Obchod s emisemi CO2: Nutnost nebo hloupost?

Celoplanetární oteplování, horká a suchá léta, ničivé větrné smrště, prudké deště a povodně, tající Arktida, tsunami a další projevy globální klimatické změny mají »viníka«. Byl za něj označen oxid uhličitý CO₂, vypouštěný do ovzduší dopravou, průmyslem a vytápěním. Každý, kdo vypouští do atmosféry více CO₂, než stanoví limit IPCC, by měl za to platit. Vliv tohoto plynu na globální změnu klimatu ale dosud nebyl prokázán.

Hypotéza vlivu průmyslových emisí CO₂ a ostatních tzv. skleníkových plynů (viz tab. 1) na oteplování klimatu je popsána v čísle 8/2003 tohoto časopisu. Po vzoru geniálních myšlenek je sice velmi jednoduchá, ale spíš než geniální je hloupá.

Je založena na tom, že od počátku průmyslové revoluce stoupají v důsledku hospodářské činnosti člověka emise CO₂ do ovzduší. Příroda toto nadbytečné množství nestačí zpracovat růstem biomasy, a proto roste obsah CO₂ v ovzduší. V důsledku toho pak prý nutně stoupá teplota atmosféry, protože CO₂ je skleníkový plyn a jeho větší zastoupení v atmosféře účinkuje podobně jako silnější peřina v posteli. Jestliže se emise výrazně neomezí, vystoupá v roce 2100 obsah CO₂ v atmosféře až nad 1000 ppm (jednu promili) a globální teplota téměř o 6 °C [1].

Oficiálním štítem pro podobné úvahy se v rámci OSN stal orgán IPCC (Intergovernmental panel on climate change - Mezivládní panel pro změnu klimatu), jehož autoportrét zní jako vědecké sdružení, které pod hlavičkou OSN zkoumá změny klimatu a odhaduje jejich dopad na životní prostředí. Poznatky tohoto sdružení vedly ke snaze snížit emise skleníkových plynů a také posloužily k formulaci pravidel monstrózního celosvětového obchodu s právy znečišťovat ovzduší (Kjótský protokol, 1997). Má se tím zabránit globální změně klimatu.

Obchod s emisemi

Kjótský protokol stanovil, že do roku 2012 se celosvětové emise CO₂ a dalších skleníkových plynů musejí snížit o 5,2 % ve srovnání s rokem 1990. Dále stanovil pro každý stát specifické emisní limity. Stát, který emisní limity překročí, si může zakoupit práva znečišťovat ovzduší od zemí, které stanoveného limitu nedosáhnou.

Obchod po Evropsku

Vysoká pružnost v obchodu s emisemi, tj. neomezený obchod, byla v době po sepsání Kjótského protokolu podmínkou, aby do kjótského programu vstoupily USA. Tržní mechanismy, jako je trh s emisemi, byly podle ministerstva zahraničí americké vlády jedním z nejefektivnějších způsobů řešení problému klimatických změn, ať už z pohledu ekonomického, tak environmentálního (Reuters). Podobná stanoviska měly Kanada, Rusko, Ukrajina a jiné země.

Jiný pohled ale měla Evropská unie, která trvala na tom, že každá země, která limit překračuje, musí větší část svého závazku realizovat faktickým snížením emisí, nikoliv jen obchodem. Američanům se nelíbilo, že EU, která na jednáních vystupovala jako jediný subjekt, sice zavrhovala neomezený obchod, ale přitom se jej chystala uplatnit mezi jednotlivými svými státy navzájem. Neshody pokračovaly až do března roku 2001, kdy prezident USA George Bush odmítl ratifikovat celý Kjótský protokol, což je dodnes chápáno jako nezdar celosvětového úsilí o zabránění globální klimatické změně.

Kjótský protokol s otazníky

Bushovo odmítnutí bylo často vysvětlováno ohledem na americkou ekonomiku, která měla být poškozena výdaji do snižování emisí a zdražením energie. Spíše ale nakonec Bushovi poradci usoudili, že ať už k oteplení dochází nebo ne, nemohou ho mít na svědomí přírůstky stopového plynu oxidu uhličitého ani dalších skleníkových plynů.

Zásluhou Evropské unie nakonec Kjótský program přežil. V červenci 2001 se ho podařilo v Bonnu podepsat bez USA se zbylými státy. Za každou tunu emisí nad limitem by měl daný stát snížit do roku 2013 produkci skleníkových plynů o 1,3 tuny. Stát, který smlouvu ratifikuje, bude moci obchodovat s emisemi. Protokol vstoupí v platnost, až jej ratifikuje alespoň 55 zemí, jejichž celkový podíl na celosvětových emisích činí alespoň 55 %.

Obchod s CO₂ v České republice

Česká republika, která je účastníkem Kjótského programu, se po ekonomické transformaci dostala na takovou úroveň emisí CO₂, že by dnes mohla prodávat práva znečisťovat ovzduší. To je příjemné. Aby však měl mezinárodní obchod s emisemi smysl, musí se odrazit i v životě tuzemských firem a občanů. Obchod s právy znečisťovat ovzduší má tedy fungovat i u nás na mezipodnikové úrovni. Podle [4] tomu bude tak, že stát určí skleníkové plyny, jejichž emise chce snížit a stanoví o kolik a do kdy. Každý emitent škodliviny pak bude povinen snižovat danou škodlivinu stejným tempem. Pokud tak neučiní, může si příslušný rozsah práva emitovat danou škodlivinu zakoupit od emitenta, který emise snížil více, než byl povinen.

Kjótská rizika

Kjótský proces má mnoho vášnivých i umírněných oponentů, kteří mu vytýkají buď přílišnou měkkost nebo naopak tvrdost, pomalost nebo ukvapenost, kteří pokládají obchod s emisemi za dobrý nebo špatný, málo liberální nebo liberální až příliš. Ve stínu okázalé publicity pod hlavičkou OSN, velkolepých konferencí za účasti politiků a ekologických tribunů lidu si ale málokdo všiml, že program je založen na mylném základním předpokladu, totiž že ke globálnímu oteplování vede zvyšování emisí skleníkových plynů. Základní cíl programu - snížením emisí skleníkových plynů snížit i globální teplotu, tak zcela jistě nebude splněn. Dojde-li v budoucnu k nějaké změně globální teploty, nebudou v tom hrát roli skleníkové plyny.

V důsledku zcestného předpokladu byly všechny skleníkové plyny naházeny do jednoho pytle jako škodliviny: IPCC vypracoval dokonce tabulku, podle které lze skleníkový účinek každého skleníkového plynu přepočítat na obsah CO₂. Ve stejné společnosti se tak ocitl sodovkový plyn oxid uhličitý CO₂, životodárná vodní pára, nejvýznamnější skleníkový plyn, a jedovatý oxid siřičitý, který v atmosféře zčásti oxiduje na oxid sírový. Zatímco první dva jmenované plyny jsou zcela neškodné, zbylé jsou silně hygroskopické, s vodní párou obsaženou ve vzduchu tvoří extrémně agresivní kyseliny siřičitou a sírovou, které následně kondenzují ve formě nebezpečného aerosolu (mlhy) nebo se stávají součástí kyselých dešťů.

Zcestný předpoklad může přinést potíže i do stavebnictví, jestliže se na emitovaný CO₂ bude bezhlavě pohlížet jako na škodlivinu ať už je její původ jakýkoliv. Na seznam škůdců se např. dostanou jak ti, kteří si pro vytápění pořídí nedokonalá, kouřící hnědouhelná kamna, kvůli kterým musí uhelná společnost proměnit část země v měsíční krajinu, tak ti, kteří si pořídí vysoce účinný kotel na spalování pelet z obnovitelné biomasy. Podobných křiklavých příkladů existuje více.

V poslední části článku se vrátíme k jeho titulku. Uvedeme základní fakta, z nichž vyplývá, že přinejmenším obchod s dvěma »škodlivinami« - vodní párou a oxidem uhličitým - je hloupost.

CO₂ v ovzduší Zemi neotepluje

Je těžké věrohodně stanovit, co a v jaké míře způsobuje oteplování planety. Zato lze vcelku snadno ukázat, že oteplování planety nemůže způsobit nárůst koncentrace stopového plynu CO₂ ani ostatních skleníkových plynů v atmosféře. Jako postačující uveďme dva důvody, ovšem ještě dříve zmíníme princip skleníkového efektu.

Jak pracuje skleníkový efekt

Sluneční záření prochází atmosférou na zemský povrch a zahřívá jej. Zahřátý zemský povrch sálá nazpět do vesmíru tepelné záření. Skleníkové plyny v atmosféře dobře propouštějí sluneční světlo, které dopadá na zemský povrch nebo se od něho odráží. Ale nepropouštějí - přesněji řečeno pohlcují (absorbují) - infračervené, tj. tepelné záření sálající od rozehřátého zemského povrchu. Tím ohřívají sebe i atmosféru. Toto chování připomíná skleník, který dobře propustí sluneční světlo dovnitř, ale teplo sálající od sluncem ohřátých předmětů ve skleníku směrem ven už málo. Ohřívání atmosféry probíhá do okamžiku, kdy by její vlastní tepelné vyzařování do vesmíru začalo převažovat nad absorpcí.

1. Atmosféra je pro tepelné záření neprůsvitná

V řadě experimentů, např. [2], bylo ukázáno, že tepelné záření od sálajícího povrchu země je skleníkovými plyny z plných 99 % pohlceno už v přízemní vrstvě vzduchu do výšky 25 m. Sebevětší zvýšení obsahu oxidu uhličitého v atmosféře už nemůže zvýšit pohltivost infračerveného záření o více než o jediné procento na maximálních 100 %. Je třeba si také uvědomit, že výška troposféry se neměří na desítky metrů od povrchu Země, ale na desítky km, takže pozemská atmosféra je pro veškeré tepelné záření dokonale pohlcující pastí. Zvýšení obsahu CO₂ třeba i na desetinásobek dnešního stavu nemůže už vést ani k měřitelnému zvýšení množství absorbované sálavé energie v atmosféře, ani ke zvýšení atmosférické teploty.

Zemský »skleník« se obejde i bez CO₂

Na skleníkovém chování atmosféry by se mnoho nezměnilo nejen kdyby se obsah CO₂ ve vzduchu několikanásobně zvýšil, ale ani kdyby naopak veškerý CO₂ ze vzduchu zmizel. Oxid uhličitý ovlivňuje skleníkový efekt jen okrajově. Hlavní skleníkový plyn je totiž vodní pára, jež je v atmosféře obsažena v proměnlivém množství od 2 000 do 30 000 ppm. Vedle toho, že je vodní páry ve vzduchu asi padesátkrát více, její absorpční pásmo je nejméně třikrát mohutnější, viz obr. 1.

Vodní pára - hlavní skleníkový plyn

Hlavní slabinou hypotéz o globálním oteplování je okrajový význam CO₂ coby skleníkového plynu ve srovnání s vodní párou. Většina poplašných článků na toto téma - většinou od laických, leč až přehnaně zapálených autorů - se o vodní páře nezmiňuje ani slovem, autoři snad o ní ani nevědí. Pokud se o vodě a vodní páře ve skleníkových hypotézách píše, je její vliv buď bagatelizován nebo zkreslován. Voda speciálně díky extrémně vysokému výparnému (kondenzačnímu) teplu, zcela zásadně přispívá také ke stabilizaci teploty. Záplavou článků o skleníkové hrozbě na internetu a v tisku, které zcela přehlušují korektní, objektivně podložené příspěvky odborných autorů psané většinou v angličtině, je doslova masírována veřejnost.

Literatura a odkazy:

[1] Neznámý autor: Teploty příštích 100 a 1000 let. Internetový server Globální oteplování, http://klima.enc.cz (7. 9. 2003)
[2] Chad A. Meserole a kol.: CO₂ Absorption of IR Radiated by the Earth, Journal of Chemical Education, V. 74, No 3, March 1997
[3] Neznámý autor: On the Shoulders of Giants, http://eob.gsfc.nasa.gov/Library/Giants/Tyndall/
[4] Jan Zeman: Je obchod s právy znečisťovat efektivním nástrojem ochrany ovzduší?