Úvodník 04/2012

Část českého stavebnictví, možná dokonce větší část, jakoby čekala na nové masivní dotace. Netřeba pochybovat, že přes pár výhod mají dotace jen samé nevýhody. Zavádějí mezi lidi protekci a když jsou dočerpány, zůstává za nimi prázdno a pusto.

Manažeři využívají dotací k okamžitému zdražení a k přehánění, o kolik tun CO₂ ozdraví jejich řešení zkoušející atmosféru a jak moc prodejem předraženého zboží brzdí globální oteplování. Establishment takové nesmysly zbožňuje. A když dotace vyprší a manažeři i akcionáři utečou, podnik je státem oddlužen a často znárodněn. Aby volič, který nikdy za nic nemůže, nepřišel o práci.

Když vypukne dotace, je nejdůležitější k ní doběhnout jako první. Opozdilci z ní vytěží leda ztrátu. Dotace samozřejmě není zadarmo. Když za ni chcete postavit třeba dům, musíte platit. Za nákup předražených protekčních stavebních výrobků. Za průkazy kvality, za ověřenou kvalitu návrhu a výpočtů, za různá prohlášení, certifikáty, kontrolní činnosti. Za zpracování žádosti o dotaci a její podání v pravou chvíli atd. Suma sumárum: v čase dotací postavíte stavbu obvykle později, komplikovaněji a dráž než normálně. A to i tehdy, když dotaci vůbec nečerpáte. Nemluvě o tom, když žádáte a dostanete kopačky.

Establishment ví, kam to vede, když se pumpují dotace nazdařbůh, jakož i jiné peníze bez krytí či z tiskárny. V nejlepším případě ke znárodnění lidí i jejich aktivit, zkrátka k socialistickému otroctví. A také ví, že to zhruba polovině obyvatelstva vůbec nevadí, včetně mnoha vrcholových managerů všeho druhu – z bank, fondů i průmyslu, včetně stavebního. Zejména když místo svobody dostanou příslib celoživotní apanáže úměrné svým „zásluhám”.

Naštěstí je tu i druhá část obyvatelstva, která nemá ráda líné a marnivé živoření v zasmrádlém klíně establishmentu se socialistickými hesly. Je to střední a malý podnikatelský stav, svobodná povolání a svobodomyslní lidé. Reprezentují je často mladí lidé. Jsou k vidění doma i v cizině, dosahují vlastní pílí pozoruhodných úspěchů, stačí se jen pozorně dívat.

Je jich stále dost, i když jejich počty klesají, paradoxně možná právě od pádu Berlínské zdi, kdy – možná přechodně – skončil zákaz podnikání. Umějí nevídané věci, totiž postarat se každý sám o sebe, bohatnout vlastním úsilím, sami od sebe pomáhat slabým a inspirovat v tom ostatní.

Sdělovací prostředky o nich odmítají sdělovat, protože tito lidé nepotřebují státní komisárek, ani úředníka, který ho rozdává. Sdělují radši příběhy zlodějů, násilníků, vyděračů a slouhů, kteří parazitují na eráru a kterým tisk a televize schválně říkají podnikatelé.

Cesta kterých je správná, ví každý. Kdy a jestli vůbec se na ni vydáme, je ve ale hvězdách.