Architekti Josef Zítek a Josef Schulz

Mezi významnými architekty, jejichž tvorba ovlivnila podobu mnoha našich a často i zahraničních měst, jsme dosud nepřipomněli dva tvůrce našich nejvýznamnějších a také nejznámějších památek, Národního divadla, Rudolfina a Národního muzea v Praze, Josefa Zítka a Josefa Schulze.

Jejich významná jubilea jsou vzájemně blízká, v letošním roce uplynulo 105 let od úmrtí Josefa Zítka (1832–1909) a v příštím roce uplyne 175 let od narození Josefa Schulze (1840–1917) [1].

Josef Zítek

Starší z obou, Josef Zítek, se narodil 4. 4. 1832 jako velmi chudé dítě několik měsíců po smrti otce, ševce, který pracoval pro armádu. Měl o dva roky staršího bratra Jana a matka chlapce živila jako pradlena a švadlena. Jejich situace se zlepšila, když se matka dostala jako pradlena do rodiny advokáta Soběslava Pinkase a rodina se z proletářského Karlína přestěhovala do Pinkasova domu na pražské Kampě. Na oba vnímavé chlapce působilo nejen prostředí malebné Kampy, ale hlavně hosté rodiny Pinkasů, Palacký, Havlíček a zejména Josef Mánes. Ten si brzy všiml výtvarného nadání nejen syna Soběslava Pinkase, budoucího malíře, ale i chlapců Zítkových. Na jeho radu starší Jan po absolvování gymnázia studoval ryteckou školu a stal se významným mědirytcem, mladší Josef směřoval k architektuře [2].

Studia a první významné zakázky

Josef Zítek po absolvování pražské polytechniky v r. 1851 odešel studovat do Vídně současně s o rok starším Josefem Hlávkou (1831–1908). Zítek se stal žákem profesorů Eduarda Van der Nülla (1812–1868) a Augusta von Siccardsburga (1813–1868), architektů, kteří projektovali budovu vídeňské opery a kterou poté postavila Hlávkova stavební firma [3]. Zítek stejně jako Hlávka se při studiu učil zedníkem a poté za vynikající studijní výsledky získal stipendium pro studijní pobyt v Itálii na léta 1859–62.

Během tohoto pobytu, kdy studoval především italskou renesanci, se prostřednictvím malíře Friedricha Prella seznámil s výmarským vévodou a získal první významnou zakázku, projekt galerie a muzea ve Výmaru realizovaný v letech 1863–68. Po návratu z Itálie pobýval ve Vídni a účastnil se prací na projektu vídeňské opery apod. Při své další zahraniční cestě se seznámil s hrabětem Beaufortem, majitelem zámku Bečov nad Teplou. Hrabě si přál provést celkovou přestavbu zámku, ale nakonec byly realizovány pouze úpravy podle Zítkových návrhů (obr. 1). Zámek je dnes známý především Relikviářem sv. Maura.

Návrat do Prahy a výstavba Národního divadla

V r. 1864 se Josef Zítek po 13 letech vrátil do Prahy, v době, kdy se pražská polytechnika dělila na českou a německou. Zítek usiloval o místo profesora na české polytechnice, ale dostal je na německém ústavu. V následujícím roce obdržel nabídku na projekt Národního divadla poté, co výsledky předchozích soutěží nebyly uspokojivé. Zítek nabídku přijal, v r. 1866 podal vypracovaný projekt a po jeho schválení stavba v r. 1868 začala. Postupovala velmi pomalu a s potížemi, zejména finančními. Současně s výstavbou Národního divadla Zítek projektoval od r. 1869 Mlýnskou kolonádu v Karlových Varech, která se začala stavět v r. 1871 a v r. 1881 byla dokončena (obr. 2) [4]. Další prací v době výstavby divadla byl od roku 1876 projekt a začátek stavby pražského Rudolfina, dříve zvaného Dům umělců, na kterém spolupracoval s Josefem Schulzem.

Josef Schulz

Josef Schulz se narodil 11. 4. 1840 v Praze, byl tedy o 8 let mladší než Josef Zítek. Prošel obdobným studiem, absolvoval pražskou polytechniku a vídeňskou Akademii. Na rozdíl od Zítka se po absolvování v r. 1865 vrátil do Prahy, v letech 1865–68 pracoval jako Zítkův asistent na polytechnice a v letech 1868–70 pobýval po získání stipendia v Itálii. Po návratu si v Praze otevřel vlastní projektový ateliér a od r. 1874 také učil na zlatnické škole. Současně začal spolupracovat s Josefem Zítkem na projektu a poté stavbě pražského Rudolfina.

Zrealizované projekty před spoluprací s Josefem Zítkem

Do té doby Josef Schulz již měl řadu úspěšně realizovaných projektů jako budovu divadla ve Dvoře Králové z r. 1868 či bytové domy v Náplavní ulici v Praze. Pracoval i jako úspěšný restaurátor a rekonstruktér, rekonstruoval sgrafita na Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí v Praze (obr. 3) a na Smíchově ve Štefánikově ulici přestavěl starší dům na tehdejší smíchovskou radnici. Další nájemní domy postavil na Janáčkově nábřeží u mostu Legií, nárožní dům má průčelí do ulice Vítězné č. 1 (obr. 4), druhý dům je na Janáčkově nábřeží č. 61. Další stavbou byl dům Společenství kameníků a zedníků na Kozím plácku v Praze. I při práci na Rudolfinu pokračoval v samostatné činnosti, např. v letech 1876–77 restauroval gotický kostel sv. Štěpána v Kouřimi (obr. 5) či v r. 1880 průčelí zámku v Horšovském Týně.

Národní divadlo shořelo a Josef Zítek se uchyluje do ústraní

Dne 11. 6. 1881 bylo konečně ne zcela dokončené Národní divadlo otevřeno na počest návštěvy korunního prince Rudolfa a jeho ženy, ale po několika dalších představeních 11. 8. 1881 vyhořelo. Již před vypuknutím požáru byl Zítek kritizován za některé nedostatky budovy způsobené převážně tím, že přistoupil na kompromisy mezi možnostmi stavby na stísněné parcele, kde musel zachovat Prozatímní divadlo, a požadavky na provozní podmínky, počet míst v hledišti apod. V této době divadlo vyhořelo. Zítek nabídl, že zdarma zhotoví plány rekonstrukce, ale podmínky, které v březnu 1882 obdržel, pro něj byly nepřijatelné. Zítek rezignoval a vzdal se dalších prací [5].

Zakoupil si zámeček ve Lčovicích (mezi Vimperkem a Volyní) a na dalších 27 let svého života se odmlčel. V Praze bydlel od r. 1881 až do své smrti v r. 1909 v domě na Janáčkově nábřeží č. 53 a 55, na kterém je umístěna jeho pamětní deska. Zemřel 2. 8. 1909 ve Lčovicích a je pohřben na hřbitůvku u kostela v Malenicích nad Volyňkou (obr. 6), kde jsou i hroby Zdeňka Podskalského a Jiřiny Jiráskové.

Rekonstrukce a dostavba Národního divadla pod taktovkou Josefa Schulze

Rekonstrukce a dostavby Národního divadla se po Zítkově rezignaci ujal Josef Schulz, který byl již od r. 1878 profesorem architektury na české technice v Praze. Prosadil přestavbu Prozatímního divadla na provozní zázemí Národního divadla a tím odstranil největší nedostatek původní budovy. Hlavní budovu rekonstruoval podle Zítkových plánů. V této podobě bylo divadlo otevřeno v r. 1883 (obr. 7).

Další jeho významné a zajímavé stavby

Současně Josef Schulz pracoval i na dokončení Rudolfina k r. 1884 (obr. 8). Za tuto práci byl oceněn medailí Františka Josefa. V témže roce se uzavírala soutěž na projekt Národního muzea, ve které Josef Schulz zvítězil. Muzeum podle jeho projektu bylo postaveno v letech 1885–1891 a vyzdobeno předními umělci té doby. Mohutná budova na půdorysu obdélníku s příčným křídlem a delší stranou 100 m je stále nepřekonanou dominantou Václavského náměstí (obr. 9).Kromě této práce Josef Schulz projektoval a realizoval řadu menších staveb, v letech 1887–88 dva nájemní domy na Malostranském nábřeží na Kampě v Praze (obr. 10), projektoval terasovitou zahradu u Gr<0x0151>bovy vily v Havlíčkových sadech v Praze, hrobku hrabat Buquoyů v Nových Hradech v jižních Čechách a později přestavbu zahradního křídla Buquoyského paláce na Velkopřevorském náměstí v Praze, dnešním francouzském velvyslanectví.

Čekala jej však ještě jedna velká práce, budova Uměleckoprůmyslového muzea v Praze v sousedství Rudolfina. Schulz ji projektoval ve stylu francouzské renesance a postavena byla v letech 1897–1901 (obr. 11). Muzeum bylo založeno již v r. 1885 a do dostavby nové budovy byly rozrůstající se sbírky uloženy v Rudolfínu.

V r. 1890 se Josef Schulz stal řádným členem České akademie věd a umění. V dalších letech ještě projektoval novogotický kostel Panny Marie v Maršově v Krkonoších, upravil interiéry Valdštejnského a Lannova paláce v Praze apod. Jako profesor vychoval celou generaci architektů. Byl představitelem novorenesance méně invenčním než Zítek, ale jeho stavby byly velmi účelné, zvlášť Uměleckoprůmyslové muzeum a obytné domy. Zemřel 15. 7. 1917 a je pohřben na Vyšehradském hřbitově [6].

Literatura

[1] Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století. Paseka, Petr Meissner, 1999,ISBN 80-7185-245-7

[2] Josef Veselý s užitím knih Petra Hory-Hořejše: Toulky českou minulostí 874-880 a 890. Radioservis a.s. 2013

[3] www.stavebnictvi3000.cz Vydavatelství Vega s r.o., autoři Milan Kašpar a Alena Michálková, 2008–2009 (o Josefu Hlávkovi)

[4] Ladislav Neubert, Bohumil Mráz: Karlovy Vary. Orbis Praha 1977

[5] Alois Kubíček: Josef Zítek. Archiweb.cz 1997-2014

[6] Kamil Dvořák: Josef Schulz. Archiweb.cz