Budoucnost bytů v panelových domech

Každý laik, který prošel panelový bytový dům starý 30 a více let, musí mít pocit, že se s tím asi bude muset něco dělat!

Každý, kdo panelovým domům z té doby rozumí, ví, že se s ním musí něco udělat, protože normy, podle kterých byly postaveny mají daleko k normám, které zde máme dnes! Každý, kdo tyto domy vlastní (obce a bytová družstva) trne hrůzou, co bude s tímto domem dělat a jak z jeho uživatelů na to získá peníze! Je to bohužel tvrdá skutečnost, která bude jako Damoklův meč viset nad vlastníky bytového fondu z panelů šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let v nejbližším období. Těchto bytů zde máme přes jeden milion z celkového počtu necelých 4 milionů obyvatelných bytů, tedy asi 25 %, a bydlí v něm více než čtvrtina obyvatel tohoto státu. Opravených a nebo dobře postavených »paneláků« podle budoucích norem je mizivá část.

Takže budoucnost českých panelových domů je poměrně jasně naprogramována. Musí se regenerovat většina z nich. Podle propočtů například Svazu českých a moravských bytových družstev nebo odborníků ze stavebních firem je dluh na každém bytě v řádu stovek tisíc korun (odhaduje se mezi 250 až 300 000 Kč). Ostatně proto byly při privatizaci tak levné.

Postavit dnes nový byt i v panelovém domě stojí dnes asi 1 až 1,5 milionu Kč. Pokud byt někdo nabízí za 100 000 Kč a ještě na výhodné splátky, nemůže se jednat o normální, hotový byt, ale je na něm něco, co si musí kupující »do-do« (»dodělat doma«, jak se tyto výrobky dříve nazývaly). A to je právě zateplení obvodových stěn, změna povrchových úprav obvodových stěn, výměna oken a balkonových dveří, výměna elektrorozvodů, výměna stoupaček a rozvodů vody v bytech, rekonstrukce a vyregulování otopných soustav, výměna výtahů, zateplení střech, oprava balkonů atd. Do tohoto výčtu nelze započítávat takové věci, jako malování, výměnu zařizovacích předmětů, výměnu podlahových krytin, protože tyto opravy nejsou regenerací, ale jedná se o běžnou údržbu.

Mé zkušenosti z českých bytových družstev i z obcí posledních let mě vedou k pesimistickým úvahám o budoucnosti panelových domů. Naopak mé zkušenosti ze zahraničí mě přesvědčují o tom, že je všechno dnes možné, že panelové domy jsou schopné regenerace a mohou sloužit ještě dlouhou dobu, ale musí být zafinancována jejich rozsáhlá rekonstrukce a přizpůsobení novým technickým normám, které splňují požadavky na trvale udržitelný život na Zemi. Tyto domy mají ze socialistického státního stavebnictví výrazný dluh nejen finanční, ale i technologický a energetický, který musí být splacen. Dnes se objevují různé názory na to, jak to dělat. Vlastníci (případně nájemci), ale i stavební podniky se domnívají, že by se měl splácení tohoto dluhu více zúčastnit stát. Ostatní lidé v tomto státě si myslí, že by to měli zaplatit vlastníci a stavební firmy, protože se o to nestarali, případně to již při výstavbě zfušovali.

V této chvíli tedy vystupuje první zásadní otázka: Kdo to zaplatí? Odpověď na ni je zcela jasná, bohužel pro některé nepříliš povzbuzující – vlastníci těchto domů a jejich nájemci. Může jim k tomu trochu pomoci stát, protože ten vlastně zavinil, že byly tyto domy státními projektovými podniky vyprojektovány, státními úřady stavebně povoleny a státními stavebními podniky postaveny a státními OPBH pronajímány a neopravovány (či převedeny na tehdejší polostátní bytová družstva). V žádném případě nelze požadovat na zbytku populace, která bydlí ve svých rodinných domcích a regeneraci svých bytů postupně zajišťuje ve své režii (někdy za pomoci stavebního spoření), aby přispívali ze svých daní na státní dotace na regeneraci panelových domů. Ano, solidárně jim stát poskytuje příspěvek na státní dotaci na stavební spoření. Tutéž dotaci poskytuje na vady panelové výstavby formou dotací úroků na úvěry pro tyto účely. Stavební spoření má právo si založit každý občan, tedy i ten, který bydlí v paneláku. Problém je, že tyto úvěry na opravy panelových bytů téměř nikdo nechce, protože přetrvává pocit nájemců bytů, že se o ně musí někdo povinně postarat. To ale již 10 let není pravda. Musejí se o sebe postarat sami – ať jako členové družstva, nebo obyvatelé obcí a měst, která vlastní tyto domy. Vůbec se v této souvislosti nemá cenu zmiňovat o těch, kteří si byty koupili do vlastnictví. Tam je to jejich ústavou daná povinnost, aby se starali o svůj vlastní majetek. Kolik lidí přijde na jednání zastupitelstva, když se projednává teplofikace obecních bytovek, obecní rozpočet, plynofikace? Podle mých zkušeností minimum; zákon o obcích přitom každému dává šanci do toho mluvit.

Druhá zásadní otázka je: Kdy se to zaplatí? Je možné uvažovat o převodu tohoto dluhu na naše potomky (nejlépe pravnuky, protože toho se dožije minimum z nás). Problém je v tom, že tak dlouho paneláky asi nevydrží. Druhý limit je v tom, že pokud vstoupíme do EU, bude na nás vyvíjen nátlak, abychom neničili životní prostředí naší EU a neplýtvali energií naší EU nad míru nezbytně nutnou. Takže lze docela spolehlivě odhadnout, že pokud tento problém nevyřešíme v nejbližší možné době, problémy se zvětší. Přitom existují technologie, materiály a firmy, které to zvládnou zcela bez potíží. Černý Petr je tedy u členů bytových družstev, nájemců obecních bytů a funkcionářů obcí. A dodávám, že i ve výchově lidí k odpovědnosti za tuto Zemi. Tato výchova by měla začít již od mateřských škol – myslím že dosud nezačala. Rozmáhá se sobectví, nekomunikativnost, vzdorovitost a lži.

Potkávám dnes lidi zcela nepřipravené na to, jak budu bydlet za dva roky, natož za deset či patnáct let. Potkávám členy bytových družstev, kteří nejsou schopni se ve dvaceti (natož ve 100 a více lidech) domluvit, co vlastně chtějí a jak si se svými domy naloží. Náš vstup do EU se blíží a mluví se o něm čím dál tím častěji. Jenže konkrétně bude například znamenat, že bude muset každý panelák mít elektrické rozvody z mědi a ne z hliníku, bude muset mít nový výtah, bude muset mít energetický audit a splňovat podmínky pro tepelnou propustnost. To bude znamenat docela dost výdajů ve velmi blízké době. Na druhou stranu budou lidé méně platit za vytápění, protože se již nebude teplem plýtvat a ničit tím naše životní prostředí.

Třetí zásadní otázka: Co s tím? To je také celkem jednoznačné. Prostě musí se tohle všechno udělat! Už se nevrátí doba, kdy bylo možné všechny tyto věci »ukecat« s tím, že se to v budoucnosti »nějak« vyřeší. Nevyřeší, pokud si to nevyřešíme sami, jeden každý za sebe. Třeba tím, že budeme volit na odpovědná místa odborníky. Nebo tím, že se začneme scházet na zasedáních obecních a městských zastupitelstev a budeme se zvolených funkcionářů ptát, jak budou tyto věci řešit. Zcela určitě tím, že se ke svému obecnímu nebo družstevnímu majetku budeme chovat jako opravdu ke svému a ne »státnímu«, protože státní už opravdu není a doufám, že nebude.