Zkoušení a jakost ve stavebnictví 2008

Zkoušení stavebních materiálů, výrobků i diagnostika celých stavebních objektů má ve stavebnictví nezastupitelnou roli jak v oblasti vývoje, kontroly kvality i posuzování stavu starších objektů. Kromě tradičních zkušebních postupů jsou neustále vyvíjeny nové metody, které umožňují získávat nové nebo přesnější informace o stavebních hmotách a konstrukcích.

Specifickým jevem posledního desetiletí je i přebírání evropských norem, které se postupně prolínají se staršími československými, resp. českými normami. V oblasti stavebního zkušebnictví se jedná o stovky norem, které ne vždy zlepšují stávající situaci. Příkladem může být problematika mrazuvzdornosti betonu.

Přebírání evropských norem

Mrazuvzdornost betonu a odolnost povrchu vůči kombinovanému účinku mrazu a posypových solí je jedním z funkčních parametrů, který má rozhodující význam pro dlouhodobou funkčnost takových inženýrských děl, jako jsou betonové vozovky nebo mostní objekty.

Proto je nezbytné mít k dispozici zkušební postupy, které jsou schopny dostatečně věrohodně, reprodukovatelně a rychle stanovit tento parametr. Současně je zřejmé, že stanovení mrazuvzdornosti je poměrně náročné na přístrojové vybavení i na definování takového zkušebního postupu, jehož modelová podobnost s reálným prostředím by byla co největší.

Proto se v rámci rozsáhlého experimentálního programu porovnávaly výsledky získané stávající ČSN 73 1326 s navrhovanou evropskou normou EN 12390-9 (nyní „přednorma” ČSN P CEN/TS 12390-9).

Porovnávací testy

Provedené porovnávací testy realizované i formou mezilaboratorních zkoušek prokázaly, že oba postupy, uvedené v ČSN 73 1326 (metoda A, resp. C), jsou dobře použitelné pro průkazní i kontrolní zkoušky, a to zejména s ohledem na skutečnost, že výsledky jsou k dispozici do deseti až osmnácti dnů.

Metoda podle navrhované EN 12390-9 je extrémně časově náročná a pro kontrolní zkoušky obtížně použitelná (časová náročnost minimálně 28 dnů). Metoda podle EN 12390-9 navíc vychází z testování řezné plochy na desce vyříznuté ze středu zkušebního tělesa. Metoda tedy není zaměřena na hodnocení povrchových vrstev, které jsou s ohledem na funkčnost a provozuschopnost dopravních a inženýrských staveb rozhodující. Metoda podle nově navrhované EN je navíc orientačně třikrát finančně náročnější a je k jejímu provádění nezbytné finančně náročnější experimentální vybavení.

Na základě těchto poznatků nebylo doporučeno zavedení metody podle navrhované EN 12 390-9, a to i s ohledem na podobná negativní zahraniční stanoviska. Je proto pravděpodobné, že metoda nebude ani jako definitivní evropská norma zavedena.

Uvedené poznatky jsou ilustrací, že inovace zkušebních metod musí být dobře promyšleny a musí existovat i věrohodná, dostatečně ověřená kritéria pro přejímku či odmítnutí testovaného produktu.

Uvážíme-li, že podobných situací (jenda byla naznačena v předchozím textu) jsou u nejrůznějších zkušebních metod desítky, je zřejmé, že výměna poznatků a zkušeností v této oblasti je zcela nezbytná.

Druhý ročník konference

Právě to je cílem konference Zkoušení a jakost ve stavebnictví 2008, která se bude konat 20. a 21. října 2008 v Masarykově koleji ČVUT v Praze. Konferenci pořádá Kloknerův ústavu ČVUT společně s Ústavem stavebního zkušebnictví FAST VUT v Brně, tedy instituce, které se zkoušením ve stavebnictví mají dlouholeté zkušenosti.

Významnou náplní konference by mělo být i využití zkušebních metod pro hodnocení jakosti stavebních materiálů, výrobků a objektů a současně i k rozvoji a udržování systému kvality podle ISO 9001.