Stavby pro životní prostředí kdysi a dnes
Stavby, jejichž cílem je působit na naše životní prostředí tak, abychom zachovali jejich důležité hodnoty a zároveň předcházeli živelným katastrofám, které působí škody na majetku, životech a krajinných hodnotách, patří k nejkomplikovanějším lidským aktivitám. To je dáno tím, že tyto stavby se svým způsobem týkají všech lidí, jejich citů i jejich protichůdných zájmů. Pohled odborníka, který má zároveň zkušenost i s „politikou” těchto staveb, je velmi zajímavý.
Všechno spočívá v dialogu. I stavby pro náš život, pro naše životní prostředí, pro oboje vlastně především!
Jenže v našem státě, kde stále vítězí systém „udělej si sám, nejlépe levně a načerno” je dialog velmi těžký, až skoro u některých věcí nemožný. Před rokem 1989 lidé (většinou velmi potichu) nadávali na stát, který ničil životní prostředí, ale málokdo se to aktivně pokoušel změnit. Pár lidí, jako třeba Josef Vavroušek, I. Dejmal a několik lidí kolem nich, někteří disidenti, se těmito otázkami zabývalo a varovalo. Většinou s neblahými následky pro ně samotné. O globalizaci světa a jeho dopadech na lidskou populaci mluvilo několik zasvěcenců, pro občany tohoto státu to bylo tabu a vlastně to ani nechtěli vědět. Protestovat proti přehradě, proti otevření nového povrchového dolu, proti nezatepleným bytovkám, proti neodsířeným elektrárnám, proti skladu jaderného paliva do jaderných elektráren, proti dálnicím, proti hospodaření v lesích se nikdo neodvážil.
Po roce 1989 jsme zajistili svobodu projevu a v tu chvíli nastoupili hrdinové protestující „proti hromu, proti bleše, proti tomu kdo se češe, proti těm kdo přes protesty, mluví stále, ale z cesty”, jak zpíval kdysi Jiří Suchý. Zažil jsem jako poslanec ČNR s předsedou vlády P. Pithartem v Plzni neskutečnou diskusi s občany o dálničním obchvatu města. Neuvěřitelné názory lidí, kteří nesouhlasili s obchvatem, ale také nesouhlasili s průjezdem aut přes město! Neskutečné argumenty lidí, kteří neměli nejmenší ponětí o projektech, stavbách, územním plánování, ekonomice a měli jenom jeden, jediný argument – „Jááá to nechci!”
Bydlím v Brdech a zažil jsem, jako navrhovatel nápravy křivd způsobených lidem vyhnaným z Brd v padesátých létech, výmluvy zástupců armády, ale i lidí z okolních obcí o tom, jaký je to problém, jak nic nejde. Do Brd se chodilo i přes zákaz vstupu na houby, k Padrťským rybníkům na „výlety”, všichni k tomu mlčeli a nikdo proti ničemu neprotestoval. Všichni brali Vojenský újezd Brdy, jako území „Hic sunt leones!”, latinsky „Zde jsou lvi”, ” ale někteří si tam dělali, co chtěli.
Jak je známo, Vojenský újezd Brdy byl „zcivilněn” a připadl okolním obcím. Jako komunální politik jsem už dávno před tím na mnoha politických i veřejných platformách mluvil a psal o tom, že jak „vojenské”, tak „civilní Brdy” je nutné nějak ošetřit, aby se stavebně nezničilo velmi cenné území, ale současně v něm je třeba udělat opatření, aby z tohoto území nehrozilo okolním územím a obcím nebezpečí či zátěž. Dlouholetá vojenská správa tohoto území a dlouholeté hospodaření Vojenských lesů v něm změnilo přirozené, ale i umělé podmínky fungování velkých ploch lesů. Z těchto lesů vytékají potoky, které občas působí nemalé škody. Z těchto lesů vycházejí cesty do obcí, po kterých se vyváží těžké dřevo těžkými tahači na špatné místní komunikace okolních obcí a tyto komunikace se ničí a nikdo škody nechce platit.
V současné době přijíždí do obcí v okolí Brd mnoho turistů, kteří parkují auty tam, kde je napadne (pokud někteří z nich nemají podivné propustky pro vjezd do území, do kterého je pro většinu lidí vjezd zakázaný). Zákon o obcích dává obcím možnost plánovat na svých katastrech v podstatě cokoli v tzv. Programu rozvoje obce. V současné době, kdy jsou Brdy civilní, nemá ani jedna obec kolem tohoto území ve svých Programech rozvoje nic o tom, co tam bude za rok, za pět let, za dvacet let.
Většina z nich nezahájila práce na nových Územních plánech, ve kterých je zapojeno a propojeno na obec nové katastrální území CHKO Brdy. A že je co plánovat! Problém je, ostatně jako i jinde, v tom, že všechny okolní obce Brd chtějí zachovat přírodu v Brdech neporušenou, ale zároveň v ní provést opatření, které území zatraktivní pro turistiku, zajistí zachování přírodních vodních zdrojů, bezpečnost vodních toků, zajistí hospodaření v lesích. To všechno jsou ale činnosti, které jdou proti sobě a vzájemně se vylučují.
Pro mnohé obce v okolí Brd jsou velkým problémem povodně, které občas z těchto lesů vyrazí a ničí. Není možné zachovat krajinný ráz a přitom zabránit povodni. Nelze zachovat přírodní bohatství a současně intenzivně hospodařit na lesních porostech. Nelze současně otevřít krajinu turistice a při tom nerušit lesní zvěř. Nelze otevřít cyklostezku a současně zakázat vjezd „kukavozu” na odvážení odpadků. Nelze kumulovat zásoby vody a přitom dělat odvodňovací příkopy a meliorace, stejně jako nelze udělat přehradu na pitnou vodu a přitom svádět vodu z území jinam.
Vlastně všechno lze, ale musí se při tom myslet a ne se řídit pocity a náladami. Práce se musí svěřit odborníkům a ne jako kdysi ideologům a diletantům. Doba, kdy byl nejchytřejší ten, kdo měl stranickou legitimaci nebo funkci, je už pryč, ale někteří si to pořád myslí. CHKO Brdy je nutné „nějak upravit”, aby toto území bylo funkční pro účely akumulace vod, turistiku, přírodu, ochranu před povodněmi, je vhodné zde zachovat některé vojenské činnosti, ale nemůže do toho mluvit kdekdo jen proto, že má nějaký pocit.
Úplně prvním krokem k nápravě musí být zadání toho, co chceme. Zadání nemohou vypracovat tři, čtyři lidé s nějakou funkcí, ale týmy lidí s rozhledem a vzděláním v různých oborech plánování a projektování takovýchto věcí. Je nutné skloubit zákon stavební, zákon o ochraně přírody, zákon o vodách, zákon o obcích, zákon o krajích a další ... Vlastně mnoho zákonů, ale to nemohou dělat jen obecní zastupitelstva, nýbrž týmy s účastí odborníků. Obce musí mít právo vyjádření, musí se však na zpracování územního rozvoje tak rozsáhlého území (266 km2) podílet. Není však možné, aby obec při územním řízení, či zpracování územního plánu, zastupoval člověk, který vystudoval pedagogiku, zdravotnictví, nebo se vyučil mechanizátorem. Ale, aspoň podle mého názoru, si nemohou dvě obce nechat zpracovat územní plány s rozdílnými dopady do celého území, které má zůstat... Vlastně jaké má zůstat? Dotčené – nedotčené? Chráněné – nechráněné? Užitné – neužitné? Bezpečné – nebezpečné? Turisticky atraktivní – ale s omezeným vstupem? Mnoho lidí se bojí povodní, ale protestují proti protipovodňovým opatřením, které objednal a vymyslel bůhví kdo.
Máme v ČR už takové zvyky z naší minulosti a nejen ve stavebně-technických záležitostech. Každý si nechává zpracovat projekt stavby, aby ji pak postavil jinak! Mnoho investorů chce postavit kvalitní stavbu, ale za „vysoutěženou” minimální cenu! Mnoho majitelů bytů chce šetřit peníze za energie, ale odmítá zateplit své domy! Mnoho občanů obcí chce mít na vršku za obcí krásný kostel, ale protestuje proti církevním restitucím! Mnoho politiků slibuje při nástupu do funkce zjednodušení stavebního řízení, aby ho pak v konečné verzi zkomplikovali!
Byly doby, kdy si stát dělal, co chtěl. Zdá se, že přišly doby, kdy si každý dělá, co chce. Bohužel ke škodě přírody a lidí samotných. Je pravdou, že na začátku změn v tomto státě jsme chtěli spoluúčast lidí na rozhodování o důležitých věcech a také Evropská unie chce všude zavést princip subsidiarity, tedy rozhodování „zdola”. Jenže se to trochu zvrtlo a každý si myslí, že může být ředitelem Zeměkoule. Stačí mu k tomu jen být ve „Straně” a mít funkci. Jestli něco umí, se už nikdo neptá. Ve stavařině by tohle platit nemělo. Ostatně proto jsme kdysi na začátku vytvořili zákon o autorizovaných architektech, inženýrech a technicích.
