Samonivelační hmoty při výrobě vytápěných podlah

V souvislosti se změnami cen tepelných energií a se vzrůstajícími požadavky na komfort v domovech i v pracovních prostorech se mnozí majitelé domů nebo bytů rozhodují pro podlahové vytápění. Cílem tohoto článku je poukázat na vhodné postupy, včetně aplikace samonivelační hmoty, při realizaci vytápěných podlah.

Ať už je topné médium a způsob vytápění jakýkoliv, je nutno vedení otopného zdroje - trubky zalít do vrstvy materiálu tak, aby byla dosažena vhodná tepelná vodivost a přitom i pevnost podlahy a její rovinatost. Proto je v praxi využíváno zalití vytápěné podlahy nivelační hmotou.

Samonivelační hmota pro zakrytí podlah

Vrstva samonivelační hmoty musí být zvolena tak, aby zakryla otopné vedení a přitom zabezpečovala dostatečnou pevnost. Z hlediska tloušťky vrstvy je vhodná vrstva samonivelační cementové hmoty MFC Level 350, která byla pro uvedené účely speciálně vyvinuta a zabezpečuje optimální tepelný přestup, tepelnou vodivost a roztažnost při minimální tloušťce vrstvy.

Postup při aplikaci samonivelační hmoty

1) Původní podklad musí být suchý a pevný, zbavený mastnot, nečistot a prachu. Podklad je ošetřen penetrací MFC Primer 620. Ředění a počet nátěrů je určen druhem podkladu. Pro betonové podklady se zpravidla používají 2 nátěry primerem ředěným 1:3 až 1:5. Nyní je podklad připraven k položení otopného vedení a nalití nivelační hmoty.

2) Kde to výškové poměry vrstvy dovolují a zejména u přízemních prostor nebo prostor, kde spodní podlaží není dostatečně vytápěno, bývá v praxi pod otopné vedení položena izolační vrstva. Ta navíc působí i jako izolace kročejového zvuku. V tomto případě je příprava před nivelací ovlivněna typem izolační vrstvy.

3) Následně se na podlahu instaluje topné vedení. Na takto připravený povrch lze nalít nivelační hmotu MFC Level 350.

4) Hmota se samostatně roztéká a vytvoří ideálně rovný a hladký povrch s technickými vlastnostmi betonu (tvrdost a pevnost). Povrch je mírně savý, ideální pro lepení podlahové krytiny, případně položení dlažby. Vrstva má navíc dostatečnou poddajnost k vyrovnání účinků teplotní roztažnosti při vysokých změnách teploty.

Při práci s běžnými samonivelačními hmotami, zejména při jejich ručním míchání u menších staveb, mají někdy uživatelé snahu ušetřit pomocí snížení tloušťky vrstvy tak, že ručně pomocí nářadí napomáhají »roztírat« nivelační hmotu. Tento postup je u vytápěné podlahy nevhodný a nežádoucí, protože může přivodit porušení nebo posunutí otopného vedení.

Pro vytápěné podlahy je závazná norma ČSN 74 4505, v zemích EU jsou závazné normy DIN 18560, část 2 (vydané 05/1992) a dále DIN 18353.

Jedním z hlavních problémů je v podlahářské praxi vlhkost podkladu. Protože zejména při počátečním vytápění na nové vrstvě kondenzuje vlhkost, je z v tomto případě problém vlhkosti ještě naléhavější. Ani vyhřátí podlahy na relativně vysokou teplotu neznamená nutně dosažení vlhkosti pod předepsanou hodnotu. Proto by v projektu podlahy mělo být vyznačeno místo, kudy nevede otopné vedení a kde lze vlhkost měřit případně i metodami s destruktivními zásahy do podlahy při odebrání vzorku (např. CM metoda, vzorek pro laboratorní měření vlhkosti pomocí žíhání). Toto místo musí být jednoznačně identifikovatelné i po přelití nivelační hmotou.

Pro předávání vytápěných podlah a jejich přípravu na lepení dlažby nebo podlahové krytiny se osvědčil postup podle doporučeného formuláře.

K zamezení případných nejasností při předání a eventuálních reklamací se doporučuje zejména u menších staveb i podpis investora.