Popletení družstevních pojmů

Dovoluji si reagovat na některé články v Plzeňském deníku o bytovém družstevnictví. Je pravda, že se časy mění. Je pravda, že v České republice se po roce 1989 družstevnictví změnilo. Je pravda, že lidé o družstevnictví moc nepřemýšlejí, spíše o něm povídají, nebo píší podle svého dojmu, který řeší jejich subjektivní problém. Je tedy na místě otázka, zda je nějaký celosvětově zavedený systém nutné měnit proto, že na něj má někdo v České republice osobní odmítavý názor.

Podle mého názoru není v současné době důvod měnit v celém světě uznávané »Mezinárodní družstevní principy«, schválené mezinárodním družstevním svazem v Manchesteru v září roku 1995. Je pravda, že polistopadový obchodní zákoník z roku 1991 zavedl v českém právním řádu poněkud odlišný pohled na družstevnictví, než jsou o čtyři roky později schválené celosvětové družstevní principy. Je nutné odpovědět na otázku, proč na to český právní řád nereaguje, zda to je dobře a co s tím budeme dělat. Nemyslím si, že se světové družstevní hnutí bude přizpůsobovat českým (ne příliš dobrým) principům. Spíš bychom měli přemýšlet, jak se přizpůsobíme my světu. Jaké jsou tedy základní rozdíly v pohledu na družstevnictví u nás a ve světě?
Porovnáme-li například definici družstva ve světě a u nás, vidíme zcela jasný rozdíl v účelu a důvodech vzniku družstva. V České republice jde o podnikání už v první řadě, v zahraničí jde i princip nezávislosti a spolupráce.
Obchodní zákoník § 221 odst. 1: Družstvo je společenstvím neuzavřeného počtu osob, založeným za účelem podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociálních nebo jiných potřeb svých členů.
Mezinárodní družstevní principy: Družstvo je nezávislým sdružením osob, které se dobrovolně spojily s cílem upokojit své společné ekonomické, sociální nebo kulturní potřeby prostřednictvím organizace, kterou společně vlastní a demokraticky řídí.
I hospodaření družstva je v ČR a v zahraničí založeno na rozdílných principech. V zahraničí znamená družstvo solidaritu členů, v ČR se jedná jakoby o dva subjekty – družstvo a členové. Každý má jiná práva a povinnosti. V zahraničí jsou členové družstvo a družstvo jsou členové, není mezi tím žádný rozdíl.
Obchodní zákoník § 222 - odst. 1: Družstvo je právnickou osobu. Za porušení svých závazků odpovídá celým svým majetkem; odst. 2: Členové neručí za závazky družstva. Stanovy mohou určit, že členové družstva nebo někteří z nich mají na základě rozhodnutí členské schůze vůči družstvu do určité výše uhrazovací povinnost přesahující členský vklad na krytí ztrát družstva.
Mezinárodní družstevní principy: Družstevníci se podílejí na vytváření majetku družstva a kontrolují jeho využití. Alespoň část tohoto majetku je obvykle v nedělitelném vlastnictví družstva. Členové obvykle dostávají podíly na zisku podle výše majetku, který vložili do družstva. Členové rozhodují o použití zisku družstva na některý z následujících účelů: na vlastní rozvoj družstva; je-li to možné, na vytvoření rezerv, z nichž alespoň část se stane součástí nedělitelného majetku družstva; na členské výhody, které jsou v poměru k hospodářskému vztahu člena k družstvu (např. výše nákupů ve spotřebním družstvu) a na další účely schválené členskou základnou.
Mezinárodní družstevní principy také zavádějí pojmy a činnosti, které v ČR stále jaksi obcházíme a nechceme o nich příliš mluvit. Například zcela nepokrytě a přímo mluví o všeobecném vzdělávání nejen vševědoucích funkcionářů, ale i obyčejných členů a dokonce jejich dětí. Družstevníci v zahraničí si uvědomují, že život kolem jejich družstva se stále vyvíjí a k dobrému fungování družstva již nestačí vzdělání, které bylo získáno před třiceti léty. Je to celkem přirozené a družstvo tím může stále reagovat na sociální, ekonomický i politický vývoj kolem. Zcela výjimečně se v zahraničí stává, že by zkrachovala kampelička či bytové družstvo. V ČR je to téměř normální. Nestává se, že družstevníci »privatizují« svůj vlastní majetek podruhé. Vůbec se nestává, že se lidé v družstvu neznají a ostatní členové je nezajímají. Podle mého názoru to je i tím vzděláváním, tím, že lidé se vzdělávat chtějí, aby si rozšířili své obzory nejen pro život v družstvu, ale i pro život ve společnosti jako takový.
Druhým pojmem je všeobecné a celkem spontánní zavádění principů trvale udržitelného života. Tento princip lidé zejména bytových a zemědělských družstev považují téměř za svůj. Úniky energií z bytů prostě nechtějí a funkcionáři jim předkládají řešení na zateplení na žádost členů. Tento příklad není proklamace, ale skutečnost získaná v Norsku a na území bývalé NDR. Panelové byty se privatizují až po jejich rekonstrukci, tedy za drahé peníze, nikoli jako v ČR levně s tím, že noví vlastníci nechají stav těchto domů nepovšimnutý, případně tvrdí, že na regeneraci nemají peníze. Diskuse se členy družstva o regeneraci paneláku (minimálním zvýšení tepelného odporu konstrukcí) jsou dnes u nás téměř životu nebezpečné. Odpověď družstevníka, že „mu mohou všichni vlézt na záda, protože on si družstevní byt privatizoval proto, aby mu do toho nikdo nekecal“, není odpovědí družstevníka z civilizovaného světa. Pro družstevníky v Norsku je principiální, aby byly zásady trvale udržitelného života dodržovány, aby se šetřilo drahou energií, přestože v Norsku je energie levná.
Náš obchodní zákoník nezná a ani nemůže znát mezinárodně uznávané družstevní hodnoty. Je to zákon pro podnikání, to lze pochopit. Je pak otázkou, zda tam družstva vůbec patří, nebo zda jsou opravdu družstvy!

Opět citace z Mezinárodních družstevních principů:
„Družstva jsou založena na demokratických hodnotách jako je svépomoc, rovnost, spravedlnost a solidarita. V souladu s družstevními tradicemi se členové družstev řídí takovými morálními principy jako je čestnost a otevřenost jednání, spoluodpovědnost za dění ve společnosti a péče o druhé.“ Pracoval jsem v družstevnictví dost dlouho, abych mohl tvrdit, že většina našich družstevníků by takovéto principy nemohla a nechtěla respektovat. Družstevnictví v ČR není družstevnictví. Bohužel a k naší škodě. Území Čech totiž bylo v minulosti kolébkou tohoto stylu spolupráce. Ostatně slova Františka Cyrila Kampelíka to dokazují: „Co jednomu nemožno, všem dohromady snadno!“ Jenže to bylo už hrozně dávno a my jsme se hodně změnili. Ponechám na posouzení každého, zda k lepšímu nebo k horšímu.