Editorial: Vítejme v Bureurope

Ještě letos na podzim, nejpozději však v červnu 2006 se Češi vysloví, pravděpodobně v referendu, pro nebo proti Evropské ústavní smlouvě. Statisticky průměrný občan České republiky ovšem nezažívá z členství v Unii euforii. Domnívá se, že účast desetimiliónového národa v tomto nadnárodním útvaru je dobrá jen do statistik, aby se evropští vyjednávači cítili na světové politické scéně silnější. A aby měly globální firmy svobodný, rozumějme bezbariérový přístup na trh v republice. Stačí to jako důvod pro české ANO evropské ústavní smlouvě?
Ač jsou Češi v Unii teprve několik měsíců, posbírali již cenné zkušenosti. Když je přijímán nějaký omezující zákon nebo vyhláška, což jsou skoro všechny, český politik, aby si ulehčil práci s vysvětlováním, řekne, že jde o požadavek Unie. Nikdo nevěří, že by se našel takový, který by šel do Bruselu hájit český zájem. Český politik zná pouze osobní zájmy, zejména svoje. Občané, hlavně ti, kteří se musejí o místo na slunci sami usilovně starat, již zažili nová evropská nařízení na vlastní kůži. Někdy je stály nemálo peněz a práce. Získali většinou pouze pocit, že posloužili vlivným zájmům.
Na druhé straně náš politik klidně zapomene požádat v Bruselu o výjimku, která by umožnila ze státních prostředků např. krýt havarijní opravy panelových domů. Český politik se tak s podstatnou dávkou dobrovolnosti stává bruselským úředníkem. To znovu otevírá tolikrát propranou otázku divoce rostoucích odměn politiků z jiné strany: mají být placeni jako politici nebo jako dobří či špatní úředníci?
Ty tam jsou doby šedesátých let minulého století, kdy Evropané překonali poválečnou zdecimovanost a zažívali opojení z poválečné obnovy, do které se zapojila většina lidí bez typicky dnešních otázek, co to ponese a co ztrácím. Tehdy Evropa na západ od českých hranic cítila zvnitřku potřebu se spojit a postoupit dopředu jako celek. Dnešní Evropa je jiná a hodnoty, ze kterých vzešla, jsou přežité. V zemích bývalé evropské šestnáctky se pro nedávno přistoupivší země vžil nový název: nejsou to postkomunistické země z bývalého východního bloku, ale low wage countries, země s malými platy. Co ironie, pohrdání a obav se skrývá za tímto eufemismem. Stará Evropa lidi z východu potřebuje a zároveň se bojí, aby se s nimi nemusela dělit.
Setkal jsem se s mnoha novináři ze západní Evropy, většinou s redaktory odborných stavebních časopisů, a natrvalo se mi do paměti vryl zjednodušený způsob západoevropského myšlení, které tito lidé reprezentovali. Stručně a bez slušivého obalu jej lze vyjádřit takto: když si západoevropan objedná v české nebo moravské restauraci pivo, zaplatí jen půl eura proto, že číšník je desetkrát línější, hloupější a pivo desetkrát horší, než je tomu např. v Dánsku. Stejně neschopný a zpozdilý je i zbytek národa, a proto má také desetkrát menší HDP na hlavu.
Pokud bude Evropa takto uvažovat, žádnou díru do světa nikdy neudělá a o budoucnost se bude jen strachovat.