Tak nám spadnul most
„Tak nám spadnul most v Praze,“ řekla by paní Müllerová, hospodyně Josefa Švejka. „To byla jen lávka,“ opravil by ji dobrý voják Švejk, „opravdový most spadl před osmi léty ve Studénce, rovnou na projíždějící rychlík.“
Jó mosty, potažmo i lávky, to je u nás letitý problém. Máme jich tisíce, ale prstíčkem bychom hledali, špendlíčkem kopali, který že nemá nějakou vadu či poruchu, způsobenou zubem času, ergo kladívko, dlouhodobě zanedbanou údržbou. Proto zub času hlodá až do havarijních stavů.
Proč tomu tak je? Určitě to nezavinili původní projekty a stavitelé. Nepamatuji ani z historie, že by u nás i jinde spadl nově postavený most. Ovšem tak jako u nás ve všem i u mostů chybí zmíněná kontrola, údržba a následná včasná a kvalitní oprava. Ono se musí vždycky něco stát, bohužel i na úkor lidských životů, a teprve potom se dají věci do pohybu a řeší se. Na jedné straně se hledají viníci, zasedají slavné soudy, a protože jsme Švejkův národ, tak se nenajdou, a tudíž nejsou potrestáni. Odborník žasne, laik se diví, zmrzačení a pozůstalí nadále lamentují a truchlí. Není jim to však nic platné.
Na straně druhé se města i vesnice, byť leckdy nesměle, probuzeny předchozími tragédiemi, hlásí ke kontrole a opravě svých lávek a mostů. Jako první bod programu uzavřou objekt na různě dlouhou dobu páskou a značkou zákaz vstupu (vjezdu). Jelikož máme švejkoviny v krvi, leckteří z nás zákaz bez uzardění porušují. Mezitím se paragrafy spravedlnosti kroutí dál a u některých z nás stále přetrvává názor, že mosty ze dřeva, lan, řetězů, oceli, betonu i železobetonu vydrží na věčné časy a nikdy jinak.
Nedá mi to a nahlédnu ještě do historie – mosty se staví od nepaměti a někdy i zbytečně, viz most přes řeku Kwai. Snad nejvíce obětí ale i umu předvedli při ústupu v Rusku Napoleonovi vojáci: po krk v ledové řece plné ker ostrých jako břitva, v mínus třiceti stupních Celsia, v noci postavili dřevěný most. Stovky jich zahynuly, aby tisíce mohly ustoupit suchou nohou. Mosty nejvíce trpěly za časů válečných, ale i v míru je ničí požáry, povodně a již zmíněná nedostatečná údržba.
Nezbývá než doufat, že v tomto směru dojde k nápravě. V opačném případě nezbývá, než vzít na vědomí slova redaktora Josefa Koukala, který svůj sloupek na výše uvedené téma uzavřel, cituji: Nejde jen o potrestání viníků, ale také poučení, čemu předcházet, jak se chránit, co udělat příště jinak. Z rezultátů, jako ten z Nového Jičína, vyplývá jediné – nejezdit vlakem, nevstupovat na most a každou volnou chvíli se modlit.
