Použití betonových tvárnic pro realizaci konstrukcí pod terénem a dodatečné zajištění vodotěsnosti těchto konstrukcí

Stavebnictví se za posledních 20 let posunulo významným způsobem kupředu. Nejvýznamnější změnou je čas výstavby. Ač to není změna přímá, je poměrně zásadní. Rychlost výstavby ovlivňuje všechny technologické postupy, které jsou tlačeny na hranu, a to tak, že dochází k jejich porušení. Postupy nejsou upravovány tak významně, jako rychlost výstavby.

Požití betonových tvárnic

Jedním z postupů, které mohou urychlit postup výstavby, je zdění z betonových tvárnic (ztraceného bednění). Jedná se o zdicí prvky s poměrně vysokou únosností a jejich použití je logickým vyústěním potřeby provést stavbu v krátkém čase. Tvárnice ze ztraceného bednění jsou dobře použitelné, pokud vyžadujeme rychlé zdění, malý podíl mokrého procesu a dostatečnou únosnost. V okamžiku, kdy chceme takové tvárnice použít na konstrukci pod úrovní terénu, typicky vyzdění stěn suterénu apod., je nutné, aby konstrukce byla buď vodotěsná sama o sobě, nebo aby bylo možné konstrukci efektivně izolovat, nastává problém. Není to problém jednotlivých tvárnic, v jejich kvalitě nebo funkčnosti z hlediska únosnosti. Jen je nutné zvýšit pečlivost provádění takové konstrukce.

Rizika použití ztraceného bednění

Objektivně však přichází celá řada problémů, která realizaci znesnadňuje. Pro vodotěsnost konstrukce realizované z dutých betonových tvarovek je nutné dosáhnout jejich co nejlepšího zmonolitnění, je nutné provést jejich vyztužení a v závislosti na výšce okolního terénu, minimalizovat pohyb jednotlivých tvárnic mezi sebou. S výjimkou vyztužení však není realizace takové konstrukce tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Problematické je již samotné zmonolitnění. Výrobci tvárnic doporučují vyplňovat betonem „tužším”.

V ideálním případě by bylo vhodné použít samozhutňující beton, kterým by bylo možné snadno dosáhnout ideálního vyplnění dutiny ve vytvořené stěně. Bohužel, v praxi je téměř nemožné získat pro běžnou konstrukci rodinného domu samozhutňující beton v tak malém množství. Je třeba si uvědomit, že potřebuji vyplnit max. 3 řady tvárnic výšky 0,25 m v celkové délce cca 60 bm stěny (půdorysně 15 × 15 m). Dutina má cca 0,15 m. To představuje cca 1,68 m³. Betonárny obvykle potřebují min. vytížení cca 4,0 m³ betonu. Jinak je nutné si připlatit za vytížení a další poplatky spojené s dopravou a vykládkou betonu nebo dát za vděk zavadlým betonem (konzistence S1) na sklápěčce v množství cca 2,0 m³. To není obvykle kalkulováno při projektové přípravě, a tak je využita možnost 2, tj. zavadlý beton. V tom případě naopak musím zajistit dostatečné zhutnění betonu, které je komplikováno vazbou tvárnic (tj. plnění probíhá pouze do poloviny tvárnice), případně potřebnou vodorovnou výztuží. Obvykle tak není dosaženo potřebného zhutnění a v konstrukci tak zůstávají kaverny. Samozřejmě i povolená výška čtyř vrstev tvárnic je pro hutnění nevhodná a výsledky jsou tristní.

Poruchy vzniklé malou pečlivostí výstavby

Nedokonalé zhutnění přispívá i k dodatečným pohybům tvárnic mezi sebou. Dalším důvodem je i kvalita ložných a styčných spár zdiva.

Výše popsané nedokonalosti tedy konstrukci ovlivní natolik, že původní předpoklady nejsou splněny. Konstrukce není zmonolitněna a není tedy možné od ní očekávat, že bude fungovat jako vodonepropustná konstrukce. Pohyby tvárnic, které se vyskytují téměř na každé nefunkčí konstrukci a jsou indikovány trhlinami v povrchových vrstvách nebo v samotných spárách, vytvářejí v konstrukci transportní cesty, které také umožňují prostup vody konstrukcí.

Výše uvedené poruchy navíc znemožňují i izolaci konstrukce celoplošně přikotvenou izolací (natavené pásy, plošně kotvené fólie apod. Při pohybu tvárnic dojde k porušení izolace a tím pádem i k vnikání vody k povrchu konstrukce, do jejího jádra a i k vnitřnímu líci. Rychlost průsaku je závislá opět na míře zhutnění vnitřního výplňového betonu.

V okamžiku, kdy dojde k vniknutí vody do vnitřní dutiny stěny, je problém již velmi nesnadno řešitelný. Projevy jsou obvykle na zcela jiném místě než samotná porucha. Obvyklým místem průsaku do vnitřního prostoru je pata stěny, kam se vody dostává v důsledku plnění vnitřní dutiny.

Sanační postup pro zajištění vodotěsnosti konstrukce

U tohoto druhu poruchy je nutné přistoupit k poměrně složitému, ale ověřenému postupu sanace. Z výše popsaného mechanismu poruch stěn ze ztraceného bednění vyplývá, že lokální opravy daný problém mohou vyřešit jen výjimečně, při shodě okolností. Jakési štěstí v neštěstí.

V běžných případech je nutné provést vodorovnou izolaci ve stěně a to obvykle těsně nad úrovní terénu. Pro přerušení vzlínající vlhkosti je možné použít jak do plných cihel, dutinových cihel i do betonu a betonových tvárnic chemické infúzní clony s vyšší koncentrací účinné látky např. POLARIS krém. Provedením nepřerušené linie otvorů průměru 12 mm ve vzájemné vzdálenosti 120 mm dojde k přerušení vzlínající vlhkosti. Dále je nutné provést dotěsnění styku stěna / dno resp. stěna / stěna. Nejlepší je provést to pomocí vytvoření drážky průřezu cca 25 × 25 mm v těchto detailech a její vyplnění pomocí rychle tuhnoucího materiálu WATERFIX XP rapid.

Následně je nutné provést plošné ošetření stěny pod úrovní terénu. Vzhledem k výše popsaným problémům je nutné stěnu tvořenou betonovými tvárnicemi ztraceného bednění opatřit vodotěsnou omítkou, která bude vyztužena proti vzniku trhlin. K tomu je možné použít ocelovou síťku, nebo jednodušeji síťku tvořenou bazaltovým vláknem. V případě provádění vodotěsné omítky pod velkým tlakem vody je nutné zvětšit vrstvu omítky a její vyztužení provést ocelovou síťkou odpovídajícího průřezu. Jako vodotěsná omítka je obvykle používán materiál WATERFIX XP TH v tloušťce cca 20 mm, případně při větších tloušťkách materiálem MONOCRETE MONOMIX XP TH. Nejčastěji je pro přikotvení používána ocelová síťka ARMOBET 40/40/2, nebo bazaltová síťka ARMOBET BW. Sítě jsou vyvázány na trny v případě ocelových sítí a na natloukací hmoždinky, případně na kotvy z bazaltových vláken v případě bazaltové síťky.

Konstrukce podlahy je buď dostatečně izolována a není tedy nutné ji izolovat, nebo dochází i k průsakům vody podlahou a je tedy nutné provést sanační zásah i tam. Nejobvykleji je podlaha tvořena vrstvou betonu. Sanaci je tedy možné provést pomocí nátěru sekundární krystalizace (XYPEX CONCENTRATE) nebo v případě velkého tlaku vody je možné provést nadbetonování podlahy pomocí betonu s přísadou XYPEX ADMIX, nebo pomocí prefabrikované malty s krystalizační přísadou např. MONOCRETE MONOMIX XP. Popsaný sanační zásah je ověřeným postupem, kterým je možno vytvořit jakousi vnitřní vanu. Ta dodatečně zajistí vodotěsnost konstrukcí stavby pod úrovní terénu. V závislosti na míře poruch v původní konstrukci se odvíjí úspěšnost sanačního zásahu.

Závěr

Článek má ambici upozornit realizátory drobných staveb na úskalí při použití ztraceného bednění z betonových tvárnic na provádění konstrukcí pod úrovní terénu. Nejlepším postupem k minimalizaci poruch je pečlivost provádění, použití výplňových betonů konzistence, která usnadní hutnění a zajistí pokud možno plné vyplnění stěny. Pro izolaci stěny je vhodnější využít nepřikotvené z vnějšku chráněné izolační membrány nebo natíratelné membrány s extrémní pružností.