Lité podlahy

Takzvané lité podlahoviny, tedy anhydrit nebo stěrkové materiály na bázi syntetických pryskyřic a podobně, vytvářejí dokonale hladký povrch bez dilatačních spár, jsou chemicky i mechanicky vysoce odolné a lze vybírat z mnoha barevných kombinací. Mají i mnoho dalších předností, a proto jsou stále častěji využívány i v objektech určených pro bydlení.

Dříve se lité podlahové hmoty používaly především v průmyslových provozech, obchodech či kancelářích. Minimalistický a strohý trend a současně i návrat k přirozenému až surovému vzhledu materiálových povrchů v designu bydlení v posledních desetiletích, vytvořil z litých materiálů novou generaci podlahových povrchů. Lité podlahy najdou uplatnění nejen v případě novostaveb, ale i u rekonstrukcí nebo při sanacích porušených nebo nevyhovujících podlah. Jejich předností je dokonale rovný povrch, obvykle není třeba dělat dilatační spáry. Pro zvýšení estetického dojmu je možné je podle požadavků investora tónovat v mnoha barevných kombinacích.

V hlavní roli anhydrit

Anhydritové potěry jsou lité podlahové směsi na bázi bezvodého síranu vápenatého, který je chemiky nazýván anhydrit. Získávají si stále větší oblibu a díky svým vlastnostem nahrazují stále více klasické cementové směsi. Jemně mletý anhydrit se mísí s vodou, pískem a přísadami, přičemž vzniká vysoce tekutá hmota, která po vylití velmi rychle tvrdne a je pochozí už po 24 až 48 hodinách. Podlahu můžeme plně zatížit již po pěti dnech.

Anhydritové potěry jsou zvláště vhodné pro objekty s podlahovým vytápěním, neboť mají vynikající stékavost a vyplní proto dokonale prostor kolem otopného vedení. Ve srovnání s běžně používaným betonem mají také lepší tepelnou vodivost, čili nižší tepelný odpor. Důsledkem toho je vyrovnanější rozložení teplot v anhydritové podlaze a skutečnost, že teplo je od otopné sítě rychleji odváděno podlahou do vytápěného prostoru.

Anhydritovou podlahu lze použít jednak jako potěr spojený s podkladem, či naopak na oddělovací vrstvě včetně řešení jako plovoucí potěr. Anhydritovou podlahu lze použít i pro koupelny, kuchyně či WC, ovšem za podmínky, že nejde o prostory s trvale vysokou vlhkostí blízké úrovni tlaku syté páry (sprchy, bazény, sauny, prádelny...). Při těchto podmínkách a tím víc, čím vyšší je teplota, dochází ke zvýšené hydrataci potěru, který je pak na omak i vzhled, ale i fakticky trvale mokrý. Zejména však dojde ke snížení tuhosti potěru. Druhým extrémem je aplikace anhydritového potěru venku. Za nízkých teplot naopak dochází k jeho výrazné dehydrataci doprovázené ztrátou pevnosti až soudržnosti. Více o tom v článcích [1] a [2].

Výsledný povrch je hladký bez trhlin, nesmršťuje se ani nedeformuje, není třeba ocelová výztuž, i velké plochy je proto možné pokládat bez dilatačních spár. Ty jsou tvořeny pouze tam, kde dochází k výškovému rozdílu mezi potěry či při přechodu v plochách s podlahovým topením a bez něj. S tekutou podlahovou hmotou lze pracovat minimálně 3 hodiny, při pokládání odpadá fyzicky namáhavá práce. Hmota je jednoduše aplikována samovolným rozlitím, místo hutnění slouží ke zpracování směsi speciální latě.

Výslednou podlahu lze použít jako podklad pro konečnou nášlapnou vrstvu, případně může sloužit jako nášlapná vrstva. V tomto případě je podlahu nutné natřít speciálními přípravky, neboť anhydritový povrch je po vytvrdnutí mírně prašný. Potěr je možné aplikovat při teplotách do –5 °C, po vylití hmoty je nutné zabezpečit místnost proti průvanu. Pevnost hmoty v tahu za ohybu činí minimálně 5 MPa, v tlaku dle požadavku minimálně 20 až 30 MPa. Lepší mechanické vlastnosti a homogennost směsi umožňují snížit tloušťku konstrukce oproti betonu až o 25 %, podkladové konstrukce jsou zatěžovány v menší míře.

Minimální tloušťky potěru v závislosti na podkladu:

• pevná konstrukce (beton) se separační vrstvou ze speciálního papíru – 30 mm,
• měkký podklad (tepelná izolace) – 35mm,
• podlahové topení (nad nejvyšším bodem topných trubek) – 45mm.

Složení anhydritových směsí:

• síran vápenatý (pojivo),
• kamenivo (zrnitost do 4 mm),
• voda,
• chemické přísady pro ovlivnění zpracovatelnosti a konečných vlastností (protiskluzová a antistatická úprava, barevnost).

Epoxidové a polyuretanové pryskyřice

Do skupiny surovin pro lité podlahy patří také chemické materiály, na prvním místě lze uvést hmoty na bázi epoxidových pryskyřic. Nejčastěji jsou používány podlahové směsi, jejichž základ tvoří nízkomolekulární epoxidové pryskyřice, které se v předepsaném poměru smíchají s tvrdidlem, a polyadiční reakcí poté vytvrzují. Výsledný povrch se vyznačuje velmi vysokou mechanickou a chemickou odolností a je absolutně nenasákavý.

Pro zlepšení estetických vlastností je možné hmotu probarvovat či speciálně upravovat, například přimícháním barevných chipsů. Přidáním křemičitého písku zajistíme protiskluzovou úpravu. Mezi možné varianty patří také antistatické provedení a podobně. Výsledný povrch se snadno čistí a udržuje. Podlaha se aplikuje bez dilatačních spár v tloušťkách vrstvy zpravidla 2 až 4 mm, životnost podlahy je shodná s životností celého objektu. Některé systémy, jež umožňují po zředění vodou vytvoření emulze, je možné aplikovat i na vlhký podklad (do cca 8 % CM, podle karbidové zkoušky).

Lité podlahy na bázi polyuretanových pryskyřic jsou dvousložkové materiály tvořené polyetherovou nebo polyesterovou pryskyřicí s tvrdidly, jejichž základem jsou izokyanáty. Vytvrzují také, stejně jako hmoty na bázi epoxidů, polyadicí, s minimálním vnitřním pnutím a nepatrným objemovým smrštěním, to znamená opět bez nutnosti tvorby dilatačních spár. Chemické a mechanické vlastnosti, životnost a estetický vzhled jsou srovnatelné s materiály na bázi epoxidů, některé druhy se však i po vytvrzení vyznačují velmi zajímavou schopností - vysokou a trvalou elasticitou. Použití je proto velmi efektivní všude tam, kde chceme dosáhnout výrazného útlumu kročejového hluku, tedy ve školách, nemocnicích, domovech důchodců a jiných veřejných budovách. Další výhodou je odolnost vůči výrazným a rychlým změnám teploty, lze je proto aplikovat i v chladírnách a chladicích boxech.

Neopomenutelné polymery

Polymercementové stěrky jsou vysoce zušlechtěné polymery na bázi cementu s přídavkem speciálního tvrdého plniva. Největší uplatnění nacházejí v suchých provozech bez nebezpečí chemického zatížení povrchu, a také tam, kde investor nemá vysoké nároky na estetický vzhled podlahy – tedy ve skladech, výrobních dílnách apod. Jestliže existuje nebezpečí styku této podlahoviny s chemickými látkami nebo existují-li vyšší nároky na omyvatelnost finálního povrchu, je možné stěrky ošetřit akrylátovými, epoxidovými nebo polyuretanovými uzavíracími nátěry o síle 0,1 až 0,3 mm. Určitou nevýhodou pomercementových hmot je jejich nižší odolnost vůči látkám kyselého charakteru a častá barevná nejednotnost povrchu. Mají však velmi dobré mechanické vlastnosti, jsou odolné vůči obrusu, předností je také, stejně jako u předchozích materiálů, rychlá a relativně snadná aplikace bez nutnosti tvorby dilatačních spár. Zatížit lze tyto podlahy již po třech dnech, nanášejí se v tloušťkách vrstvy 5 až 50 mm. Dalším materiálem je polymermetakrylát, který vzniká polymerací roztoku polyesteru v metylmetakrylátu s katalyzátorem, jímž je nejčastěji peroxid v práškové formě. Vytvrzovací proces probíhá velmi rychle, aplikace hmoty je proto otázkou několika hodin. Při pokládce je však třeba dbát určitých zásad – během aplikace vzniká v důsledku těkání obsaženého rozpouštědla poměrně silný zápach, nevýhodou ve srovnání s hmotami na bázi epoxidů nebo polyuretanů je i nepoměrně větší vnitřní pnutí doprovázené výraznějším objemovým smrštěním. Nezbytností pro dosažení kvalitního výsledku je proto perfektně připravený podklad.

Aplikace litého potěru nad podlahovým vytápěním

Čeření potěru po rozlití

Aplikace litých podlahových hmot

Lité podlahoviny se nanášejí vyléváním v tloušťkách (v závislosti na charakteru materiálu) od 2 do 50 mm v jednom pracovním kroku. Aplikace je poměrně snadná a rychlá, nutným předpokladem kvalitního výsledku je však důkladně připravený podklad. Jeho parametry udává ČSN 74 45 05 – musí být suchý, pevný, nosný, soudržný, tvarově stabilní, odmaštěný, čistý, tj. zbavený prachu, zbytků barev, lepidel a podobně. Důkladnost a pečlivost je v tomto případě na místě, neboť i potěry shodného složení, aplikované v sousedních místnostech v rozmezí několika málo minut obvykle mívají rozdílné vlastnosti – stupeň vyzrálosti, různá znečištění, obsah vlhkosti apod. Vlhkost minerálního podkladu před pokládkou lité podlahoviny by měla dosahovat maximálně 3,5 % CM s výjimkou výše zmíněných emulgovatelných epoxidových povlaků, které mohou být aplikovány na podklad s vlhkostí do 8 % CM. Soudržnost podkladu pod lité podlahoviny – tedy pevnost v tahu kolmo na plochu – by měla mít větší hodnotu než 1,5 MPa, pevnost v tlaku podkladu by měla být vyšší než 25 MPa. Je také třeba počítat s tím, že i velmi kvalitní povlaky vykazují v průběhu tuhnutí a vytvrzování objemové smrštění v rozmezí cca 2 až 5 %, a tedy určité pnutí vůči podkladu. Nedostatečně soudržný podklad není schopen tyto síly přenést, a tak může dojít k takzvanému odskočení stěrky i s částí podkladu. Podklad je tedy nutné předem přebrousit a následně důkladně vysát, betonový povrch je vhodnější otryskat ocelovými kuličkami, přimíchané kamenivo by pak mělo být částečně obnaženo při současném pevném držení v cementovém loži. Při rekonstrukcích a opravách je nezbytné sešít trhliny a vyrovnat výrazné nerovnosti. Jestliže podklad obsahuje dilatační spáry, jsou tyto přeneseny i do lité podlahy, výplní pro ně je obvykle spárová šňůra s trvale pružnou polyuretanovou hmotou. Důležitou součástí přípravy podkladu pro systémy litých podlah je penetrace. Pro hmoty na bázi epoxidových pryskyřic se většinou penetrace provádí řídkou epoxidovou pryskyřicí, pro polyuretanové podlahoviny se používá základní nátěr na bázi polyuretanu. V případě polymercementových podlahovin se typ penetrace liší podle nasákavosti a druhu podkladu – jiná penetrace je vhodná na beton, jiná na anhydritový potěr či keramickou dlažbu, přesný typ je uveden v příslušném technickém listu. Před vylitím stěrky se stěny a pevně zabudované konstrukce v podlaze opatří dilatačním okrajovým páskem z pružného materiálu tloušťky cca 4 mm, pak se nalije směs a hladítkem se roztáhne do plochy. Ještě než začne hmota tuhnout, je nutné ji odvzdušnit. Předpokladem kvalitního výsledku je postup podle pokynů uvedených v technických listech.

Literatura a zdroje:

[1] Hejhálek Jiří: Sádrové materiály a jejich fyzikální vlastnosti, Stavebnictví a interiér č. 6/2008, str. 8, Sádrové materiály a jejich fyzikální vlastnosti

[2] Hejhálek Jiří: Sádra a její složení při různé teplotě a vlhkosti, Stavebnictví a interiér č. 9/2008, str. 22, Sádry a její složení při různé teplotě a vlhkosti.