Příčkové systémy

Příčky jsou tenké nosné či nenosné zdi a najdeme je v každém obytném prostoru. Legendárním příčkovým systémem je Minotaurův Labyrint, z něhož údajně nebylo úniku. V článku je popsáno několik druhů příček. Velmi zajímavé a elegantní jsou příčky s luxfery.

V obytném interiéru využíváme příček střídměji, a to k optickému i faktickému vymezení jednotlivých místností, musí proto vyhovovat mnoha požadavkům.

Funkce a vlastnosti příček

Podle funkce se příčky dělí na nosné a nenosné. Nosné příčky musí kromě ostatních požadavků splňovat i parametry statického nosného prvku. Nenosné příčky jsou interiérové konstrukce, sloužící k oddělení pokojů, k vedení klasických instalací či speciálních i rozměrných instalací, jako je vzduchotechnika, počítačové sítě a podobně.

Kromě základních požadavků na možnost vytvoření dveřního otvoru, vedení elektrických a vodovodních instalací a zavěšení skříněk či jiných zařizovacích předmětů, by měly příčky být současně zárukou určité míry soukromí obyvatel bytu, a také kvality užívaných prostor. Jde zde zejména o ochranu proti hluku a prudkým nárazům, a také neprůzvučnost, to znamená schopnost příčky nepropouštět zvuky šířené vzduchem. Podle akustických požadavků volíme příčky jednoduché či násobné.

Důležité jsou také tepelně–izolační vlastnosti, zejména pokud příčka odděluje prostor nevytápěný od vytápěného, a hydroizolační vlastnosti v případě vlhkých prostor. Z hlediska konstrukce je důležité, zda jde o příčku pevnou, pohyblivou nebo lehce přemístitelnou. Důležité je také, jak příčkami zatěžujeme nosné konstrukce, to znamená, zda je příčka podepřena po své délce či cele nebo částečně visutá. Běžné příčky vyhovují všem statickým parametrům, pouze příčky vyšší než 3 metry je nutno staticky posoudit. Z hlediska požární odolnosti by měly odolat a zabránit dalšímu šíření požáru minimálně 15 minut, pro jejich zhotovení je proto nutné použít materiály ve skupinách požární ochrany A nebo B.

Zděné příčky

Zděné příčky jsou vyzdívány z plných či podélně nebo příčně děrovaných cihel, lehkých betonových tvárnic nebo škvárobetonových a křemelinových příčkovek. Čtvrtcihelné příčky se někdy vyztužují ocelovými vložkami, které jsou vkládány do ložných spár. Příčky o rozměrech větších než 3×5,4 m se mohou vlnit, je proto nutno je vyztužit buď cihelnými nebo železobetonovými pilířky, popřípadě drátem.

Jednoduché příčky jsou tvořeny jednou vrstvou zdícího materiálu. Do nosné zdi se kotví drážkami, kapsami (například u samostatných příček), do ozubů (u příček nenosných), novodobé pak často pomocí páskové oceli uložené ve spárách. Cihly, tvárnice nebo příčkovky se převazují zpravidla o čtvrt nebo půl cihly do vápenocementové malty. Jestliže zhotovujeme v příčce dveřní otvor, je nutné zajistit dostatečnou únosnost nadpraží. U příček tloušťky 100 mm a světlosti otvoru do 800 mm se nadpraží v podstatě nemusí provádět, cihla se zasadí přímo do malty v zárubu. Příkladem mohou být dveře na WC, do spižírny, menších pokojů a podobně. U příček o tloušťce 150 mm a světlosti otvoru menším než 800 mm se provádí překlad ze dvou prutů betonářské výztuže, u otvorů o světlosti větší než 800 mm se používají prefabrikované či zděné překlady. Dvojité příčky se používají všude tam, kde jsou vyšší požadavky na tepelně a zvukově izolační vlastnosti. Příčku tvoří dvě vyzděné části, mezera mezi nimi je vyplněna tepelnou nebo zvukovou izolací. Otvory v příčkách i kotvení jsou obdobné, jako u příček jednoduchých.

Celistvé příčky

Celistvé příčky jsou buď monolitické nebo vápenosádrové. Monolitické příčky, jinak nazývané moniérky, jsou příčky vyztužené sítí z ocelových drátů, která je pomocí úchytek či spon zakotvena ve zdivu a stropní konstrukci. Při stavbě se používá jednostranné nebo oboustranné bednění. Tento typ příček je používán v případě nadměrného zatížení zařizovacími předměty nebo v průmyslových prostorách, kde je předepsána určitá pevnost příček. Nevýhodou moniérky je její pracnost a současně velká hmotnost, na druhou stranu jde o příčku velmi pevnou a bytelnou, lze ji tedy využívat i ve speciálních případech, například při obezdívání trezorů a podobně. Vápenosádrové, neboli rabicové příčky se dnes stále ještě používají jako tenké dělící příčky mezi místnostmi, i když mají velkou konkurenci v nových jednodušších systémech a materiálech. Princip konstrukce je stejný jako u moniérky, nosná kostra z ocelových drátů je upnuta do zdí, stropu a podlahy, na ni je upevněno pletivo z pozinkovaného drátu, na něž se nanáší dostatečně hustá vápenosádrová malta. Je možné použít jednostranné bednění.

Pokud jsou rozměry příčky větší než 10 m², nestačí uchycení drátěné konstrukce do nosného zdiva, ale je nutné ukotvit příčku do 50 mm hluboké rýhy. Tyto příčky nejsou vhodné do vlhkého prostředí.

Sklobetonové příčky

Sklobetonové příčky nebo alespoň částečné vyzdívky skleněnými tvárnicemi, takzvanými luxfery, byly v druhé polovině minulého století běžně k vidění především ve veřejných budovách – na úřadech či v zařízeních zdravotnického typu. To určitým způsobem ovlivnilo nazírání na tento velmi zajímavý stavební prvek. Až posledních několik let začíná architektura v obecném měřítku více využívat jako stavební materiál sklo, ke slovu tedy přicházejí znovu i skleněné tvárnice. Ty jsou buď duté – především pro vnější stěny, nebo plné, z nich se vyzdívají stěny vnitřní.

Ve velké míře se začínají prosazovat především v obytných interiérech, kde jsou funkčním i efektním prvkem, který slouží k oddělení prostor, a současně umožňuje prostup světla a odlehčení interiéru. Výhodou je i možnost vytvářet zaoblené či zvlněné stěny. Při stavbě sklobetonové příčky je třeba dbát několika pravidel. Stěna ze skleněných tvarovek je velmi těžká, při jejím projektování je nutné brát v potaz i působení na statiku objektu.

Tvárnice je nutné ukládat do pevného železobetonového rámu, kotveného do drážek ve zdivu, aby nedocházelo k nežádoucím deformacím a následnému popraskání tvárnic. Velké příčky je nutné rozčlenit na dilatačně samostatné celky o maximální velikosti 12 m².

Tam, kde neplatí předepsaná požární odolnost, je možné použít jednodušší způsob stavby. Základem systému je rám, do něhož jsou ukládány luxfery. Velmi tenké spáry jsou vyplněny silikonem, montáž je jednoduchá a rychlá, nedochází k nepřesnostem v uložení jednotlivých tvarovek.

Nové příčkové systémy

Variantou klasických sklobetonových stěn mohou být stěny z plastových luxferů, jejichž montáž je snazší, stěny také nejsou tak těžké, jako při použití skleněných tvárnic.

Případně lze objednat celou stěnu již hotovou a namontovat ji na místo jako panel. Běžné novodobé nenosné příčky jsou nejčastěji z již zmíněných cihel nebo z pórobetonových tvárnic, oblíbené jsou sádrokartonové desky, především pro rychlou a snadnou montáž. Sádrokartonové desky se osazují oboustranně na rám z hliníkových či ocelových profilů.

Rám je rozdělen stojinami po zhruba 60 cm, spáry desek se musí vzájemně překrývat. V konečném vzhledu stěny je nepřiznáváme, začišťují se. Prostor mezi deskami je vyplněn tepelnou nebo zvukovou izolací. S výhodou je možné sádrokarton použít i pro stavbu vylehčené, tedy uvnitř duté stěny, která na pohled vypadá jako masivní zeď.

Mezi moderní systémy patří i takzvané montované příčky, sestávající z vertikálních, nejčastěji prefabrikovaných prvků. Mohou být celostěnné včetně oken a dveří, materiálem je zde obvykle železobeton, tyto příčky je nutné ukládat na místo pomocí zvedacího prostředku, je proto nutné umisťovat je do daného prostoru před uložením stropů. Montované příčky mohou sestávat také z několika úzkých dílců, ty lze montovat až po uložení stropů.

Montáž i demontáž tohoto typu příček je velmi jednoduchá, jejich výhodou je lehkost a mobilnost.