Kamil Hilbert, architekt a průkopníkpamátkové péče – 2. část
Druhou část vzpomínky na život a práci architekta Kamila Hilberta (1869–1933) bychom chtěli věnovat Hilbertově tvorbě od roku 1900 v Praze, kam přišel po krátkém působení v rodných Lounech [1] jako stavitel nové části katedrály sv. Víta na Pražském hradě, ale kde se věnoval i další činnosti, zejména restaurátorské a památkářské [2].
Dostavba katedrály sv. Víta (obr. 1) byl problém, který přetrvával staletí. Po velkorysém začátku v době Karla IV. se v důsledku husitských bouří stavba zastavila, v období renesance byl postaven ochoz jižní věže, Wohlmutova kruchta v katedrále a před katedrálou kaple nad hrobem sv. Vojtěcha. Po přerušení prací v době třicetileté války naděje na dostavbu ožila za vlády Leopolda I., kdy byly vypracovány plány na barokní novou část katedrály s kupolí nad hrobem sv. Vojtěcha, ale nedostatek financí realizaci zabránil.
Dostavba chrámu sv. Víta
Až v období romantismu v 19. století, kdy se i v jiných evropských městech dokončovaly v minulosti nedostavěné katedrály, např. v Kolíně nad Rýnem, byla v roce 1859 v Praze založena „Jednota pro dostavbu chrámu sv. Víta”, začala oprava stávající části chrámu a v roce1867 arch. Josef Kranner (1801–1871) vytvořil první projekt a model chrámu. Po Krannerově smrti se prací ujal Josef Mocker [3] a roku 1873 byl položen základní kámen nové části katedrály. Katedrála měla mít přísně novogotickou podobu, goticky měla být přestavěna i jižní věž s barokní kupolí z r. 1770. Projekt byl již vypracován a schválen, ale jeho realizaci zabránila Mockerova smrt v roce 1899 [4].
Pokračováním stavby byl pověřen Kamil Hilbert. V té době byly obě průčelní věže dovedeny až k okenní růžici a zdi hlavní lodi až ke klenbám, takže horní části průčelních věží a kruhové okno (rozeta) jsou již Hibertovým dílem (obr. 2). Hilbert musel respektovat Mockerovu koncepci, ale pracoval již v duchu počínajícího rozvoje památkové péče a snažil se zachovat vše cenné, co zbylo z minulosti. Především zabránil přestavbě jižní věže, vedle které již Mocker odkryl západní kryptu předrománské baziliky. Hilbert zde pokračoval a od roku 1906 pracoval na obnově kaple sv. Václava. Archeologickým průzkumem prostoru pod kaplí odkryl jižní apsidu rotundy sv. Víta a objevil hrob sv. Václava. Dalším průzkumem byly odkryty zbytky rotundy a zbytky Spytihněvovy a Vratislavovy baziliky, které byly zpřístupněny veřejnosti. Nad nimi byla postavena železná konstrukce, která nesla dlažbu kaple [5].
Práce v kapli sv. Václava vrcholily v letech 1911–13. Především bylo nutné zrekonstruovat klenbu, ve které byly trhliny, a jedno klenební pole hrozilo zřícením. Kamil Hilbert navrhl a řídil opravu klenby, očištění kaple od letité špíny, rekonstrukci a doplnění výbavy kaple novými předměty i předměty dochovanými z minulých dob. Restaurování nástěnných maleb vedl Max Dvořák, firma Anýž vyrobila nový lustr podle Hilbertova návrhu. Úprava náhrobku sv. Václava a oltáře je také Hilbertovo dílo.
Nad jižní vchod katedrály, na tzv. Zlatou bránu, byla nově osazena gotická mozaika „Posledního soudu”, kterou zrekonstruovali italští mistři pod vedením V. Foerstra. Nad Zlatou branou byl prázdný původní oblouk, který přímo symbolizoval nedostavěnost katedrály. Kamil Hilbert do oblouku navrhl novou kamenickou kružbu a tím vytvořil největší okno katedrály o rozměrech 11 × 15 m (165 m2). Dnes je vyplňuje vitráž Maxe Švabinského z let 1937–39, která stejně jako mozaika Zlaté brány představuje „Poslední soud” a zobrazuje postavy českých králů od Karla IV. po Rudolfa II.
Po vzniku Československé republiky v roce1918 bylo třeba rychle upravit reprezentační, obytné a kancelářské prostory pro prezidenta republiky. I touto prací byl nejprve pověřen Kamil Hilbert. Práce na katedrále ho však příliš zaměstnávaly a tak se této činnosti brzy vzdal. Architektem Pražského hradu se stal Josip Plečnik [6].
Kamil Hilbert pokračoval v budování katedrály. V letech 1924–28 velkou polemiku veřejnosti vyvolalo přenesení renesanční Wohlmutovy kruchty z let 1557–61 na severní stranu příčné lodi, čímž se propojila stará část katedrály s novou. Řada historiků vyjadřovala pochybnosti a obavy, zda se tím nenarušil původní vzhled staré části, ale Hilbert svůj názor obhájil.
To už se blížil rok 1929, domnělé milénium smrti sv. Václava a k tomuto datu bylo třeba chrám dokončit. V interiéru byly ještě dokončeny úpravy královské hrobky jako společné dílo Kamila Hilberta a Kamila Roškota.
K datu milénia byla katedrála slavnostně vysvěcena a otevřena a Kamil Hilbert byl oceněn čestným doktorátem ČVUT v Praze a jmenováním řádným členem České akademie věd a umění. Práce na vnitřní výzdobě katedrály však pokračovaly a Kamila Hilberta poutaly až do jeho smrti 25. 6. 1933. V posledních letech s ním spolupracoval i jeho syn Kamil. Po smrti Kamila Hilberta byla v triforiu nové části katedrály umístěna jeho busta a na vnější straně vstupní stěny vpravo pod rozetou společný medailon s Josefem Mockerem (obr. 3) vytvořený v roce 1929 V. Suchardou.
Restauratérská činnost
Zdálo by se, že práce na katedrále, rozsáhlá přednášková a publikační činnost spolu s účastí v různých vědeckých a uměleckých institucích musela Kamila Hilberta plně zaměstnávat, ale ve skutečnosti současně pracoval i na řadě dalších úkolů. Rozsáhlá byla zejména jeho činnost restauratérská [7], [8].
Již v našem předchozím článku [1] jsme se zmínili, že v rodných Lounech dokončil po Josefu Mockerovi opravu kostela sv. Mikuláše, ale poté restauroval gotické kostely na řadě dalších míst, např. v letech 1903–08 kostel sv. Štěpána v Kouřimi včetně úprav interiéru (obr. 4), kostel sv. Petra a Pavla v Mělníku, chrám sv. Bartoloměje se Šternberskou kaplí v Plzni a další.
Velkou restauratérskou prací Kamila Hilberta byla oprava děkanského kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi v letech 1908–1911. Kostel byl četnými předchozími opravami značně změněn a znehodnocen. Hilbert obnovil původní stanové střechy a upravil věž, takže kostel získal novou siluetu, ale vše cenné bylo zachováno. Podobně rozsáhlá byla rekonstrukce kostela sv. Jiljí v Nymburce provedená v letech 1913–14. Hilbert dostavěl původně nedokončenou gotickou věž, doplnil řadu architektonických detailů a stav interiéru (obr. 5).
Jednou z posledních restauračních prací byla oprava baziliky sv. Prokopa v Třebíči, na které s ním spolupracoval syn Kamil Hilbert mladší.
V Praze se Kamil Hilbert věnoval rekonstrukci dvou významných objektů, kostelu sv. Martina ve zdi a Novoměstské radnici. Kostel sv. Martina byl ve velmi špatném stavu. Během rekonstrukce byly v letech 1905–1906 odkryty románské prvky, ale některé části musely být nově doplněny. Pro některé z nich Hilbert zvolil secesní styl (obr. 6). Současně s kostelem sv. Martina byla v letech 1904–6 restaurována i Novoměstská radnice. Byly odstraněny pozdější dostavby a úpravy a radnice znovu získala podobu ze 16. stol. s původní gotickou síní v přízemí (obr. 7) a renesančními štíty. Neúspěšná byla Hilbertova snaha rekonstrukcí zachránit románský dům Andělské koleje. Přesto, že připravil plány rekonstrukce, byl dům zbořen.
Vlastní tvorba
Kamil Hilbert se věnoval i původní tvorbě. Ke kostelu sv. Remigia v Praze-Čakovicích přistavěl v letech 1904–5 půvabnou křestní kapli (obr. 8) a pro obec Štěchovice nový kostel sv. Jana Nepomuckého, který je považován za Hilbertovo nejlepší sakrální dílo. Navrhl i několik civilních staveb, na kterých je vidět vývoj jeho architektonického stylu, od goticko-secesního domu, který postavil v Praze 2 na Masarykově nábřeží č. 26 pro svého bratra Jaroslava (obr. 9), přes vilu v Dobřichovicích pro MUDr. J. Frantu a vilu Luisu u rybníka Babylon u Domažlic, po funkcionalistický styl budovy Živnobanky v Ostravě postavené v letech 1922–24. Hilbert je také autorem úprav několika starších domů.
Z tohoto stručného neúplného výčtu Hilbertových staveb a činností je zřejmé, jak rozsáhlé je jeho dílo. Snad proto, že nejvíce času a energie věnoval sakrálním stavbám, je Kamil Hilbert dnes poněkud v pozadí zájmu veřejnosti, ale pro vývoj památkové péče se stal zakladatelem vědecké konzervace a restaurování.
Literatura
[1] Milan Kašpar, Alena Michálková: Kamil Hilbert, architekt a průkopník památkové péče. 1. část – Mládí a první období tvorby. Stavebnictví a interiér č. 1/2013
[2] Český biografický slovník XX. století. Josef Tomeš a kolektiv Paseka, Petr Meissner, 1999,<0x000A>ISBN 80-7185-245-7,<0x000A>ISBN 80-7185-248-1 (soubor)
[3] Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. František Honzák, redaktor. Libri, 1996,<0x000A>ISBN 80-85983-06-0
[4] Jiří Vančura: Hradčany, Pražský hrad. SNTL 1976
[5] Jan Frolík, Zdeněk Smetánka: Archeologie na Pražském hradě. Paseka, Praha/Litomyšl, 1997, ISBN 80-7185-091-8
[6] Milan Kašpar, Alena Michálková: Josip Plečnik, architekt Pražského hradu. Stavebnictví a interiér č. 6/2012, s. 55-57
[7] Eva Fantová: Vliv osobnosti a díla Kamila Hilberta na památkovou péči. Umění č. 2/1979, str. 67–76
[8] Eva Fantová: Vliv nových zásad památkové péče první čtvrtiny 20. století na dostavbu katedrály sv. Víta v Praze. ACTA POLYTECHNICA – Práce ČVUT v Praze, I. 2.1974, s. 5–14
