Důvěřuj, ale při pochybnostech prověřuj!

Otvorové výplně jako součást vnějšího pláště budovy prošly v posledních letech zásadním vývojem motivovaným snahou o minimalizaci tepelných ztrát. Přes tento vývoj uniká okny a dveřmi pěti- i vícenásobek tepla, než stejnou plochou neprůsvitných obvodových stěn. Investoři a uživatelé mají pak stoupající zájem ověřit si, jestli okna a dveře odpovídají kvalitě, kterou výrobce nebo zhotovitel deklaroval.

Výrobci otvorových výplní se předhá nějí v inovacích svých produktů, aby upoutali zájem současných i budoucích stavebníků. Na říjnovém semináři Otvorové výplně stavebních konstrukcí v Hradci Králové bylo řečeno: „... investor by se neměl spokojit jen s letáky výrobní nebo dodavatelské firmy, ve kterých uvádí parametry svých produktů, ale má možnost si udávané hodnoty ověřit v protokolech k certifikaci, či posouzení shody. Je pak na jeho rozhodnutí zvolit optimální variantu mezi požadavky na otvorové výplně a jejich cenou, neboť i zde většinou platí přímá úměra.”

Pro účely certifikace výrobce poskytne pouze vzorky z typové řady, ale není technicky ani finančně možné podrobovat nezávislému měření před expedicí každý výrobek. Investor si ovšem může sám objednat zkoušku (pro namátkou vybrané okno), aby si ověřil, co vlastně nakupuje, zvlášť když nákup představuje např. dodávku oken pro celý bytový dům. Také majitelé rodinného domu, pokud mají pochybnosti o kvalitě instalovaných oken, si pro důkaz mohou zaplatit zkoušku.

Zkoušením a certifikací výrobků a technologií používaných ve stavebnictví se zabývá Centrum stavebního inženýrství se sídlem v Praze a s pobočkou ve Zlíně. Na několik otázek souvisejících s měřením a posuzováním tepelně technických vlastností otvorových výplní a možností kontroly jejich de klarovaných parametrů nám odpověděl zástupce pobočky CSI ve Zlíně Ing. Nizar Al-Hajjar.

Ing. Nizar Al-Hajjar, CSI Praha, pobočka Zlín: Zkouška minimálně ukazuje skutečné hodnoty vlastností okna; na rozdíl od vypočítaných hodnot, kde se dosazují ideální hodnoty.

Jaký je současný stav v metodice stanovování a posuzování tepelně technických vlastností stavebních výrobků a konstrukcí, zejména oken? Co z tepelně technických vlastností se počítá, co se měří a jak k tomuto problému přistupují výrobci zasklení, oken nebo stavební firmy?

U oken se z hlediska tepla posuzují (podle národní normy „Tepelná ochrana budov”) dvě veličiny:

1. Hodnota součinitele prostupu tepla ok na se sklem U_w a rámů okna U_f. Metodika mě ření pro U_w je podle ČSN EN ISO 12567-1 a pro U_f je podle ČSN EN 12412-2; metodika výpočtu pro U_w je podle ČSN EN ISO 10077-1 a pro U_f je podle ČSN EN ISO 10077-2;

2. Vnitřní povrchová teplota θ_si, která se buď měří (současně jen podle platné české normy ČSN 73 0546, která platí pro všechny konstrukce a části konstrukce) a nebo se vypočítá aspoň dvojrozměrným teplotním polem podle uvedených podmínek české normy, která vychází z podmínek evropských výpočtových norem pro vnitřní povrchovou teplotu. Výpočet musí provádět akreditovaný, autorizovaný nebo odborně uznávaný posuzovatel podle akreditované (osvědčené) specifické metodiky k tomuto účelu.

V čem jsou z Vašeho pohledu přednosti fyzického zkoušení oken nebo zasklení, ať z pohledu dodavatele oken (skel apod.) nebo odběratele?

Zkouška minimálně ukazuje skutečné hod noty výrobcem deklarovaných vlastností; na rozdíl od vypočítaných hodnot, kde se dosazují ideální hodnoty, např. dosazení vysoké hodnoty koncentrace určitého plynu při stanovení hodnoty součinitele prostupu tepla izolačního skla U_g.

Výrobci oken někdy zmiňují vlastní zkušenost, že výpočet dává jiný výsledek než reálné měření. V čem vidíte příčiny?

Příčiny jsou různé a většinou vyplývají ze subjektivního posouzení určitého druhu ok na a jeho profilů (u dřevěných oken je to třeba tepelná vodivost dřeva, která neodpovídá skutečnosti, u plastových oken např. nesprávná tepelná vodivost vzduchových dutin, u zasklení to bývá špatný odhad skutečné hodnoty emisivity pokovené vrstvy, skutečné hodnoty koncentrace plynu mezi skly, špatný odhad lineárního činitele prostupu tepla na kontaktu zasklení–rám a další ...).

Investor, který si chce prakticky ověřit, jestli zakoupená okna mají opravdu takové vlastnosti, jaké dodavatel deklaroval, má možnost si některá nechat změřit ve zkušebně. Jakou váhu pak budou mít změřené výsledky při případném sporu? Narážím tím také na přiměřenou toleranci, v rámci které lze spočítanou a změřenou hodnotu považovat za rovnocennou.

Z otázky je jasné, že při sporu je třeba ihned vyloučit možnost výpočtu a zaměřit se na měření ať je laboratorní (lepší) nebo in situ (naléhavé, když není jiná možnost), protože se jedná o ověření požadovaných sporných vlastností. Existují zkoušky akreditované a neakreditované metody. Výsledkem zkoušky musí být protokol o akreditované nebo neakreditované zkoušce.

Domníváte se, že role zkušebny obecně by mohla být i v jakémsi „výjezdním zkoušení”, kdy by tepelně technické vlastnosti konstrukcí po zabudování byly měřeny přímo na místě, např. z povrchových teplot při nasazení aktivních zdrojů tepla apod.?

Tato zkoušení jsou velmi náročná z hlediska správného provedení a vyhodnocování. Mám na mysli zkoušení vnitřní povrchové teploty, které je specifickým požadavkem české národní normy na zabudované otvorové výplně.

Podle mého by pro tato zkoušení musela být osvědčená a pokud možno jednotná metodika, kterou by prováděla odborná organizace, která se problematikou vnitřní po vrchové teploty zabývá.

Problém vnitřní povrchové teploty při měření v praxi je spojen především s volbou správné emisivity ověřeného povrchu a správné hodnoty součinitele přestupu tepla; správné hodnoty jednotlivých okenních ploch se určují velmi obtížně, především v přechodu z jedné plochy na jinou plochu.