Turecké umění kündekari aneb Jak vytvořit ty nejúžasnější dřevěné vzory

Procházení dveřmi ve stylu kündekari je zážitek, za který lze vděčit umělci zvanému kündekar. Právě ten je realizátorem tradiční turecké truhlářské techniky, jejíž počátky spadají už do dvanáctého století. Spočívá ve vyřezávání proplétaných hvězdicových tvarů a jejich zdobení rytinami a perleťovými mozaikami.

Technika prokládání – kündekari – vznikla v Turecku před mnoha staletími. Truhláři, kteří se jí zabývají, vytvářejí detailní geometrické tvary i velké strukturované plochy složené z precizně nařezaných kusů dřeva, k jejichž spojování se nepoužívá žádné lepidlo ani hřebíky. Řemeslníci kündekari si dodnes uchovávají silnou úctu k materiálům, s jejichž pomocí tvoří složité a přitom výjimečně efektní konstrukce. Výsledky jejich nesmírně náročné práce zdůrazňují význam každé budovy, v nichž jsou umístěny.

O vůni dřeva a historických replikách

Truhlárnu, ve které voní opravdové, masivní dřevo a v níž řemeslníci pracují srdcem, aby dnes jeden pohledal. My jsme ji však našli. Nachází se v srdci malebného kraje plného…

Typickým vzorem kündekari je seljuk, jejž lze nalézt i v jiných oblastech dekorativního umění, například na dlaždicích či tesaném kameni. Kündekari však nemá jen estetickou funkci. Prokládání přináší též konstrukční výhody, jelikož umožňuje dřevu přirozeně reagovat na vlhkost a teplotu. Materiál neobsahuje žádné lepidlo ani hřebíky, může se rozpínat či smršťovat, a nedochází tak k jeho ohýbání ani praskání. Díky tomu, že se všechny kusy navzájem proplétají, celou konstrukci drží pohromadě vždy poslední přidaný díl.

Tvůrce

Ismet Terzi je jedním z několika posledních mistrů kündekari v Turecku. V mládí studoval elektroinženýrství, a ačkoli si přál v tomto oboru pracovat, nakonec se mu to nevyplnilo a on pokračoval ve šlépějích svého otce – stal se dřevorubcem a později tesařem.

Altán ze skla a dřeva zdobí zahradu vamberecké knihovny

Ve Vamberku vyrostl netradiční altán. Stavbu, která patří tamní knihovně, navrhl architekt Martin Kožnar, který dlouhou dobu přemýšlel nad tím, jak zkrášlit zdejší neutěšenou…

Poprvé se Ismet s kündekari setkal v době, kdy ho jeho přítel požádal o pomoc s jednou zakázkou, a právě tehdy mu tato technika učarovala a on si ji zamiloval. V žádném ohledu se mu však nedostalo formálního vzdělání, vše se naučil pouhou praxí. „Tradice byla přerušena, nikdo nám ji nepředal,” vysvětluje. S 25 lety zkušeností je dnes jedním z nejznámějších mistrů kündekari a snaží se, aby tradice nezanikla. Zasvěcuje do ní proto i svého syna Mehmeta.

Tradice ve spojení s moderním nářadím

Tvorba kündekari je fyzicky náročná a vyžaduje důkladné plánování a maximální pečlivost. Protože jde ve značné míře o ruční práci, dokončení jednoho kusu dveří může trvat až tři měsíce. Proto se řemeslníci snaží pracovní proces urychlit a vedle tradičních nástrojů, jako jsou dláta, brusný papír, ruční hoblíky či pilky, používají i řadu moderních strojů včetně elektrického nářadí, které umožňuje opracovat materiál rychleji a rovnoměrněji.

Od svých strojů vyžaduje Ismet tu nejvyšší kvalitu, spolehlivost a výdrž. Jeden z nich používá již 25 let, přesto by se s ním nikdy nerozloučil, neboť je nesmírně praktický. K práci využívá například i přímočarou pilu Bosch, a to k vyřezávání středových panelů, které vyplňují mřížku kündekari. Důležitou roli v tomto procesu hrají též okružní pily. Aby se do sebe díly přesně zaklesly, musejí být dokonale zarovnané. Toho se se stolní okružní pilou dosáhne snáze než jakýmkoli jiným způsobem. K rytí tradičního dekorativního vzoru do dřeva se v Ismetově dílně používají také elektrické frézky i ruční frézy poháněné motorem.

Když Ismet Terzi hovoří o budoucnosti svého řemesla, zdůrazňuje, že je na architektech, aby našli nové způsoby, jak tuto techniku v domech využít, neboť kündekari je stejně jako každé řemeslné umění ohroženo tlakem moderního průmyslu. Budoucnost této starobylé turecké techniky se bude mimo jiné odvíjet i od přístupu Ismetova syna Mehmeta, který je vyškolený restauratér a interiérový designér. Zvládne ji udržet při životě a modernizovat s ohledem na potřeby 21. století?