Po stopách naší historie při cestě do Rakouska a Itálie
V září letošního roku jsme se zúčastnili zájezdu skupiny cestovatelů z ČVUT Praha, která se na paměť svého zakladatele a dlouholetého vedoucího nazývá Hydrotechnická cestovní společnost Adolfa Patery a Katedry hydrotechniky [1].
Jak je z názvu patrné, společnost se kromě poznávání turistických památek zaměřuje i na vodní díla, prameny a toky řek, jezera apod. Vodním dílům a liniovým stavbám, které jsme poznali na letošní cestě do Rakouska a Itálie, bude věnován náš příští článek.
Innsbruck a Habsburkové
Prvním městem, které jsme navštívili, bylo hlavní město Tyrolska Innsbruck, které má dnes asi 120 000 obyvatel a je pátým největším městem Rakouska. Historie tohoto města na řece Inn sahá do doby kamenné a bronzové, v době římské se na území dnešní městské části Wilten rozkládala římská stanice Veltidena. Městská práva Innsbruck získal v roce 1239 a od roku 1420 je hlavním městem Tyrolska [2].
V roce 1415 se zde narodil císař Fridrich III. a město se stalo oblíbeným sídlem jeho syna císaře Maxmiliána I. (1459–1519) [3]. Jeho dobu připomíná řada staveb, především známý dům s pozlacenou střechou arkýře Goldenes Dachl (obr. 1). Byl postaven na přímý rozkaz císaře Maxmiliána a jeho arkýř sloužil jako císařská lóže při slavnostech, které se před ním na náměstí konaly. V době císaře Maxmiliána I. byl také dobudován zámek Hofburg založený roku 1453 jako rezidence místních vládců, avšak současná podoba zámku vznikla přestavbou na příkaz Marie Terezie v letech 1754–1770.
Dalším Habsburkem, který se významně zasloužil o rozkvět Innsbrucku, byl Ferdinand Tyrolský (1529–1595), mladší syn císaře Ferdinanda I. a Anny Jagelonské.
V roce 1547 se Ferdinand Tyrolský stal z pověření otce českým místodržícím a byl jím až do roku 1567. Již v té době se u něho projevila záliba v budování staveb, v letech 1555–56 dal podle vlastního návrhu v Praze v oboře Hvězda postavit stejnojmenný letohrádek. Při pobytu v Čechách se roku 1557 na zámku Březnici u Příbrami tajně oženil s Filipinou Welserovou (1527–1580), bohatou měšťanskou dcerou z Augsburgu. Svatba byla dva roky tajena i před císařem a až do roku 1576 před veřejností.
Po jmenování Ferdinanda pánem Tyrolska a Předních Rakous rodina přesídlila do Innsbrucku a Ferdinand dal přestavět starý hrad Ambras na okraji města na renesanční zámek, který se stal sídlem rodiny. Na paměť svého pradědečka císaře Maxmiliána I. dal ve dvorním kostele (Hofkirche), který přiléhá k Hofburgu (obr. 2), vybudovat nádherný císařův náhrobek, který je však prázdný, císař Maxmilián I. je pohřben ve Vídeňském Novém Městě. Náhrobek byl budován v letech 1561–1583 a tvoří jej sarkofág s klečící postavou císaře od A. Collina. Náhrobek obklopuje tepaná mříž a 28 černých bronzových soch význačných osobností Evropy, některé byly zhotoveny podle návrhů Albrechta Dürera (obr. 3). Ferdinand Tyrolský dal ke kostelu přistavět Stříbrnou kapli (Silberne Kapelle), ve které jsou on i jeho žena Filipina Welserová pohřbeni.
Dalšími panovníky, kteří se významně zapsali do dějin Innsbrucku, byla Marie Terezie a její manžel Štěpán Lotrinský. V roce 1765 zvolili Innsbruck jako místo svatby svého syna Leopolda, pozdějšího císaře Leopolda II., s Marií Ludovikou Španělskou. Během svatebních oslav však Štěpán Lotrinský náhle zemřel. Na paměť těchto událostí byla v Innsbrucku postavena Vítězná brána (Triumphpforte), jejíž výzdoba byla dokončena až v roce 1774 (obr. 4).
Kromě těchto památek je v Innsbrucku celá řada dalších významných staveb jako je stará radnice z 15. století, Zemský dům (Landhaus) z 1. pol. 18. století, který patří k nejkrásnějším světským stavbám v Tyrolsku, kostel sv. Jakuba z téže doby, jezuitský klášter s kostelem z let 1627–47, v jehož kryptě jsou pohřbeni místní vládci, a mnoho dalších. Na předměstí Innsbrucku Wilten je na místě dávné římské pevnosti klášter s tradicí od 12. stol.
Historický Brixen
Dalším místem na naší cestě, které jsme nemohli vynechat, byl Brixen, italsky Bressanone, město při soutoku řek Rienza (německy Rienz) a Isarco (německy Eisack). Tato dvojjazyčnost souvisí se složitou historií tohoto města a celé oblasti. Původně biskupské panství bylo roku 1803 zesvětštěno a připojeno k Tyrolsku. Po 1. světové válce se stalo součástí Itálie, ale dvě třetiny obyvatel stále mluví německy [4].
Pro nás má největší význam tím, že zde byl od prosince roku 1851 do května 1855 internován Karel Havlíček Borovský (1821–1856). Po několika měsících pobytu za ním směla přijet manželka a dcera Zdenka. V létě r. 1854 se vrátily do Prahy, aby Zdenka mohla začít chodit do české školy. Zbytek pobytu Havlíček strávil v osamění, ale napsal zde svá vrcholná básnická díla, Tyrolské elegie, Král Lávra a nedokončený Křest sv. Vladimíra.
Z domů, kde Havlíček pobýval, se částečně zachoval jen domek v ulici Kachleraustrasse č. 1 s pamětní deskou instalovanou v roce 1925. Významnou stavbou Brixenu je Dóm, který pochází ze 13.–15. století a v 18. století dostal barokní podobu (obr. 5). Brixenský zámek byl postaven v letech 1591–1600, kdy zde jako arcibiskup působil starší syn výše zmíněného Ferdinanda Tyrolského a Filipiny Welserové Andreas (Ondřej) (1558–1600), který se narodil v Čechách na zámku Březnice.
Villach a Klagenfurt
Z Brixenu jsme zamířili do Korutan a cestou vzpomněli Jindřicha Korutanského, manžela starší dcery Václava II., který byl po smrti Václava III. zvolen českým králem. Neosvědčil se, byl sesazen a českým králem se stal Jan Lucemburský, manžel Elišky, mladší dcery Václava II. Pokus získat Korutany pro Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV., svatbou s Markétou, dcerou Jindřicha Korutanského z jeho druhého manželství, se nevydařil, Jan Jindřich byl zavržen a Korutany připadly pod vládu Habsburků, od pol.16. století pod vládu Benátčanů. Po napoleonských válkách bylo toto území opět rakouské, poté patřilo Itálii a až po druhé světové válce se ustálily dnešní hranice.
My jsme v našem omezeném čase zvládli navštívit dvě z mnoha půvabných míst této oblasti, města Villach a Klagenfurt.
Villach, který leží v nadmořské výšce 501 m na úpatí masivu Dobratch při krásném jezeře Ossiacher See, je druhým největším městem Korutan s cca 33 000 obyvatel. Protéká jím řeka Dráva (Drau) a je známým letoviskem a střediskem zimních sportů. Za druhé světové války bylo město téměř zničeno, po Vídeňském Novém Městě bylo druhým nejvíce pobořeným městem v Rakousku.
Městu vévodí částečně přestavěný, ale původně gotický farní kostel sv. Jakuba, od kterého vede příjemná pěší zóna k řece Drávě. Za mostem je kostel sv. Mikuláše (St. Nikolaj) z roku 1893, socha před kostelem vyjadřuje válečné utrpení (obr. 6).
Hlavním městem Korutan je Klagenfurt se 77 000 obyvatel. Je průmyslovým i kulturním centrem, střediskem turistiky a cestovního ruchu a jako téměř všechna města v této oblasti má keltskou a římskou minulost. V 16. století bylo město za protitureckých válek téměř zcela zničeno a od roku 1527 začala nová výstavba.
V centru města na náměstí Neuer Platz je kašna Lindwurmbrunnen z roku 1590, která je zdobená drakem, symbolem města (obr. 7). Na místě starého hradu vznikl v letech 1574–1590 zemský dům (Landhaus) se dvěma věžemi a později barokizovanou fasádou (obr. 8). V letech 1578–1591 byl postaven městský Dóm sv. Petra a Pavla, tehdy největší protestantský kostel v Rakousku, který však byl již v roku 1604 předán jezuitům a změněn na katolický.
Zámek Artstetten
Z Korutan jsme se vrátili k Dunaji a jako poslední místo naší cesty navštívili Artstetten, rodinný zámek a místo posledního odpočinku rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este (1863–1914) a jeho ženy Žofie Chotkové (1868–1914), která po sňatku od císaře Františka Josefa I. obdržela titul von Hohenberg. Historie morganatického sňatku Františka Ferdinanda, synovce císaře Františka Josefa, je známá. Aby se jako následník mohl oženit s prostou hraběnkou, byť ze starobylého rodu, musel se vzdát nároků svých potomků na císařský trůn a ti směli užívat pouze titul von Hohenberg [5].
Zámek Artstetten (obr. 9) vznikl v 17. století přestavbou staršího hradu a František Ferdinand ho jako nejstarší syn zdědil po otci Karlu Ludvíkovi. Není velký, ve srovnání s Konopištěm působí spíše jako rodinná vila. Je stále ve vlastnictví rodiny Hohenberg, přístupné interiéry jsou památníkem Františka Ferdinanda a Žofie. V nádvoří stojí dva automobily, stejné jako byl vůz, ve kterém 28. 6. 1914 manželé projížděli Sarajevem a byli zastřeleni.
Hrobku u zámku, ve které jsou oba pohřbeni, dal František Ferdinand budovat v době, kdy jim brzy po narození zemřelo čtvrté dítě. V ústřední síni jsou sarkofágy Františka Ferdinanda a Žofie (obr. 10), ve druhé síni jsou sarkofágy syna Maxe (1902–1962) a jeho manželky a syna Ernesta (1904–1954) a jeho manželky. Ve stěnách síně jsou místa pro uložení ostatků jejich potomků. Nejstarší z dětí, dcera Žofie (1901–1991) se provdala za Bedřicha hraběte Nostice, žili na zámku v Děčíně a po druhé světové válce v Salzburku.
Naše cesta po Rakousku a Itálii trvala pouze tři dny čistého času, takže poznávání zajímavých míst bylo časově omezené, ale přesto nám přinesla mnoho poznatků, dojmů a zkušeností.
Literatura
[1] LIBER VIATICUS XXXV aneb Průvodce po trase XXXV. tématického zájezdu, 2011, Hydrotechnická cestovní společnost Adolfa Patery a Katedry hydrotechniky ČVUT, vedoucí Prof. Ing. Vojtěch Broža, DrSc., a kol.
[2] Baedekers Allianz Reiseführer <0x0150>sterreich. Baedeker Stuttgart, Freiburg. ISBN 3-87504-069-4.
[3] Brigitte Hamannová: Habsburkové. Životopisná encyklopedie. 1996. ISBN 80-85946-19-X (Brána), ISBN 80-7176-415-9 (Knižní klub).
[4] Baedekers Allianz Reseführer Italien. Baedeker Stuttgart, Freiburg. ISBN 3-87504-067-8.
[5] Jiří Pernes: Život plný nepřátel. Život a smrt Františka Ferdinanda d´Este. Iris Praha 1994, Knižní klub. ISBN 80-85893-01-0 (Iris Praha). ISBN 80-7176-059-5 (Knižní klub. Praha).
