Málo známý architekt Emil Králíček (1877–1930)

Emil Králíček patří mezi architekty, jejichž jména většině z nás téměř nic neříkají, ale kteří vytvořili řadu výrazných snadno zapamatovatelných staveb.

Jméno Emil Králíček je navíc podobné jménu dalšího architekta, Králíčkova vrstevníka Emila Králíka (1880–1946). Ten v mládí působil v Praze, ale v r. 1921 se stal profesorem České techniky v Brně a na Moravě je také většina jeho staveb.

Proti tomu působištěm Emila Králíčka byla převážně Praha. Pražský rodák nebyl, narodil se 11. října 1877 v Německém, dnes Havlíčkově Brodě, a reálné gymnázium vystudoval v Táboře, ale poté už přišel do Prahy studovat na stavební průmyslovou školu. Po dokončení průmyslovky v r. 1897 nastoupil do projekční kanceláře Antonína Balšánka [1]. Nebyl tedy absolventem žádné vysoké školy a snad proto se o něm Český biografický slovník XX. století nezmiňuje.

První projekty

V Balšánkově kanceláři se mladý Emil Králíček účastnil prací na projektech budovy Muzea hlavního města Prahy a budovy Divadla J. K. Tyla v Plzni.

Po třech letech práce v této kanceláři odešel do německého Darmstadtu, kde vznikala umělecká kolonie Mathildenhöhe. Pracoval v ateliéru Josepha Maria Olbricha (1867–1908), který tvořil v duchu tehdy se rozvíjející secese. To pro Králíčka znamenalo velký přelom, v ateliéru Antonína Balšánka se projektovalo ještě v historizujících slozích, kdežto zde vznikalo něco zcela jiného.

V Darmstadtu Emil Králíček pracoval zhruba tři roky, poté se vrátil do Prahy a jako projektant nastoupil do známé stavební firmy Matěje Blechy. Při dotváření průčelí projektovaných budov od počátku spolupracoval s výtvarníky, zejména s Celdou Kloučkem (1855–1935). Z počátečního období Králíčkovy projekční činnosti se dochovaly stavby v secesním slohu, mezi nimi např. nájemní dům stavitele Blechy v Praze na Masarykově nábřeží z let 1904–05 [2], kostel sv. Vojtěcha v Zenklově ulici v Praze 8 [3] ze stejné doby nebo dům v Sokolovské ulici č. 438 rovněž v Praze 8.

V r. 1907 se Králíček stal hlavním projektantem Blechovy stavební firmy a tehdy začalo jeho nejplodnější období. Byl projektantem řady staveb, které však vznikaly pod hlavičkou firmy a jméno projektanta často ani nebylo uváděno. Teprve v posledních letech se studiem archivních materiálů a rozborem stavebního slohu prokázalo Králíčkovo autorství u řady staveb ve slohu secese, geometrické secese či kubismu.

Secese a kubismus

Z nich lze uvést např. vilu Kraus v Praze Bubenči v ulici Na Zátorce 3 z let 1908–09 [4] (obr. 1), hotel Zlatá Husa na Václavském náměstí v Praze z let 1909–10 a z téže doby palác Palmovka v ulici Sokolovská č. 125 v Praze 8 (obr. 2), dále budovu Banky Slavie ve Lvově, Libeňskou sokolovnu v ulici Zenklova č. 37 v Praze 8, vilu Mareš v Praze 6 v ulici Na Zátorce č. 13 (obr. 3) nebo bytový dům v ulici Hybešova č. 5, Praha 8. O řadě svých a Blechových staveb Králíček informoval ve sborníku Pražské novostavby II, který vydával A. Schroll ve Vídni.

V následujících letech 1911–13, kdy Emil Králíček stále ještě pracoval ve firmě Matěje Blechy, byla podle jeho projektů postavena řada dalších budov. V jejich slohu už byla secese doplňována či zcela nahrazována kubismem či jinými architektonickými styly. Patří mezi ně např. kancelářský dům s obchody, dnes známý jako Vaňkovo semenářství v Praze 7, Bubenské nábřeží 9 (obr. 4) nebo Adamova lékárna na Václavském náměstí č. 8, v jejímž slohu se prolíná geometrická secese s kubismem (obr. 5). Tato budova prostupuje na Jungmannovo náměstí, kde ji doplňuje kubistická lucerna před dochovaným portálem bývalého hřbitova u kostela P. Marie Sněžné (obr. 6). Autorství této lucerny bylo dlouho sporné, byla připisována Vlastimilu Hofmanovi (1884–1964), ale nyní je prokázáno, že je dílem Emila Králíčka [5]. K tomu lze dodat, že replika této lucerny stojí od r. 2012 v Králíčkově rodném městě Havlíčkově Brodě v areálu Střední průmyslové školy stavební akademika Stanislava Bechyně [6].

V kubistickém slohu je postaven také dům Diamant v Praze 1 ve Spálené ulici č. 4 (obr. 7), který Králíček doplnil kubistickým obloukem nad sousední sochou sv. Jana Nepomuckého (obr. 8). Jiným typem výzdoby jsou dotvořeny tzv. Šupichovy domy, které tvoří roh paláce Lucerna na Václavském náměstí.

K secesi se Králíček vrátil na projektu původně Všeobecné záložny v Praze 8 v ulici Sokolovská č. 31 (obr. 9) i projektu vily v ulici Na Baště sv. Ludmily č. 13 v Praze 1. Styl kubizující secese vykazuje vila na Libušince na Rašínově nábřeží č. 26 (obr. 10) a kubismus je rovněž slohem Beniesovy vily v Lysé nad Labem. Betlémská kaple na Žižkově v Praze 3, Prokopova ulice č. 4 kombinuje pozdní secesi a kubismus.

Všechny tyto stavby byly projektovány pro firmu Matěje Blechy a touto firmou také postaveny. Uprostřed této až horečně pilné práce Králíček ještě ve spolupráci s Josefem Kafkou dokázal vydat spis „Rodinný dům. Praktický rádce pro každého, kdo zamýšlí vlastní bydlo si zříditi”, který vyšel v nakladatelství F. Šimáček v Praze v r. 1911. V následujícím roce se Emil Králíček oženil s Emilií Kindlovou.

Vlastní ateliér a firma

V roce 1913 z firmy Matěje Blechy odešel a samostatně pracoval pro různé stavitele. V prvních letech první světové války byly podle Králíčkova projektu ještě postaveny bytové domy v Praze ve Starém Městě v Haštalské ulici č. 9–11 ve stylu geometrické secese, ale Králíček byl hned na počátku války v r. 1914 povolán do vojenské služby, nejprve do rakouského St. Pöltenu a poté sloužil na vojenském velitelství v Praze.

Po skončení války pracoval v letech 1918–19 pro stavební firmu Řehák a Nejedlý, ale již v r. 1920 si s Ing. Rudolfem Šolcem založili vlastní projekční ateliér a stavební firmu.

Nejvýraznějším dílem této firmy jsou budovy přečerpávací vodní elektrárny ve Spálově na řece Jizeře poblíž Železného Brodu. Elektrárna se stavěla v letech 1921–26 a budovy ve stylu art-deco jsou zachovány a jsou vyhledávány jako cíl turistických výletů. Dalším dílem této firmy je bývalá Karlínská záložna v ulici Prvního pluku v Praze 3 postavená ve stylu, který kombinuje prvky pozdní secese a kubismu [7].

V letech 1922–24 se v Praze 1 v ulici Dušní č.17 stavěla budova pro ministerstvo unifikací a ústavní soud, ve které je dnes Vyšší odborná škola stavební a střední průmyslová škola stavební. Podle původního projektu z r. 1914, který vypracoval Ludvík Kysela, zde měla stát obecná škola, ale v letech 1920–22 byl projekt přepracován skupinou architektů Nejedlý, Moravec a Hollman pro výše zmíněné ministerstvo. Podle Zdeňka Lukeše je návrh průčelí Králíčkovým dílem [2].

Konec života

Emil Králíček v r. 1930 spáchal sebevraždu. Firma Králíček-Šolc v činnosti pokračovala až do r. 1949, kdy byla zestátněna a na Králíčkovo jméno se postupně zapomnělo. Až v r. 1984 v časopise Umění vyšel první článek a Králíčkovu dílu se začala věnovat pozornost.

V r. 2004 byla v Praze v Galerii Jaroslava Frágnera ve spolupráci s Museem Künstlerkolonie Darmstadt uspořádána výstava pod názvem: Emil Králíček – zapomenutý mistr secese a kubismu. Kurátor výstavy: Zdeněk Lukeš. O této výstavě referovala také Martina Straková [8].