Střechy v českém dolíku

V čísle 5/2000 uveřejnil časopis Stavebnictví a interiér příspěvek Ing. Jana Malouška o větrání střech se skládanou krytinou. Mohl by to docela dobře být diskusní příspěvek k zajímavému tématu. Ovšem – diskutují nejméně dva, a chtěl bych se vsadit, že Ing. Malouškovi nikdo neodpoví. Jsem přesvědčen, že důvodem mlčení je všeobecný marasmus postkomunismu, a že absence odborné diskuse nejenom v tomto případě je pouze projevem mnohem hlubší poruchy.

Jaká je situace ve stavebním oboru?
Zdá se být přehnané, že by se z otázky větrání střech vyvozovaly tak dalekosáhlé závěry. Jaká je ale vůbec situace ve stavebním oboru? Vzpomínám si dosud živě, že jsem (jako zakládající člen Svazu inženýrů) obíhal začátkem roku 1990 známé a upozorňoval je, že skupiny inženýrů a architektů mezi sebou svádí tvrdý zápas o uzavření profese takzvanými autorizačními zkouškami, přičemž, pochopitelně, dominantní byla snaha architektů odepřít stavebním inženýrům projektové oprávnění úplně. Ale od počátku se všichni novopečení funkcionáři všech oborů shodovali v tom, že příslušný zákon musí zavést subjektivitu a tedy faktickou libovůli v připouštění do profese. Kamarádi mne odmítali se smíchem, pro tvrdou práci neměli čas na spolkaření. Jejich nejčastější odpověď byla: „Teď už se jim něco takového nemůže podařit“. Ale mýlili se, jiní čas měli a tak si zanedlouho několik lidí vzájemně potvrdilo první autorizace. Psychologové tomu myslím říkají syndrom bitého dítěte: lidé pokřivení totalitou začali nejdříve ze všeho usilovat o svobodu svých bližních. V současné době již nikoho nepřekvapuje, že vstup do praxe je vykoupen ponižujícím rituálem takzvané zkoušky, kdy se na sebe vytahují absolventi dvou škol českého dolíku.

Máme vás na háku!
Rovněž si pamatuji, jaká byla reakce první autorizační komise při veřejném hodnocení její krátké činnosti, když jeden z prvních přezkoušených o ní přede všemi prohlásil: „Když jsem uviděl ten spolek, bylo mi hned jasné, že se na nic rozumného nedokáží zeptat – a tak se také stalo“. Oni se neurazili, oni se smáli! Byl to můj první porevoluční šok, ta naprostá drzost pramenící z jistoty: „Máme Vás na háku!“ Teprve poté, co v posledních letech pronikl tento původně orientální princip zcela otevřeně i do nejvyšší politiky, začíná se veřejnost probouzet. Dokonce způsobem zcela neobvyklým protestuje vyšší střední třída na náměstích proti – asi nepodstatné – špičce ledovce. Ale zpátky k oboru, co jmenovat dále? Hromadné jmenování docentů v létě 1989 a vyhlášení podstatně zpřísněných kritérií pro totéž v roce 1990? Zvůli a korupci provázející jmenování soudních znalců? Neprůhledné praktiky při zpracování nových technických norem (často evidentně směřujících proti integraci s EU)? Zdánlivě nahodilou změnou zákona naprosto neadekvátně akcentovanou roli zkušebnictví? Nebo naposled Ministerstvem průmyslu v naprostém utajení připravovaný tolik pro pozemní stavby důležitý energetický zákon? Mimochodem, na co z toho reaguje odborný tisk?

O normách, zkušebnictví a potřebě polemiky
Lze snadno nacházet paralely s jinými oblastmi postkomunistického vývoje u nás – jistě bezkonkurenční je oblast justice a práva vůbec. (Ne nadarmo výrok „vyčkejme vyjádření nezávislého soudu“ vyvolává podvědomě podezření na zvláště rafinovanou lumpárnu.) Snad i proto je ve stavařině nejbolavější oblast norem a zkušebnictví. Znalci poměrů v zahraničí mohou namítnout, že i v Evropské unii lze pozorovat lobismus a účelové deformace norem. Ale rozsáhlý trh Unie jednak vylučuje zavedení úplných nesmyslů, jednak je většina jejích států před námi technicky o desítky let vepředu, a jednak je jejich vývoj tak překotný, že mu – na rozdíl od nás – občasné přibrzdění nerozumným předpisem může spíše pomoci. Vidíme to na některých stavbách zahraničních investorů, úspěšně (ale většinou v tichosti) dokončovaných v někdy až šokujícím protikladu se vším, co máme naučeno.
Pro situaci je asi typické, že v odborném tisku nejen nenarazíte na polemiku o odborných novinkách, ale vesměs o nich nikdo nereferuje. Špičkoví odborníci většinou pracují v obchodních odděleních renomovaných zahraničních firem a na veřejných polemikách nemají přirozeně zájem. Dokonce často nemají zájem ani na publikování nových poznatků, resp. poznatků, které u nás nejsou dosud známé. Ti z těch nejlepších, co se ještě udrželi ve stavební praxi, nemají čas dělat osvětu, a často jsou zdejší zaostalosti již natolik vzdáleni, že o svých pracovních metodách také raději nemluví. Technické vysoké školy skýtají žalostný obrázek: personální základ až na pár výjimek stále tvoří normalizační praktici, po nějakém gruntovnějším bádání v oboru není ani potuchy. A posléze zkušebníci, příliš zaměstnaní vybíráním peněz za potvrzování japonských certifikátů, zjevně nemají čas ani na sledování odborné literatury.

Větrání střech, nebo peněženek?
Pak se tedy může stát, že do české normy o střechách vloží její autor článek, přikazující cosi větrat, patrně opsaný z třicet let staré, již neplatné a navíc asi nepřesně přeložené německé normy. Opodstatněnost drahého a technicky složitého opatření není schopen doložit ani rešerší ze zahraniční literatury, o samostatné experimentální ověření se vůbec nepokusí. Jedná se o naprostý výsměch technické poctivosti a zásadám výzkumné práce, přesto se ale v odborném tisku nezdvihne nejenom bouře odporu, ale ani výsměchu. Na opakovaně naznačené pochybnosti autor normy naprosto nereaguje, nehájí se, nevysvětluje. Co jen nám to připomíná – touto metodou lze přece u nás uhrát i místo předsedy vlády! Takže prkotina, i když se toho samozřejmě méně seriozní výrobci drží a nutí investory nakupovat předraženou větrací bižuterii ke svým krytinám (prováděcí firmy nikdo nutit nemusí, ty také nepřijdou zkrátka). Nejde přitom o to, čí názor je správný, jestli větrat nebo nevětrat. Jde o to, že experimentálně byla dlouhodobě ověřena (a že opravdu byla!) nevhodnost větrat v určitém režimu spodní líc krytiny šikmých střech, a od tohoto okamžiku může do diskuse vstoupit jen ten, kdo předloží experimentální údaje prokazující něco jiného.
Na drobném ustanovení jedné normy tak můžeme zmapovat celý český rybník. Každý všechno ví lépe, protože to tak má na chatě, se znalostmi ze školy lze projít celým světem a nejlepší džob je rozhodovat, co ti druzí dělají správně a co špatně. Brzy uvidíme ten poprask, až naše přijetí do Evropy začne být aktuálnější: velká část naší duchovní elity si uvědomí, že má spuštěné kalhoty, a znovunalezne kultivované vlastenectví. Ještě že se to v dobré obrací v bankovnictví! Zatím vždycky, když skutečně šlo o peníze, začaly postupně věci dávat smysl.