Leninský přístup k úsporám energie
Příspěvek píši z pozice člověka, který se pohybuje v tvrdém konkurenčním prostředí trhu s nemovitostmi, neberoucího žádné stavební dotace, platícího daně v ČR a držícího nemovitosti dlouhodobě. Časový horizont mých investičních rozhodnutí tak může přesahovat i 50 let, neboť předpokládám, že majetek po mě zdědí děti. Samozřejmě, že jakákoliv chybná rozhodnutí musím zaplatit svými vlastními penězi.
Motto (vousatý skotský vtip):
Chlapeček povídá tatínkovi: „Tatínku uspořil jsem libru.”
„Jak synku ?” ptá se ho tatínek.
„Místo abych jel tramvají, jsem za ní běžel,” pyšně odpověděl synek.
Tatínek mu dal pohlavek a pravil: „Měl jsi běžet za taxíkem a uspořil bys pět liber.”
Zároveň prohlašuji, že nejsem žádný úsporofób a každý rozumný nápad na úspory vítám a realizuji dle svých finančních a jiných možností v praxi. K posuzování ekonomiky zavádění úsporných technologií u nové výstavby se necítím kompetentní, proto se v dalším zabývám pouze stávajícími domy.
Ekonomika investic do úspor energie u domů
Nejprve uvedu tři konkrétní případy úspor energií u stávajících domů a jejich ekonomiku z praxe proto, abych se vyhnul nekonečnému obecnému rozumování na toto téma.
Příklad 1: Hned po semináři mě oslovil zaměstnanec firmy na úspory energií. V diskusi uvedl jako pozitivní příklad zateplení a instalace doprovodných technologií na úsporu a výrobu energií v rodinném domku své matky. Celkové úspory pak dosáhly 85 % spotřeby energie tedy cca 50 000 Kč ročně. Investiční náklady dosáhly 1 500 000 Kč. Průměrná životnost instalovaných zařízení je údajně 30 let. Hrubý výnos z investovaného kapitálu je tedy 3,33 % ročně a po odečtení rovnoměrné amortizace je roven nule.
Příklad 2: Obyčejný pražský činžovní dům s deseti byty ze začátku 20. století. Na vytápění musí jeho nájemníci vynaložit v průměru asi 1 500 Kč měsíčně, tedy za celý dům 180 000 Kč ročně. Jeho zateplení, výměna všech oken a modernizace topení apod. vyjde na cca 3–4 mil. Kč. Možné úspory jsou v rozmezí 30–40 % tedy asi 60 000–72 000 Kč ročně. Průměrnou životnost jednotlivých prvků zateplení lze odhadnout na 30–40 let. Hrubý výnos se tedy pohybuje mezi 1,5–2,4 % ročně a po odečtení amortizace je již záporný.
Příklad 3: Nebytový objekt 7 000 m2. Náklady na vytápění jsou zhruba 500 000 Kč ročně. Zateplením a výměnou oken v ceně cca 10 mil. Kč lze uspořit cca 1/3 tepla. Hrubý výnos je tedy cca 1,6 % ročně a po odečtení amortizace je opět záporný.
Samozřejmě do úvahy o investicích do energetických úspor u domů se promítá i mnoho dalších faktorů. Jen namátkou:
Náklady ušlých příležitostí, porovnání výnosů z investic do úspor s výnosem z jiných investic. Opravy je nutno provést tak jako tak, bez ohledu na úspory energií. Daně, odpisy, inflace, kurs koruny, dostupnost úvěrů a vývoj výše úroků z nich. Úspory nejdou do kapes investora, ale nájemců. Památkáři. Nekvalitní práce stavebních firem. Zdravotní rizika spojená se zateplenými budovami. Nikdo neví, jakým směrem se budou vyvíjet ceny energií vzhledem k výnosům z nemovitosti. Do nákladů na zateplování je potřeba zakalkulovat i náklady na provoz a údržbu těchto zařízení, odhadem ve výši cca 1 % ročně z investičních nákladů, a pokles jejich účinnosti v čase. Jiné nepredikovatelné vlivy, jako například nedávno zveřejněná zpráva, že do roku 2099 má stoupnout průměrná teplota v ČR o 4 °C. To by v perspektivě znamenalo úsporu na vytápění až o 1/4, avšak zároveň růst nákladů na chlazení budov, jak z titulu teplejšího klimatu, tak proto, že jsem zateplil. Samozřejmě vliv politiky na ekonomiku atd. Celkově tím chci jen neúplně naznačit množství faktorů, které je u dlouhodobého investování možno a nutno vzít do úvahy a které obecně nedobrou ekonomiku zateplování domů ještě spíše zhoršují a znejisťují.
Úspory, ať to stojí, co to stojí
Jak je tedy možné, že přes tato alarmující čísla a rizika spojená se zateplováním, se ze zateplování stává mohutné průmyslové odvětví a investují se do něj obrovské sumy, které mají většinou zápornou návratnost a působí celkově obrovské škody na efektivitě alokování peněz, podvazují ekonomický růst a ruinují rodinné rozpočty a úspory?
Jak je možné, že politické reprezentace vůbec dovolí takové porušování elementárních vlastnických práv a svobod občanů? Copak nevědí, že vazba mezi svobodou jedinců a nedotknutelností vlastnictví byla mnohokrát prokázána? Co jiného je vynucování neefektivních (i efektivních!) investic, než hrubé porušování základních vlastnických práv, tedy svobody nakládat se svým majetkem dle vlastního uvážení.
Odpověď je jednoduchá. To, co působí škody drtivé většině občanů, přináší obrovské zisky vyvoleným jedincům a společnostem. Analogie s katastrofálními důsledky rozvoje solární energetiky u nás je plně na místě. Osobně podezřívám propagátory těchto úspor z inspirace z úspěchu „solárníků”.
Naskýtá se samozřejmá otázka, proč si to nechává většina společnosti líbit? Zde je odpověď složitější.
1) Široká veřejnost je zpracovávána metodami známými od ministra Goebelse (stokrát opakovaná lež, se stává pravdou) a z Orwelova románu 1984 (ztrátu nazveme ziskem a plýtvání úsporou). Zneužívá se při tom faktické peněžní negramotnosti většinové populace, přirozeně pozitivního vztahu lidí k ochraně přírody a různých, médií permanentně věštěných katastrofálních důsledků, které hrozí z nedostatku surovin, globálního oteplování a ničení přírody. Politici, kteří následně rozhodují o energetických zákonech, jsou vědomostmi na úrovni široké veřejnosti a reflektují většinové mínění i s ohledem na příští volby a vlastní kapsu.
Typickou ukázku absurdní argumentace nám nedávno poskytli naši „solárníci”. Na svou obhajobu tvrdili, že rozvoj solární energie u nás vytvořil jednorázově tisíce pracovních míst a přispěl k růstu HDP. To, že drahá elektřina zničí trvale desetitisíce pracovních míst a dlouhodobě povede k mnohonásobnému poklesu HDP, o tom samozřejmě cudně pomlčeli. Média potom tyto jejich nesmysly houfně papouškovala.
2) Tyto metody jsou samozřejmě málo účinné na skutečné investory, kteří musí kalkulovat v penězích. Zde se používá několik metod.
• Brutální násilí pomocí nově přijatých norem, certifikací a regulací. Konkrétně si představte např. energetické audity a normy na úspory energie při výstavbě a renovacích domů. S odkazem na ně jsou investoři vydíráni zainteresovanými firmami a úředníky tvrzeními, že něco odporuje normám a vyhrožováním, že dům nejde provozovat, zkolaudovat, pojistit, udělat revizi a nově, že dům nepůjde prodat, či pronajmout, pokud se normám nevyhoví. To vše pod pohrůžkami sankcí a pokut. Časem tak zlomí skoro každého vlastníka a prostor pro příslušný penězotok do připravených kapes se otevře.
Mechanismus šíření tohoto zla začíná v Bruselu, neboť tam je efektivita práce lobistů zainteresovaných firem nejvyšší. Stačí „přesvědčit” několik úředníků v komisi a několik již předem pozitivně naladěných poslanců zastupujích mínění široké veřejnosti. Reálné náklady na jednu šikovnou směrnici jsou v milionech Eur a zisky v 27 státech v miliardách Eur. Poté se již dostane příslušná norma u nás na ministerstvo průmyslu a obchodu a životního prostředí. Zde, podle zásady „úředníci všech zemí spojte se”, je norma implementována pro naše podmínky tak, že jsme papežštější než papež. Aby se zchladila eventuální kritika a zahladily stopy, obvykle se sjedná takzvané přechodné období. Všichni na normu zapomenou a najednou, po pěti letech, vstoupí „náhle” v platnost. Zodpovědní úředníci se pak v televizi vymlouvají na předpisy EU, že tehdy nebyli ve funkci, že každý měl na přípravu pět let a oni teď musí jednat podle zákona a že tomu tak je v celé EU. Opakovaně jsem se pak na svých cestách v Evropě setkal s tím, že to, za co mě šikanovaly úřady doma, neznají ani ve starých unijních zemích.
Zneužívání technických nadšenců, kteří pro samou radost z technických inovací zapomenou na ekonomiku, viz např. výše uvedený příklad zateplení rodinného domku. Každý, kdo mi nevěří, ať se zkusí pobavit na téma ekonomiky zavádění technických novinek s nadšenci – např. pro smart grids, obnovitelné zdroje, elektromobily, chytré elektroměry a vodoměry, inteligentní domy apod. Drtivá většina z nich nebude chápat, že úspory se dají počítat pouze jako poměr mezi úsporami a celkovými investičními náklady v korunách a nikoliv v jejich zamilovaných procentech, GJ, kWh, nebo plněním nějaké normy, obdržením certifikátu či imaginární ochranou přírody.
• Tam, kde selhává brutální násilí a nadšení, nastupují dotace. Dokud nebude ve společnosti slovo dotace vnímáno negativně, tzn. jako násilný přesun z jedné kapsy do druhé, a nikoliv jako dar z nebes nebo peníze „zdarma”, sotva lze s tím něco dělat. Takto lze za dotacemi, jak za čínským paravánem, skrýt jakoukoliv nehospodárnost a ekonomickou ztrátu. Legrační jsou pak důkazy efektivity investic po odečtení dotací. Je to podobné, jako kdyby někdo ukradl jinému např. 100 000 Kč a vážně tvrdil, že auto, které stojí 200 000 Kč, je ve skutečnosti za polovinu.
Co s tím?
Lze se spolehnout na to, že tlak zájmových skupin na provádění neefektivních investic do zateplení bude spíše růst. Podobně i ochota politiků a úředníků jim vyhovět jak na úrovni EU, nebo národní (MPO ČR, MŽP ČR) bude také růst. Přesto snad není situace beznadějná.
Pravdu nelze do nekonečna skrývat a nedobrá situace veřejných rozpočtů pravděpodobně znemožní přílišné rozmařilé projekty. Může to však mít negativní důsledky, neboť o to může vzrůst snaha vynahrazovat si ušlé zisky na nestátních subjektech. Nicméně jak se tomuto zlu postavit?
1) Odbourat veškeré dotace na zateplení, úspory energií a obecněji na zavádění technických novinek a vrátit se k osvědčeným metodám zavádění vědeckého a technologického pokroku do ekonomiky, tedy na základě reálné ekonomické návratnosti investic. Tato metoda se osvědčila v celé historii lidstva a není důvodů ji měnit. Jde to sice pomaleji, ale ušetří se náklady na odstraňování různých side-efektů, kterými je technický pokrok vždy provázen, zejména pokud je státem vynucován. Kdyby se použila podobná metoda např. na solární elektrárny, neměli bychom v současnosti skoro žádné, ale zároveň bychom se vyhnuli obrovským škodám v celém národním hospodářství v řádu mnoha stovek miliard korun.
2) Do všech komisí, které mají rozhodovat o přijetí nových norem, nezvat jen výrobce, úředníky, akademiky a politiky, ale hlavně s právem veta i oběti těchto inovací, které to poté budou muset zaplatit.
3) Do všech norem zabudovat jednoduché ekonomické pravidlo návratnosti, pokud nebude čistý výnos pro investora větší než např. 5 % ročně, nesmí být nikdo k takovým investicím přímo, či nepřímo nucen. Důkazní břemeno leží na tom, kdo by chtěl takovou normu vynucovat.
4) Ve směrnici EU o energetické účinnosti je například uvedeno, že veřejný sektor má jít příkladem a do nízkoenergetického standardu má být uvedeno ročně 3 % veřejných budov. Náklady, jak jsem zaslechl na semináři, byly vágně odhadnuty na 10–30 mld. Kč ročně. Tedy celkově na 300–900 mld. Kč. Při aplikaci příslušného výnosového procenta ve výši 5 % by se tedy mělo na energetickém provozu ušetřit nejméně 15–45 mld. Kč. To by odpovídalo úsporám ve výši 1,5–4,5 mld. m3 zemního plynu za rok, tedy až poloviny celkové spotřeby zemního plynu v roce 2011 v ČR. Náš stát je sice pěkný Bumbrdlíček, ale že až takový, jsem vážně netušil.
Máme jediné štěstí, že spolu s tvůrci kritéria třikrát 20 do roku 2020 nežijeme v roce 2101. Museli bychom pak ušetřit 101 % své energetické spotřeby, zvýšit účinnost spotřeby o 101 % a vyrobit 101 % energie z obnovitelných zdrojů a to povinně a pod přísnými Eurosankcemi.
Tvůrci Směrnice EU o energetické účinnosti a podobných nesmyslů (a jejich domácí pomocníci) by měli být při příležitosti návštěvy Prahy, v duchu našich dávných tradic, máčeni ve Vltavě, eventuálně zbaveni uší uříznutím, jak se stalo Magistru Kellymu. Výmluvy, že to nejde, odmítám. Stačí jen občanům v novinách vysvětlit, kolik je podobné experimenty s jejich penězi stojí a dobrovolníků bude víc než dost.
5) Samozřejmou povinností všech občanů tohoto státu by mělo být – na jejich úrovni a dle jejich reálných schopností a možností – proti podobným nesmyslům bojovat a vzdorovat. Počínaje premiérem, vládou, euro či obyčejnými poslanci, úředníky až po občany, kteří budou podobná nařízení sabotovat a ignorovat. Vše podle základního zadání: Nikoliv jak implementovat, ale jak neimplementovat.
Že je to naivní a nereálné? Uvidíme, žádné stromy nerostou do nebe a nikdy není vyloučen návrat ke zdravému rozumu.
