Řecko a stavebnictví
Dobře si vzpomínám, jak v roce 2009 předvídaly české podnikatelské svazy konec krize, která tehdy u nás nastupovala. Dnes, kdy už jsme z ní měli být venku, je světlo na konci tunelu stále v nedohlednu a věštit se už nikdo neodvažuje. Což platí zejména pro stavebnictví.
Už je všem jasné, že se svět stal obrovským experimentálním pracovištěm ekonomického a sociálního inženýrství v zeleném obleku. Od obecní úrovně až po globální. Politika je starožitnost a z politiků se stali volení úředníci, kteří přepisují do češtiny evropské směrnice. Nemá smysl cokoliv v takovém prostředí předvídat.
Řekové mají pravdu, když se jim nelíbí vychovatelský postoj Evropy, vlastně Německa, přesněji Anděly Merkelové. Řekové, nikoliv nutně jejich politici, rozhodně nejsou hloupí. Vědí, že hráli jen roli užitečného pitomce a že v tom teď pokračují. Jen scénář je akčnější. Podstatou všeho je, že dluhy Řecka jsou něčí výnosy. Nedávno slovenský premiér Robert Fico na schůzi ČSSD v Hradci Králové řekl, že Slovensko očekává čtyřprocentní nárůst HDP, ale když Řecko opustí eurozónu, bude to spíš čtyřprocentní pokles.
Možná si někdo z architektů evropského zázraku opravdu myslel, že miliardy, z nichž většina do Řecka beztak putovala rovnou z pomyslné tiskárny, Řekové zhodnotí. Že je nejen přepošlou na účty evropských firem výměnou za potraviny, auta, ledničky, pračky atd., což byl hlavní cíl. Ale že navíc za úplatu ubytují a nakrmí miliony turistů z Německa, Česka, Slovenska a odjinud. A že tak jalový dluh v ceně potištěného papíru vrátí ve tvrdých.
Jenže Řekové nikoho ubytovávat nechtěli a místo toho se z nich stali dobře placení úředníci s fůrou sociálních jistot. Nechtěli se živnostensky lopotit a riskovat, že je nevlídné socialistické prostředí pomluví, utahá, vysaje či jinak dovede k smrti. EU včetně Řecka se zkrátka vydala cestou Sovětského svazu a RVHP. Zatím s vlídnou tváří, bez gulagů a transportů, ale s jasným úmyslem vládnout bez neviditelných ruk trhu a když je třeba, i bez demokracie a politiky, bez voličské kontroly. Nejdřív celoevropsky a později globálně.
Co škodí rozvoji stavebnictví nejvíce?
Zejména dotace, ale také předpisy a „povinné” normy, které kvůli globálnímu oteplování přikazují nebo zakazují vybrané materiály, technologie a řešení. Je jisté, že donkichotský evropský boj s klimatem se na ceně staveb již podepsal. Stejně tak i cyklicky se opakující dotace na ekologickém pozadí, které slouží nejvíc politikům a dodavatelům, ale pro investory jsou spíš jen k zlosti: prodražují a protahují stavbu, přidělávají starosti. V mezidobí, kdy dotace skončila a čeká se na další, mohou stavební firmy zavřít krám. Lepší by bylo dotační peníze nechat lidem v kapsách, a pokud dotace přitéká rovnou z tiskárny, dát tiskaři dovolenou.
České stavebnictví však pokvete, když mu budou přibývat bohatší a svobodnější zákazníci. Svobodnější mj. i v rozhodování, jaký dům si postaví, kdy, kde, za kolik a s kým. A takoví, kterým budou politici co nejméně brát z kapes. Pokusme se takovou společnost stavět.
