Vládní bytová politika – zdroj úplatků pro předpokládané voliče, jinak chaos a selhání

Výsledkem vládní bytové politiky tak je neúměrné zdražení bydlení a služeb spojených s bydlením pro neprivilegovanou většinu obyvatelstva, vyšší nezaměstnanost, nižší růst HDP a obrovské škody na veřejném i soukromém majetku, jak konstatovali vicepremiér Jahn, než opustil vládu.

Vládní bytová politika stojí každého z nás na daních asi 4 000 Kč ročně. Čtyřčlenná rodina na ni při průměrné délce života 80 let přispěje 1 280 000 Kč, tedy v zásadě cenou jednoho bytu. Podle zásady nepochválím-li se sám, nikdo to za mě neudělá, sáhlo Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR ČR) za peníze daňových poplatníků k nekritickému vychvalování této politiky inzerátem.

Od roku 1998 vláda na různých dotacích podpořila bydlení částkou asi 300 mld. Kč ze státního rozpočtu. K tomu je třeba připočítat řádově obdobnou částku ve formě skrytých dotací z obecních rozpočtů, narůstající stavební dluh a případné odškodnění vlastníků. Co jsme za tyto peníze obdrželi jako protihodnotu?

Naštěstí žijeme v zemi, kde se v letech 1998 – 2006 počet bytů pohyboval mezi 420 – 430 na 1000 obyvatel, což je vzhledem k naší ekonomické úrovni více než dostačující. Proto nebyl a není žádný věcný důvod, aby u nás nefungoval normální trh s byty tak, jak ho známe z vyspělejších zemí světa. Díky vládní politice však tomu tak není.

Trh s byty u nás funguje jen tam, kde do něj vláda nezasahuje, tedy u rodinných domů a části vlastnických bytů. Tam, kde vláda do trhu přímo či nepřímo zasahuje, typicky se jedná o nájemní bydlení za regulované nájemné, subvence obcím a bohatším jednotlivcům na výstavbu či nerovné podmínky na trhu, nebo bydlení sociálně potřebných, tam se situace od roku 1998 zhoršila.

Doslova tragickou bilanci má od roku 1998 vláda v nejdůležitějším sektoru nájemního bydlení z hlediska zaměstnanosti. Podíl nájemního bydlení poklesl z cca 33 % na jen asi 20 % z celkového počtu bytů. Od roku 2000 vláda tvrdošíjně ignoruje nyní již 9 nálezů Ústavního soudu. Také nový zákon o nájemném je jasně protiústavní a poměry na trhu s nájemními byty výrazně nezlepší. Regulované nájemné je „zamrzlé" od roku 2002, přičemž od roku 1998 do 2002 se nejednalo o žádnou systematickou deregulaci, ale spíše jen o jakousi inflační valorizaci. Odhadujeme, že v roce 2010, kdy má tzv. deregulace skončit, bude na tom asi 40 % pronajímatelů o něco lépe než v roce 2002, zhruba 40 % přibližně stejně a asi 20 % si dokonce reálně pohorší.

Tří tisíce zoufalých pronajímatelů přinutila vláda obrátit se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku a další tisíce jsou nově nuceny se obracet na naše soudy ve snaze dobrat se alespoň elementární spravedlnosti, kterou zákony z dílny MMR ČR nezajišťují.

Za cynický výsměch Ústavě a základním lidským právům považujeme prohlášení pana ministra Martínka², že problém nevidí v ustanoveních občanského zákoníku o nájmu bytu. Zřejmě považuje za samozřejmé, že tento zákoník obsahuje v civilizovaném světě neznámá ustanovení, jako je právo řádné výpovědi bez udání důvodů jen pro jednu smluvní stranu, nekonečné „dědění" regulovaných nájmů, povinné náhradní byty, výměny cizích bytů jejich uživateli atd. Právě tato ustanovení jsou právním základem mnohamiliardového a navíc nezdaněného černého trhu s nájemními byty, provozovaného regulovanými nájemníky, který zřejmě vláda považuje za neoddělitelnou součást své bytové politiky. Za osm let s tímto problémem totiž, kromě knížecích rad, neudělala vůbec nic. Novým zákonem č.107/2006 Sb. se situace pronajímatelů zásadním způsobem nezlepšila.

V obdobně katastrofálním stavu je i skutečná vymahatelnost práva. Začíná to u téměř světových rekordů v délce řízení, kdy například vystěhování neplatiče nájemného trvá řádově 5 let a končí skandální situací, nebo kdy obecné soudy ignorují nálezy Ústavního soudu.

Ochromení nájemního sektoru vládní politikou přinutilo obce k „privatizaci" cca 500 000 bytů za zlomky jejich tržních cen, čímž obce přišly o majetek v hodnotě stovek miliard, podílí se na vysoké nezaměstnanosti a zbytečně ztrpčuje život mnoha stům tisíc našich spoluobčanů.

Výsledkem vládní politiky v oblasti nájmů je rozvrácený trh, obrovské národohospodářské škody a hrozba placení náhrad vlastníkům nájemních bytů v hodnotě mnoha desítek miliard korun.

Co vlastně považuje pan ministr Martínek za hlavní přednosti vládní bytové politiky?

Ve svém inzerátu vidí jako další hlavní přednosti vládní bytové politiky:

• Zvyšující se výstavbu nových bytů a jejich oprav. Často se tak děje z beznaděje, že nájemní bydlení nebude nikdy řádně fungovat. Vláda svými dotacemi pouze nastoluje nerovné podmínky na trhu, čímž ochromuje stavební činnost soukromého sektoru, který často vládě navzdory, postaví většinu bytů. Další z podstatných překážek jakéhokoliv stavění u nás je totiž obludná administrativa trvající často déle, než stavění samotné.
• Obrovský rozsah různých podpůrných nástrojů. Většina těchto nástrojů však nesměřuje tam, kde by řešila nějaké sociální problémy. Prospěch z nich mají většinou pouze vybrané příjmově bohatší vrstvy obyvatelstva a vládou protěžované druhy vlastnictví. Tato asociální bytová politika je bezesporu světovým unikátem. Jen pro srovnání: kdyby vláda, místo vyhazování peněz daňových poplatníků, zcela ve své režii postavila malometrážní byty v ceně 1 000 000 Kč, mohla jich jen za posledních 8 let postavit 300 000. Navíc, kdyby je pronajala za ekonomické nájemné sociálně potřebným, časem by se tyto byty zpětně zaplatily!!
• Jednání o tom, že zvýšená sazba DPH se nebude týkat tzv. sociálních bytů, se má stát podvodem, kdy za „sociální" se prohlásí 90 % nové bytové výstavby bez ohledu, bude-li to např. výstavba pro bohaté. Tato výjimka se paradoxně nebude týkat údržby všech nuceně ztrátových bytů s regulovaným nájemným. Diskriminace vlastníků nájemních bytů s regulovaným nájemným se tak jen prohloubí.

Komu tedy prospívá vládní bytová politika?

1) Vybraným bankám, které získávají nejen 16 mld. Kč jako podporu takzvaného stavebního spoření, ale i další miliardy díky vládní podpoře vlastnického bydlení. Výsledným efektem je, že co lidé zdánlivě ušetří na úrocích, o to více zaplatí na různých bankovních poplatcích, které jsou jedny z nejvyšších na světě, a na uměle vysokých cenách bytů.

2) Přirozeným monopolům. Jen skupina ČEZ vyhlásila, kvůli přehnaným cenám elektřiny, za první čtvrtletí t.r. zisk 10,4 mld. Kč a nárůst zisků o 39 %. Obdobně je to s cenami plynu, vody, svozu odpadů, které jsou v relaci k příjmům obyvatelstva snad jedny z nejdražších na světě. Nájemné ve světě představuje zhruba dvojnásobek cen energií a služeb, v ČR je tomu u regulovaného nájemného naopak.

3) Stavebním a servisním firmám. Zanikající trh s nájemním bydlením vytváří umělou poptávku po vlastnickém bydlení i u lidí, pro které by bylo podstatně výhodnější řešit svou bytovou situaci nájmem. Lidé jsou tak nuceni kupovat předražené nové byty. Statisíce lidí je proto nepřirozeně zadluženo.

Dále pod záminkou nutnosti přijetí doporučených technických norem EU dochází pod tlakem některých silných nátlakových skupin k prohlubování vnitřního zadlužení domů o dalších 300 – 400 mld. Kč. Jedná se o požadavky na rekonstrukce výtahů, zateplení domů, rekonstrukce funkčních rozvodů vody, elektřiny, plynu, nové požární a hygienické předpisy, ekologické požadavky, certifikaci stavebních materiálů atd. Přitom část těchto požadavků není realizována ani v podstatně bohatších zemích EU. Vláda zde nechrání zájmy občanů, podřídila se zájmům lobistů a měla by se tedy finančně spolupodílet na řešení této situace.

Výsledkem bude podstatné zdražení nákladů na výstavbu a údržbu bytů a tím i ceny bydlení, což dopadne na nás na všechny. Podle našich odhadů jen náklady na údržbu a opravy domů vzrostou o cca 30 – 40 %.

4) Bohatým regulovaným nájemníkům, kterým vláda zajišťuje levné bydlení na úkor obcí, soukromých osob, ale i daňových poplatníků.

5) Různým vládou preferovaným nátlakovým skupinám, kterým vláda přiděluje dotace, nebo umožňuje lichvářské výdělky.

Kdo na ni doplácí?

TÉMĚŘ VŠICHNI, protože musíme platit vysoké daně a neúměrně vysoké platby za služby spojené s bydlením. Platby monopolům (skrze různé zálohy a paušály) postupně nabývají formy dalšího nepřímého zdanění obyvatelstva.

NEBYDLÍCÍ kvůli nefungujícímu trhu s nájemními byty musí ve zvýšené míře poptávat předražené vlastnické bydlení, nebo platit vyšší tržní nájemné, než by bylo na normálním rovnovážném bytovém trhu.

SOCIÁLNĚ POTŘEBNÍ, neboť dodnes nebyl pro ně vytvořen systém důstojné podpory bydlení srovnatelný s vyspělými zeměmi EU. Sociálně potřební tak nárok na příspěvek na nájemné nemají a na vlastnické bydlení nedosáhnou. Zhruba 500000 obecních bytů, v kterých mohli za ekonomické nájemné bydlet (jako v mnoha zemích EU), bylo „zprivatizováno" za zlomky své skutečné ceny a ve zbytku bydlí často bohatí nájemníci za regulované nájemné. Ti navíc brání přijetí příslušných zákonů, neboť tak by padl poslední hlavní důvod, pro který je údajně regulace udržována.

VLASTNÍCI BYTŮ S REGULOVANÝM NÁJEMNÝM, jejichž každoroční škody způsobené regulací se odhadují na desítky miliard korun.

---