Stavět. Ale jak, kde a proč?

Byly to krásné časy, když vznikaly za dob gotiky, baroka, ano, snad ještě i secese úhledná města a vesnice, kterým dnes říkáme plni obdivu památky. Ti zaostalí lidé ale jen neznali mercedesy, kamiony, billboardy či developery, a tak si budovali své příbytky prostě tak, aby byly pěkné a dobře se jim žilo, což, když byly tolary, vlastně ani nebyl tak velký problém. To se ovšem v době moderní prudce změnilo a stalo se složitým. Bylo tak třeba sednout a sepsat stavební předpisy.

Podařilo se, vznikly, a to s platností pro celou Českou republiku. Ovšem vzhledem k tomu, že naše matička Praha je přeplněná památkami a potažmo i památkáři, je zde množství úzkých středověkých uliček, ale i záplava moderních aut, a hlavně – ten pražský čtvereční metr je proklatě drahý a přitahuje tak enormní zájem developerů i různých korupčníků, vznikla idea vytvořit speciální pražské stavební předpisy. Zdálo by se, že to, jak by měly tyto předpisy vypadat, do jaké míry by měly být kompatibilní s těmi celostátními, je z laického pohledu nudná diskuze čistě pro odborníky. Ovšem není tomu tak – to, jak se má naše hlavní město stavět, se stalo předmětem často dosti vyhrocených sporů mezi politiky, developery, vlivnými „přímluvci”. A co ti odborníci, kteří skutečně vědí, a hlavně kteří nakonec vše prakticky řeší a nesou odpovědnost? A kterým se dost špatně staví, když nemají na stole jasná a jednoznačná pravidla. Ne, stavbaři, kteří by měli mít hlavní slovo, nemlčí a aby byli více slyšet, svolala Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (ČKAIT) koncem února tiskovou konferenci za poměrně značného zájmu medií na téma: „Pražské stavební předpisy, a co dál z pohledu odborníků ČKAIT”. Je třeba říci, že ona otázka „co dál” je stále živá, v době konference byly pražské stavební předpisy schváleny, ale, jak je u nás vcelku běžné i v jiných oblastech, chystala se prakticky zároveň jejich novelizace. Nelze tak udělat nějaký globální závěr, ale je určitě užitečné dotknout se alespoň několika zásadních připomínek v příspěvcích účastníků. Možná, že tím nejpodstatnějším byl spíše povzdech předsedy ČKAIT, Ing. Pavla Křečka, ostatně Žižkováka: „Probůh, nezastavějte nám každý čtvereční metr Prahy!”

Klady a zápory pražských stavebních předpisů

Podstatné a v mnohém shrnující bylo vystoupení autorizovaného inženýra pro pozemní stavby, zkoušení a diagnostiku staveb, Ladislava Bukovského. Uvedl klady, ale především zápory pražských stavebních předpisů, tedy přesně: „Nařízení č. 11/2014 sb. Hlavního města Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze, resp. tzv. technická novela – text nařízení jako příloha k usnesení Rady HMP č. 259 ze dne 17.2.2015” – ano, takto se celý ten problém správně a hrůzně jmenuje. Takže něco z negativ, která našel Ing. Bukovský.

„Nařízení zavádí nejednoznačné regulativy, určující prostorové limity staveb. Jde o jejich výšku i nová pravidla pro odstup od hranice pozemku.” Lze si tak jistě představit, jakým vítaným dárkem je tato neurčitost pro různé spory a neseriózní podnikání, korupci.

Zvláště pro Prahu je také pohromou třeba „neurčitost nových předpisů stran uličních stromořadí a umístění billboardů, kdy se jasně nerozlišuje centrum a periferie.”

„Direktivně se také požaduje budování zahuštěného města bez ohledu na potřeby obyvatel i charakteru té či oné lokality.” Jistě – souboje místních obyvatel pražských obvodů s bezohlednými developery jsou už dnes velmi časté.

Podle názoru stavebních odborníků „byly významně omezeny požadavky na vlastnosti konstrukcí s výjimkou těch tepelně technických, byly zrušeny požadavky pro vybrané druhy staveb – stavby pro obchod, výrobu, skladování, školy a podobně.”

Dost zásadní se i laikovi jeví fakt, že „se vypouštějí požadavky na proslunění bytu, je tak dnes možné požadavek na přístup přímého slunečního světla do bytu ignorovat.”

Problémy nejen s parkováním

Nepochopitelný se zdá i §17 odst. 6 o nepřípustném umístění protihlukových stěn a valů v zastavitelném území. Ing. Bukovský se ptá – proč toto omezení i na periferii? A pokračuje dalšími výhradami: „Omezení požadavků z hlediska parkování u novostaveb, to je výhoda pro stavebníky v centru, nevýhoda pro sídliště a předměstí. Ani technická novela neodstranila bariéry v podnikání, přináší značné komplikace projektantům a stavbyvedoucím v důsledku nekompatibility se stavebními a dalšími právními předpisy. Nový občanský zákoník staví z hlediska odpovědnosti výše odborníka než zákazníka, zejména spotřebitele. Chybí požadavek na minimální výšku podlahy obytných místností nad terénem a na výšku podlahy nad hladinou podzemní vody.” A to stále není vše, takže Ing. Bukovský nakonec navrhoval: „Nové pražské stavební předpisy doporučujeme vydat současně s novelou stavebního zákona, která se připravuje na příští rok. Pokud nebudou kompatibilní s předpisy celostátními, pak je lépe zrušit ve stavebním zákoně možnost, aby město Praha vydávalo vlastní stavební předpisy,”

Některými aspekty každodenního života hlavního města, které by nové stavební předpisy mohly i dost výrazně narušit, se zabýval Ing. Michael Trnka, CSc., který má za sebou úctyhodnou a dalo by se říci i dobrodružnou cestu stavebního projektanta nejen u nás, ale i ve světě a má tak jistě potřebný nadhled. Nad všemi body jeho příspěvku by se jistě měli mnozí a rychle zamyslet: „Povinné počty parkovacích míst u novostaveb jsou zredukovány v porovnání s vyhláškou 26/1999 Sb., to znamená, že dojde k zvýšenému využívání veřejných prostranství k parkování se všemi důsledky pro průjezdnost ulic – povede to ke snížení jejich čistoty a zvýšení ekologické zátěže území, třeba kroužícími auty, hledajícími místo k zaparkování. Mění se i forma a charakter parkování. Stání vázaná se umísťují mimo uliční prostranství. U jednotně řešených celků zástavby s převažujícím účelem užívání bydlení do 3 podlaží lze vázaná stání umístit přiměřeně k charakteru uličního profilu i do základního uličního prostoru jako součást přilehlé pozemní komunikace. Příslušný §33 je tak v rozporu s realitou. Autoři předpisu si zřejmě nenakreslili, jak to vypadá ve skutečnosti při aplikaci tohoto ustanovení. Nezabývali se průjezdností ulic pro složky záchranného systému a nedomysleli, že u třípodlažního bytového domu je jen výjimečně možno počítat s třemi, ale spíše s šesti až devíti osobními vozidly.”

Z dalších bodů tohoto vystoupení lze třeba zmínit § 65 – Ochrana před povodněmi a přívalovým deštěm, kde Ing. Trnka uvádí, že „podle PSP je v aktivní zóně záplavových území možno realizovat novou bytovou výstavbu, což je v zásadním rozporu s povinností vytvořit pro občany takové podmínky, aby nebyli ohroženi ani na zdraví, ani na majetku. Ustanovení je rovněž v rozporu s vodním zákonem.”

Aténská charta 2003

Problematikou udržitelnosti a energetické efektivity v pražských stavebních předpisech se zabýval Ing. architekt Josef Smola, který kromě mnoha dalších funkcí i práce nezávislého architekta ve svém vlastním ateliéru působí jako poradce v oboru stavebnictví a stavebního práva. V kostce připomněl, jak řeší koncept moderního města „Aténská charta 2003” Rady evropských urbanistů. A jeho závěr? „Přestože autorský tým PSP uvádí, že navštívil Kodaň, Vídeň, Amsterdam, města, která jsou rovněž v principech implementace udržitelnosti a energetické efektivity v Evropě na předních příčkách, je nepochopitelné, že tyto zkušenosti nebyly přeneseny do PSP, ani do technické novely. Ba právě naopak, v obou předpisech jakákoliv zmínka o skutečně moderním udržitelném městě (i ve smyslu Aténské charty 2003) chybí.”

Nejednoznačnost

Pavel Linhart je autorizovaný inženýr pro pozemní stavby, statiku a dynamiku staveb, autorizovaný inspektor, znalec Městského soudu v Praze. V devadesátých letech dokonce působil jako přednosta Stavebního úřadu Magistrátu hlavního města Prahy, je tedy zřejmé, že o svých „Zkušenostech s nejednoznačnými předpisy v Praze”, jak zněl titul jeho příspěvku, mohl prohodit nejedno vskutku fundované slovo. Přiklání se k názoru, že Praha pro svá specifika skutečně své vlastní stavební předpisy potřebuje. „Důvodů je několik. Praha je historickým městem s řadou památek, pocházejících z různých údobí a slohů, počínaje cca desátým stoletím. Koncem minulého století bylo centrum dokonce prohlášeno za součást světového dědictví, čímž se zvýšila nutnost mít na zřeteli zachování historických aspektů zástavby. Na straně druhé jde o hlavní město, které je politickým, správním i ekonomickým centrem státu; znamená to stálý tlak na modernizaci, aktualizaci a rozšiřování stavebních aktivit. Pro celou republiku platí „Obecně technické požadavky” v současnosti vyhláška 268/2009 Sb., ve znění vyhlášky č. 20/2012 Sb., které jsou z výše uvedených důvodů pro Prahu ne zcela aplikovatelné jednak v intravilánu města, ale především v Pražské památkové rezervaci.”

Nutnost spoluúčasti odborníků

„Pro úspěšné zpracování použitelných předpisů je nutná spoluúčast odborníků, kteří se přípravou investic v hlavním městě Praze profesionálně zabývají, a především za fungování staveb po jejich uvedení do provozu přímo zodpovídají,” dodává nakonec Ing. Linhart. Je to vlastně nejen krédo všech účastníků oné tiskové konference, ale ta slova by měla viset jako transparent nad konferenčními stoly dalších jednání. Samozřejmě, vybral jsem pouze několik z mnoha připomínek, aniž bych je řadil v nějaké hierarchii důležitosti. Šlo jen ukázat, že stávající pražské stavební předpisy v pořádku zřejmě nejsou a je vlastně dobře, že se ona „kauza” zviditelnila a i širší veřejnost o ní ví. Je rovněž patrné, že stavební odborníci jsou schopni se dobrat optimálních řešení. Možná tak hlavním problémem není ani tak předpis, jak klásti cihlu k cihle, ale zajistit, aby se pražské či jiné stavební předpisy nestávaly předmětem politických hrátek, neposkytovaly pak „šikovně zvolenými” či jen prostě přehlédnutými „děrami” prostor pro zvůli nepoctivých developerů či třeba diletantskou činnost ambiciózních, ale druhořadých projektantů.