdější rekonstrukce řady sakrálních staveb a především na dostavbu Katedrály sv. Víta. Jak bude zřejmé z druhé části naší vzpomínky, každé Hilbertově rekonstrukci předcházel pečlivý archeologický průzkum a snaha co nejvíce zachovat cenné dochované prvky každého objektu. Tím lze Kamila Hilberta považovat za průkopníka památkové péče u nás [6].

Literatura

[1] Český biografický slovník XX. století. Josef Tomeš a kolektiv. Paseka, Petr Meissner, 1999, ISBN 80-7185-245-7, ISBN 80-7185-248-1 (soubor)

[2] Jaroslav Hilbert: Dům na náměstí (Vzpomínky z dětství). Praha, Československé podniky tiskařské a vydavatelské, 1922

[3] Louny. Bohumil Roedl, editor, Hluštík A. at al. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, ISBN 70-8106-662-1

[4] Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. František Honzák, redaktor. Libri, 1996, ISBN 80-85983-06-0

[5] Milan Kašpar, Alena Michálková: Výročí Jana Kotěry. Stavebnictví a interiér 19, 2011, č. 6, s. 33-35.

[6] Eva Fantová: Kamil Hilbert, průkopník památkové péče první čtvrtiny 20. století. Zprávy památkové péče, 56, č.1/2 (1996), s. 61-68.