Udržitelnost ve stavebnictví
Navštívíte-li nějakou konferenci, která se tak či onak dotýká problémů výstavby, nestačíte si možná ani dělat čárky, kolikrát zazní slovo udržitelnost.
Nic proti tomu, každá epocha měla své výzvy. I když se za nimi leckdy skrývala jen bezradnost či prázdnota – tím větší, čím byly výzvy bombastičtější a vtíravější. Nové tisíciletí by si v tomto ohledu asi zasloužilo zápis do Guinnessovy knihy: Už konečně skoncovalo s poznáváním a dobýváním a zahájilo éru laskavé údržby zahrádky kolem domu. Ale pozor! – zní výstraha – péče musí být dostatečně šetrná, pokud bude usilovná (energeticky náročná), hrozí vyschnutí zahrádky, na což doplatí naši potomci.
A právě u výstrah, kterými se oficiální dogmata o udržitelnosti hemží, se zastavím. Na prvních místech a se zdviženým prstem jsou uváděny vyčerpání zdrojů energie, sucho a tropy v České kotlině.
Právě tyto výstrahy nehrozí buď vůbec nebo to s nimi nebude tak "horké".
Zdůrazněme, že udržitelnost má naprostá většina lidí pevně zakódovanou v genech. Chceme dýchat čerstvý vzduch, pít pramenitou vodu, jíst zdravé potraviny z místních zdrojů, zdravě bydlet ap. – chceme to pro sebe, děti, vnuky, pravnuky a tak dále. Nebýt některých vládních až světovládných zásahů do trhu, ekonomiky a hlavně svobody, byli bychom, pokud jde o udržitelnost, mnohem dál.
Nedostatek energie je vedle nedostatku (pitné) vody jeden z největších přeludů oficiálních dogmat o udržitelnosti ve výstavbě. Příroda i celý vesmír „pracuje” s obrovskými „zásobami” energie, z nichž lidstvo využívá jen těch, pro které stačí, obrazně řečeno, jen sáhnout. Vesmír nezná pojem neobnovitelná energie. Samozřejmě, že každá energie, teplo, oheň, elektřina, záření atp., může i ublížit. Udržitelné je ale pouze to, když se lidé naučí s energií pracovat, než když se před ní budou schovávat.
Tropy, které se k nám "rozšíří z Afriky", jsou další chimérou. Kvůli nim začal být CO2 nazýván škodlivým plynem s potenciálem globálního oteplování. Takové zaškatulkování je osudově hloupé. CO2 je základní stavební látkou, bez níž by na Zemi nevznikl a neexistoval život. A život na Zemi se neobejde bez intenzivní a permanentní látkové výměny uhlíkatých biolátek. V atmosféře obsah CO2 prý roste, růst teplot je ovšem pomalý, téměř nulový. Přitom průměrná teplota někde dokonce klesá. Např. v ČR klesla z 9,4 °C v roce 2007 na 7,6 °C v roce 2010.
Nedostatek vody způsobený globálním oteplením je také chimérou. Ze všech chimér chimér dokonce nejhloupější. Se stoupající teplotou se z moří odpařuje víc vody a přibývá mraků. Výsledkem je pak velká oblačnost a s tím také víc mraků, méně slunce a víc deště. Tento režim ale z žádnému oteplování nevede.
A nevede k němu ani takzvané šetrné zacházení s vodou. V podání, jak ho známe, vede spíš a logicky k vážným následkům. Ceny vody stoupají a ucpávají se vodovodní a kanalizační trubky.
Při řečnění o udržitelném životě, včetně udržitelné výstavby, má technicky vzdělaný člověk nepříjemné mrazení, které pochází z termodynamického chápaní či vnímání chodu světa. Utahování kohoutků a snižování až umrtvování spotřeby úplně všeho je vykročením ke stavu, kde se nic nehýbe. Fyzika tomu říká rovnovážný stav, nebo také termodynamická smrt. Nefyzikům toto slovní spojení zní často libě, ve skutečnosti jde především zánik života, čili skutečnou smrt.
Nikoliv překvapivý závěr je, že energie je tu proto, a proto je jí dost, aby hýbala světem. Jiný postoj není z pohledu lidského druhu udržitelný.
